Deník Referendum Domov

Úvodem mi dovolte dvě poznámky. Za prvé mám radost, že se mi podařilo ve veřejném prostoru rozproudit debatu o údajném konci ideologií, tedy alespoň o přesvědčení politiků některých nově se konstituujících stran a hnutí o tomto konci. Za druhé se chci omluvit za nepřesnosti ve svém článku týkající se svobodného software a Pirátů, vycházel jsem z nesprávné generalizace postojů členů a sympatizantů Pirátské strany z řad mých známých a nikoli z programových dokumentů strany. Tolik k sebechvále a sebekritice.

K meritu věci. Jádrem mé kritiky nových stran bylo vyjádření nesouhlasu s vymezováním se těchto subjektů – Pirátská strana mi sloužila především jako příklad – vůči tradičnímu pravolevému vidění světa, vůči nahlížení politického kolbiště prizmatem třídního antagonismu, proti kladení postoje k rozdělování produktu jako klíčového prvku, který definuje samu podstatu politických subjektů. Pirátská strana, stejně jako svého času Zelení či právě Věci veřejné, se charakterizuje jako strana nová, nezatížená ideologickým balastem, ale přinášející chytrá řešení. Slovy místopředsedy strany, důležité je, jakým způsobem zvládneme přechod k informační společnosti. A zde se právě skrývá jádro pudla.

Tato rétorika je v kurzu. Uchopme konkrétní problém, řešme jej, nejlépe odborně a efektivně. Dle mého názoru to ovšem není možné. Jak již napsal Dušan Radovanovič, každé řešení má svá pro a proti, své vítěze a své poražené. Tak tomu alespoň je v kapitalismu, v systému, který nutí lidské bytosti prodávat sebe sama na trhu, systému, v kterém je drtivá většina subjektů zbavena prostředků obživy jiných než prodeje své práce, kde jsou vzácné přírodní zdroje přiděleny privilegovaným elitám pomocí nemravného a zločinného systému vlastnických práv a tzv. právního státu, který slouží jen k udržování třídního panství a hegemonie kapitálu. Zkrátka a dobře, ve světě, v kterém žijeme, není možné ideologický, hodnotový postoj nemít a k té či oné straně konfliktu se nehlásit, i když třeba ne explicitně. Pokud se o to někdo snaží, je podle mého názoru buďto pomýlený, nebo se pokouší případné voliče obloudit.

Pirátská strana si troufá provést nás trnitou cestou k informační společnosti. Co to ale je? Je to společnost, kde je většina produktu tvořena pomocí informačních a komunikačních technologií? Je to společnost výroby a spotřeby zboží a služeb s vysokou přidanou hodnotou? Každý zde má přístup k internetu a díky vzdělání jej je schopen efektivně využívat třeba při prodeji sebe sama na trhu práce? Takováto budoucnost je podle mého názoru iluzorní. K tomu, aby nějaká země či spíše region mohl plně rozvinout svoji informační ekonomiku, potřebuje GWh elektrické energie, obrovské množství surových materiálů, dlouhý výrobní řetězec a komplexní systém dělby práce. Stručně řečeno, aby mohl mladý a dobře placený symbolický analytik vyvíjet aplikace pro poslední verzi Windows, OS X, Linux či BSD a tak dále, musí nejdříve někdo vytěžit železnou rudu v brazilském dole, někdo jiný uhlí v Austrálii, někdo se musí zpotit v huti při výrobě oceli, někdo další ve válcovně plechu, další lidé musí býti přiotráveni v chemické továrně, další zabiti na silnici kamionem a tak dále a tak dále, aby mohla být vyrobena prostá racková skříň, ve které teprve bude umístěn server. Nemluvě o obětech na životech, zdraví a životním prostředí nutných k výrobě onoho technologického zázraku, jenž bude sloužit coby vývojové a testovací prostředí pro privilegovaného symbolického analytika.

Informační společnost je klam, mája. V pozadí za lehkou a příjemnou prací vývojáře se skrývají často trpké osudy lidí, zapojených v globální dělbě práce nutné k tomu, aby privilegovaní mezi námi mohli tuto dobře placenou práci vykonávat. Co rovněž není vidět je obrovský dluh vůči budoucím generacím, vygenerovaný spotřebou toho, co cynikové z řad neoliberálů nazývají přírodním kapitálem. Taktéž není možné zapomínat na miliony lidských bytostí žijící v pro nás nepředstavitelných podmínkách, vykořisťovaných, vyvlastňovaných a vysávaných transnacionálními korporacemi zcela v souladu s chladnou logikou akumulace kapitálu a maximalizace zisku. Za každého vývojáře softwaru, kreativce v Indii si představme desítky či spíše stovky drobných zemědělců, bojujících každodenně o přežití, či příslušníků městské chudiny, pohybujících se v neformální ekonomice, dělnic z textilní robotárny, dětských prostitutek a žebráků. Ale abychom se nepohybovali jen v rámci globálního Jihu. I v našich zeměpisných šířkách připadá na každého dobře placeného senior software developera stovka či více prekarizovaných či brzy prekarizovaných zaměstnanců v montovnách, supermarketech, logistických centrech, call-centrech u přepážek úřadů či v osobních službách. Většině z nás chytré řešení a la Piráti nepomůže.

Rozvoj toho, co je nazýváno informační společností naopak řadě dosud ještě neprekarizovaných mezi námi uškodí. Krásné nové stroje a technologie, tyto kousky mrtvé práce, pomáhají samozřejmě vytěsňovat, v souladu s železnou logikou kapitálu, práci živou. Ne ovšem způsobem, který bychom všichni uvítali. Nezbavují nás nepříjemných, nebezpečných či rutinních činností, resp. nejen těchto, nezkracují nutnou pracovní dobu, ale právě naopak a často v konečném důsledku zbavují čím dále více z nás samotné základní obživy. Více a více lidských bytostí se stává de facto přebytečnými. Sociálně klesají v lepším případě mezi prekariát, v horším mezi deklasované. Zároveň jsou, z důvodů, pro jejichž vysvětlení zde není prostor, omezovány a rušeny veřejné bezplatné služby a transfery.

Podle mého názoru odmítnutí politického subjektu definovat se na pravolevé škále automaticky znamená, že jde o subjekt pravicový. Tuto moji tezi nepodporuje jen zkušenost z naší země, a to sice jak případ Zelených, tak Věcí veřejných, které v praxi ukázaly, že realistické a věcné politiky a chytrá řešení znamenají automaticky řešení pravicová, tedy ve prospěch kapitálu, ale konec konců i smutné období vlád sociální demokracie. Jakmile se sociální demokracie vydala na Třetí cestu, jakmile odmítla socialismus jako konečný cíl svého politického snažení, začala definitivně provádět pravicovou politiku. V českém kontextu to bylo za vlády velkého obdivovatele Blaira Miloše Zemana i v éře jeho následovníků, kdy se masivně privatizovalo, snižovaly se daně korporacím, nejvyšší pásmo daně z příjmu, zvyšovala se týdenní pracovní doba, omezovala ochrana zaměstnanců, plánovaly se stropy na solidárních pojištěních a sociální dávky byly více a více zadresňovány tak, aby se jich dostávalo jen těm tzv. skutečně potřebným. Zkrátka a dobře, jakmile se v rámci sociální demokracie začal prosazovat názor, že tradiční dělení na levici a pravici je mrtvé či alespoň nedostatečně sexy, měl kapitál vyhráno. Stali jsme se stranou de facto pravicovou a dělali pravicovou politiku. Takoví jsou podle mého názoru od samého počátku i Piráti.

Ano, je hezké, že mají v programu bezplatné veřejné školství. To zajisté nakonec transnacionální korporace ocení, pokud výstupem bude vzdělání správně orientované, tedy technické či ekonomické. Pokud bude mladý člověk správně kondiciován, vybroušen do podoby toho kterého potřebného kolečka ve světostroji kapitalistické akumulace, je z veřejných stále se tenčících prostředků financované vzdělání nakonec asi přijatelné

Co se týče základního příjmu – zde je situace složitější. Že by světélko na konci tunelu? Spíše ne. Tento koncept má podporu jak egalitářských liberálů, tak části libertariánů aka liberálů nejpravicovějších. Ďábel je ukryt v detailu. Základní příjem či občanský plat by byl zřejmě aplikován jen v domácím kontextu, což by velmi pravděpodobně znamenalo nutnost ještě většího vykořisťování globálního Jihu. Taktéž je zde otázka, z čeho by byl základní příjem financován. V chudších zemích, jako je například Česká republika, není základní příjem v důstojné výši realizovatelný, aniž by došlo k principiální proměně ekonomiky a vyvlastnění miliardářských parazitů a jejich firem s domicily nejen v daňových rájích. Kromě toho je zde otázka, zda by v případě zavedení základního příjmu zůstaly zachovány či byly dále rozšiřovány bezplatné veřejné služby, či by bylo zavedení občanského platu použito jako záminka ke kolonizaci a komodifikaci i zbytku těchto a vpuštění trhu do další oblasti našich životů, což by mělo v konečném důsledku kontradiktorní důsledky ve zvýšení nerovnosti a nárůstu nesouměřitelnosti.

Zatímco Piráti se zabývají chytrými řešeními, naše liberálfašounská vláda zavádí blahé paměti wourkhousy pro lidi bez práce, prý aby neztráceli pracovní návyky. Stigmatizuje a šikanuje dlouhodobě nezaměstnané systémem DONEZ. Dokonce i tak triviální, ve své podstatě čistě paliativní léčba dopadů kapitalismu na společnost, jakou je progresivní zdanění a následné přerozdělování, se, soudě alespoň z mně známých výroků předsedy strany zdá pirátům v souladu s neoliberálním hauzírnictvím pravice trestem za úspěch a špatným řešením. A jakpak je to s případným rozumným – tedy efektivně několikanásobně vyšším než dnes - zdaněním korporací? Všechna tato neumělá, reformistická opatření jsou nedostatečnou, ale nutnou podmínkou nasměrování naší společnosti zpět na správnou cestu. Skutečným chytrým řešením je pak dle mého názoru pouze změna paradigmatu, opuštění systémově genocidní logiky kapitalismu a přechod k socialismu. Bez této změny čeká lidstvo, resp. zcela určitě jeho neprivilegovanou většinu, zánik.

Kapitalismus je totiž zcela neschopen vyřešit problémy současného světa. Ekonomické čili tržní nástroje fatálně selhávají jak v boji s chudobou, tak s globálním oteplováním. Abych citoval Istvána Mézsároze – kapitál nemůže oddělit rozvoj od destrukce ani pokrok od odpadu, ať už jsou výsledky jakkoli katastrofální. Tak jak odemyká síly produktivity, pouští z řetězu síly destrukce. A konečně čím více rozšiřuje objem produkce, tím více musí vše pohřbívat pod horami dusivého odpadu. Koncepce úspornosti, uměřenosti a udržitelnosti je zcela nekompatibilní s „ekonomikou“ kapitalistické produkce. Se svou kořistnickou chamtivostí a plýtvavostí nejprve využívá neobnovitelné limitované zdroje naší planety a aby toho nebylo málo, dále zhoršuje důsledky znečišťováním prostředí a jeho sycením jedy a svou masovou výrobou odpadků a všelikého sajrajtu.

Ve výše uvedeném kontextu se mi zdá neochota či neschopnost se vymezit alespoň vůči nejhorším symptomům – zvyšující se nerovnost gradující do nesouměřitelnosti, nárůst míry relativní ale i absolutní chudoby, systémová neúcta k lidskému životu a k miliardám let evoluce vtělených v živé přírodě, bezohlednému čerpání zdrojů a produkování odpadu bez ohledu na další generace nemluvě pak o chudých obyvatelích globálního Jihu – jako jednoznačné přihlášení se k této systémové logice a k přijetí hry na jejím hřišti. Na rozdíl od stran, které se alespoň definují jako levicové, byť tak velmi často v realitě nejednají, odmítají Piráti, ale i Zelení, nemluvě o přečistém Andreji Babišovi a dalších protikoručpních rytířích fundamentální problémy vidět a hledat alespoň paliativní léčbu.

Co potřebujeme, co svět potřebuje, jsou ne další Věci veřejné, ne další verbálně protikorupční bojůvka, ne další uskupení soustřeďující se na řešení jednoho úzce definovaného problému, ale radikálně antisystémová, skutečnou změnu prosazující strana. Kdysi jsem doufal, že by se takovou stranou mohli stát Zelení, ale skutečnost nemohla býti odlišnější. U Pirátů nic takového nečekám, nebudu tedy zklamán, až po příštích parlamentních volbách vznikne koalice TOP09 – ODS – Babiš s tichou podporou Pirátů pro „rozumné návrhy a chytrá řešení“. Je v tomto ohledu nadějí obrozená, ke skutečným kořenům se navrátivší sociální demokracie? Ještě stále doufám... .