V médích se spekuluje o tom, kdy odstoupí další generál a režim se rozpadne, a válka se vykresluje jako konflikt zahraničních sil o vliv na budoucí Sýrii, do kterého se postupně zapojují i džihádistické skupiny. Jakkoli jsou tyto perspektivy reálné, v nepřehledném terénu syrské války se děje ještě něco zásadnějšího. Rozpadl se stát a „režim“ v posledním roce dokonal proměnu v něco, logika čehož se těžko předvídá: ze státu v okupační sílu a nakonec v milici.

Násilné „řešení“ politických protestů

Více než před rokem přistoupil Asadův režim k tzv. „bezpečnostnímu řešení“ protestního hnutí, tedy násilnému potlačování demonstrací, a tím prohloubil destrukci státních institucí. Demonstrace byly ze začátku v březnu 2011 mírové, požadovaly lepší ekonomickou situaci, více svobod a protestovaly proti prvním násilnostem syrské policie. Teprve v reakci na násilí se postupně militarizovaly.

První odpověď režimu byla „policejní“: spočívala v zastrašování protestujících exemplárním násilím na zatčených dospělých i dětech, v napadání protestů a jejich organizátorů státní bezpečností a milicemi, a ve „vyčisťování“ měst masovým zatýkáním.

Poté, co policie nezvládla protesty ve většině syrských provincií zastavit, přistoupil režim loni v létě k tzv. bezpečnostnímu řešení, tedy k plošnému násilí vůči vzbouřeným městům: elitní divize armády (4. divize Mahera Asada, Republikánské gardy) obklíčily města, tanky vjely na hlavní náměstí, ostřelovači, milice a bezpečnostní služby protestující střelbou a zatýkáním vyhnaly. Cílem čistek bylo podrobit si protestující čtvrtě a města. Ani to nebylo úspěšné: demonstrace pokračovaly dál, civilisté se s podporou dezertérů začali bránit zbraněmi a protesty přešly ve střety s policií, milicemi a armádou.

Na začátku roku 2012 došlo k další eskalaci: k militarizaci násilí. Režim nasadil ve větší míře i syrskou národní armádu, která doslova rozstřílela a vyprázdnila postupně několik čtvrtí v Homsu. Podle rozhovorů, které vedla v Sýrii International Crisis Group, byla militarizace represí vedená představou, že prvotní reakce režimu byla příliš „měkká“, a že pokud bude vojsku dána volná ruka, povstání rychle potlačí (vzpomeňme si na Írán v roce 2009).

Ve skutečnosti bylo v prvních měsících tzv. bezpečnostního řešení zřetelné, cynicky řečeno, jisté sebe-omezování vojáků: počty mrtvých nepřesahovaly několik desítek denně. Tato „zdrženlivost“ byla připisována Bašárovi. Na začátku dalšího roku byla však odložena a nastoupila násilná odveta.

Ovšem militarizace represí povstání pouze radikalizovala. Svobodná syrská armáda (FSA) získala více dobrovolníků (z části i ze zahraničí), více podpory, finanční, technické i vojenské. Eskalace na chvíli utišila mírové demonstrace, podle IGC se ale opět obnovily v květnu. V Sýrii se vyvinula energická lokální opoziční společnost (tzv. koordinační výbory), která začala poskytovat paralelní systém zdravotních a finančních služeb, vedla svou informační válku a získala větší míru organizace. V mnoha místech je organizována paralelně ke koordinaci desítek ozbrojených skupin. Spolu s vůdci FSA představují určitý zárodek budoucí politické třídy. Samotné ozbrojené povstalecké skupiny změnily strategii a začaly se lokálně i celostátně koordinovat.

Destrukce státu

Je s podivem, že tak nevídaně násilná reakce ze strany bezpečnostních agentur nebyla schopná povstání ani zmírnit. Jednoduchým vysvětlením by bylo vměšování ze zahraničí. Je faktem, že Turecko poskytuje základnu FSA a volný průchod před hranice, že USA přiznaly, že dodávají povstalcům komunikační techniku a Katar a Saúdská Arábie finance (platy důstojníkům FSA), a že západní tisk nabízí všeobecně spíše podporu povstalcům a otevřeně se staví proti režimu. O dalších formách podpory lze ale jen spekulovat. Bez těchto faktorů by možná syrské povstání nemělo takovou výdrž. Ovšem zprávy z terénu hovoří naopak o špatně vybavených jednotkách a všeobecném pocitu zrady mezinárodního společenství tváři v tvář zločinům proti lidskosti.

Druhým a hlavním důvodem neúspěchu syrského státu je fakt, že Asadův režim nejen posílil tvrdým postupem guerillu, ale zároveň porušil základní pravidlo proti-guerillové války: represe musí být doprovázeny pozitivními kroky, kterými se stát snaží naklonit si ty nerozhodné, nebo ty, kteří nejsou ochotni pro povstání platit těžkou cenu. Asadův režim již však dlouho není státem, který by byl schopen tyto pozitivní pobídky obyvatelstvu nabízet, nebo který by vůbec byl schopen politického uvažování.

Konkrétně je to vidět na osudu válkou zasaženého obyvatelstva a krátkozraké, nebo zcela neschopné a, jak jinak to nazvat, genocidní politice režimu. Rozstřílené čtvrtě Homsu byly ponechány v ruinách a ruiny začínají plnit města od Damašku přes Aleppo po Deir ez Zor. Režim se nepokusil byť o symbolickou rekonstrukci zničených měst a jen tím ukázal, že dávno není nositelem stability a státem pro všechny Syřany, ale spíše vojskem na trestním tažení.

Stát se rovněž nepostaral o osud vnitřních uprchlíků. Těch je v Sýrii dnes podle odhadů přes milión; část z nich míří na venkov, část do měst. Právě příliv tisíců lidí, vyhnaných násilím ze svých čtvrtí do Damašku, přinesl obrat v hlavním městě. Bublina klidného města praskla pod návalem příběhů a aktivisté mezi uprchlíky se začali organizovat i tam.

Dále, syrský stát přestal plnit základní úlohy státu. Samotné protesty začaly proto, že ekonomicky nefunkční a nepotický stát nebyl dlouhodobě schopen zajistit obyvatelstvu ekonomické minimum, fungující státní úřady a například zakročit v momentě krize, jako byla nedávná sucha. Po začátku povstání přestaly normálně fungovat i základní státní služby jako je zásobování energií, školství a zdravotnictví. Chod hospodářství byl utlumen a v zásobovací krizi nastoupil černý trh.

Samotné represe mají vlastní ekonomický podtext: paramilitární jednotky, tzv. šabbíha (přízraky, pravděpodobně podle černých mercedesů těchto pašeráckých a gangsterských skupin), jsou placeni státem a přivydělávají si drancováním dobytých oblastí. Rabování, které doprovázelo například dobytí čtvrtě Bab Amro v Homsu, je klasickým příznakem samovolné eskalace občanské války, které jsme byli svědky kupříkladu v Bosně, stejně jako nekontrolovaná činnost paramilitárních jednotek.

Rozpad společnosti

Konečně, Asadův režim aktivně přispívá k rozložení státu či dokonce, a zde je příhodné použít tuto floskuli, k rozkladu společnosti. A to hned několika způsoby.