František Kostlán ve své kritice soutěže o Národní knihovnu trefil hřebíček na hlavičku. Ale ne ve všem. Trefil se v tom, že bychom měli ověřovat, zda světové je opravdu světovým, a ne se nechat balamutit od salonní PR lobby. Ta se ostatně sama neobtěžovala cokoliv ověřovat stran každé světovosti.

Stačilo to jen kdysi vypustit s pádnou sebejistotou a touha potkat se s tou světovostí udělala divy. Nemám ale potřebu rubat do něčeho, co začíná být jasné. Budeme-li chtít být opravdu v čemkoliv světoví, měli bychom si alespoň porovnat měřidla. Někdy se i stačí v tom „světě“ pozeptat.

Souhlasím skoro se vším, co František Kostlán napsal, a ne až nyní, po rozsudku. Měl jsem podíl i na trestním oznámení. Patřil jsem k těm, kdo artikulovali dávno a na začátku, co bylo na soutěži špatně a jak byla manipulována.

Ale aby nenastala mýlka. Tato soutěž byla excesem. Pro architektonické soutěže není obvyklé, že jsou kořistí systémového spřísahaní. To není tak snadné.

Aby se to v tomto případu mohlo podařit, bylo použito triku o mezinárodním soutěžním řádu UIA (Union Internationale Des Architectes), který ale není řádem jako takovým, ale jen jeho etalonem. Smyslem bylo vytvořit iluzi, vyhnout se místní ostraze a komponovat porotu jednolitě s temným cílem.

Pravda je, že tomu pootevřela vrátka nedbalost v tehdejším soutěžním řádu České komory architektů, který mezinárodní unie akceptovala. Přitom v ČR se uskutečnilo již více než deset velkých mezinárodních soutěží a řád mezinárodni nebyl třeba.

František Kostlán dobře popsal oportunní roli UIA a její pilátský podíl na včasném neřešení deliktu. Bohužel ale v souvislosti s Wernerem Tochtermannem naznačil, jako by se to recipročně dělo jak na běžícím pásu a Tochtermann jednal jen v zájmu klientelní směny. Není tomu tak.

Abych trochu poodhalil, oč se jedná, musím vyložit rozdíl architektonických soutěží proti ostatním výběrovým řízením, jimž se u nás také říká soutěže. Vím, jak je to při všeobecné nedůvěře k soutěžím těžké, a také vím, že většina nerozezná soutěže podle jejich druhu a vlastností, protože všeobecná nedůvěra k notoricky manipulovaným soutěžím zasahuje také soutěže architektonické.

Ty ovšem manipulacím už svým principem vzdorují, a právě proto jsou zadavateli zatracovány, ostrakizovány a ostentativně nevyužívány. Při jejich nízkém počtu se jejich vlastnosti vytratily z veřejného vědomí. Je tomu tak právě proto, že je krajně nesnadné architektonické soutěže manipulovat. Neříkám nemožné, ale nesnadné.

Jedním z dokladů nechť jsou mimořádná čísla soutěžících (devadesát a více) na sebemenší úkol. Opravdu si někdo myslí, že těch devadesát lidí jsou jen nevědoucí naivkové, kteří se týdny dřou, aby dělali jen roští dopředu rozhodnutému?

Jak se tedy podařilo ten „zázračný“ mnou nyní vychválený a obrněný model rozlomit? Kouzlo bylo právě v tom, co František Kostlán sice naznačil, ale již přesně nerozvedl. V řádu mezinárodní unie a v její neexistující jurisdikci.

Soutěžní řády architektonických soutěží jsou jako dopravní předpisy. Ve všech zemích skoro stejné s nepatrnými odchylkami. K čemu by potom byl potřebný „světový rád“? Inu proto, že tu a tam je potřeba vzor pro obnovu ztracených pořádků. Tento etalon však má sloužit skutečné praxi asi jako platinový metr z institutu v Sévres skutečnému měření.

Organizátoři s poukazem na mezinárodní charakter soutěže se vyhnuli místnímu dohledu a tlaku na heterogenní složení poroty. Věděli, že dohled UIA žádný není. Ve skutečnosti UIA nemohla být dozorem a soutěž nemohla být v její jurisdikci, mezi ČR a UIA neexistuje smlouva.

Po známem vývoji víme, že porota byla věru postavena jen pro jednoho člověka. Byla Potěmkinovou vesnicí a je lhostejno jak temné nebo světlé osoby po soutěži, na jaké straně stály. Tím se nenechme unést.

A tedy:

• Porota u knihovny nejen porušila formální podmínky, ale porušila je proto, že většina porotců byla zaujatá a nechtěla hrát fér.
• UIA zcela selhala z důvodů salónních, oportunních a možná i „narcistních“.
• Nemám ale žádné vědomí o tom, že UIA nebo UNESCO nezasáhli proto, že by některé osoby očekávali analogickou protislužbu v budoucnu. To pravda není.
• Nesmíme nabít dojmu, že architektonické soutěže jde snadno manipulovat a že se to děje stejně často jako u jiných tzv. soutěží. To není pravda.