Arogance a čecháčkovské hry kolem podpory Kaplického blobu

František Kostlán

Ostentativní snaha být světoví i naprostá sebestřednost jsou jen dva různé typy čecháčkovství. V debatě kolem Kaplického blobu se beze zbytku projevily oba.

Je to takový zvláštní druh čecháčkovství, který se neupíná ke stereotypům vzešlým z celoživotního upínání se k vlastnímu břuchu, ale naopak chce být vždy a za jakoukoli cenu „světový“. Podivuj se, světe, i my jsme na špici, tumáš knedlík! Oba tyto typy čecháčkovství ovšem vycházejí ze stejného komplexu méněcennosti. A oba jsou stejně hloupé.

Z onoho druhého typu čecháčkovství, ve stylu „ředitel zeměkoule“, vzešla místy až hysterická kampaň podporující blob Jana Kaplického, i přímo osobu tohoto architekta. Již v průběhu hlavního dění bylo přitom zjevné, že o vítězi je rozhodnuto předem. Tehdejší ředitel Národní knihovny Vlastimil Ježek, hnací motor hry na soutěž na novou budovu, tomu tak evidentně chtěl od samého počátku. (Výraz „blob“ nepoužívám nijak pejorativně, ale jako vstřícné označení, na rozdíl od výrazů „chrchel“ či „chobotnice“.)

Jak již tehdy říkal nejeden kritik včetně autora tohoto textu, podmínky soutěže byly v jejím průběhu měněny tak, aby mohl vyhrát projekt Jana Kaplického. Tuto domněnku nyní podpořil soud rozsudkem, který sice není dosud pravomocný, ale i tak o něčem vypovídá.

Podle soudu rozhodla soutěžní porota ve prospěch Kaplického projektu v rozporu s pravidly soutěže. Tato pravidla (nejen česká, ale i mezinárodní pravidla, podle nichž soutěž běžela) neumožňují žádné změny v průběhu soutěže. Tehdejší ředitel knihovny Vlastimil Ježek ovšem během hodnocení výsledků prvního kola inicioval změnu závazné podmínky stavebního programu, díky níž mohly být konzervační fondy umístěny do podzemní. A zástupce Mezinárodní unie architektů UIA Wolf Tochtermann tuto změnu posvětil.

A právě to stavbě Kaplického ateliéru Future Systems umožnilo pokračovat v soutěži, protože v jeho projektu byly fondy v rozporu se zadáním soutěže umístěny pod zem. Porušení podmínek soutěže se Kaplický dopustil více, jeho projekt například příliš převyšoval okolní zástavbu, z mediálních výstupů však není zřejmé, jestli soud rozhodoval i o nich.

Žalobu podalo architektonické studio HŠH a soud rozhodl, že jej tato změna poškodila. Na soud se studio obrátilo již před pěti roky. V kašírované soutěži skončilo třetí. A vzápětí neuspělo se stížností u Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže.

Obvodní soud pro Prahu 1 sdělil, že návrh Jana Kaplického vyhrál neprávem, protože měl být ze soutěže podle původních podmínek zadání vyřazen, a vyhověl žalobě v plném rozsahu. Knihovna má podle rozsudku zaplatit studiu HŠH rozdíl mezi třetí a druhou cenou činící 50 tisíc eur, tedy při současném kursu okolo 1,3 milionu korun - a k tomu možná i zákonný úrok, což již dnes dohromady činí 3 miliony korun. To je zatím jediný výsledek manipulace ve prospěch Kaplického, s krycím názvem „soutěž“.

Pokud se tento rozsudek v budoucnu stane pravomocným, měla by Národní knihovna žádat tuto částku po svém bývalém řediteli Ježkovi soudní cestou, aby se do budoucna omezily choutky mocných manipulovat zakázkami i v této sféře. Podvod je podvod - bez ohledu na to, jestli se ho dopouští oblíbenec intelektuálů a médií, či nesympatický politik.

Nejde však zdaleka jen o Vlastimila Ježka, ale o princip. A o aroganci moci, která ovlivňuje způsob uvažování a konání. Sám Kaplický bez obav porušil podmínky soutěže, protože předem věděl, že jej UIA i ředitel Ježek podrží a jeho přátelé v porotě jej ze hry nevyřadí. Udělat totéž politik, spustila by se okamžitě oprávněná kritika.

V porotě soutěže seděli velmi blízcí známí Jana Kaplického, část z nich byla podle zdravého rozumu ve střetu zájmů. Či spíše: tento úzký okruh architektů, který si po celém světě navzájem přiděluje projekty za pomoci účasti v různých porotách, je ve střetu zájmu nejspíš pokaždé. A je načase, aby se o tom začalo hovořit otevřeně.

To by se ovšem musela prolomit bariéra tvořená některými velmi halasnými intelektuály, novináři, politiky a publicisty, kteří jsou ochotni v zájmu „světovosti“ ukřičet své oponenty vždy, když si dovolí vylovit odlišný pohled na věc. To je u nás takový krásný demokratický zvyk, někoho dořvat, až ho přejde chuť něco ve věci činit. A netrpí jím zdaleka jen politici. Z odpůrců blobu se - bez ohledu na důvod, proč jej odmítají - postupně stali „malomocní barbaři, burani a hlupáci“.

Jenže i takový „hlupák a buran“ může z věci vyjít se ctí, na rozdíl od intelektuálního velikána (čti: „světového“ Čecháčka). A bez ohledu na konečný výsledek soudu lze říci, že tak se stalo i v tomto případě. Mnoho zastánců blobu i samého Kaplického vídám mezi hlasitými odpůrci korupce, někteří z nich mají dokonce natolik silný žaludek, že politikům vyčítají zmanipulované státní či městské zakázky.

To, že oni sami veřejně podporovali zmanipulovanou zakázku na novou budovu Národní knihovny, na nich v tu chvíli rozhodně vidět není. A jsme opět u oné arogance, spojené s notnou dávkou pokrytectví: když dva dělají totéž, není to totéž, protože „poslední spravedliví“ jeden z podvodů bez jakékoli sebereflexe podporují.

Jediný známý člověk, který si v této konkrétní věci zachoval zdravý úsudek, byl prezident Václav Klaus. Jako zásluhu to ovšem brát nelze. Byl to právě on, kdo ostatní „učil“ oné nezměrné čecháčkovské aroganci a pokrytectví. Byla to právě Klausem (a dalšími) nastolená atmosféra, která i některé jeho odpůrce vedla k identickému způsobu uvažování a chování.

A která Klausovy panáčky na šachovnici, jako byl Pavel Bém, vedla k politickému šmíráctví právě ve věci rozhodování o místu pro Kaplického blob, které bylo stejně arogantní a nečestné, jako soutěž na budovu národní knihovny.

A co k tomu všemu připodotýká pan profesor Václav Černý, autor výrazu „čecháčkovství“ :

„…Cestou k pravdě? K smíchu, cožpak vůbec kdy čecháčkovský dar potřeboval pravdy a toužil po ní? Duševně žil nanejvýš mýtem, mýtem v tom nejnižším významu, společným přeludem, pospolitou bajkou o své výbornosti… Budoucnost češství vidím velmi černě, Čechové v moci Čecháčků nemají leč zlé vyhlídky, a čím dál tím horší, jestliže se vláda Čecháčků protáhne ...“. Protáhla. Bohužel.

Náš veřejný prostor pochopitelně kopíruje stav společnosti, málokdy proto vyplave na povrch osvícená duše. Veřejný prostor stále ovládají již zmínění okřikovači a napravovači „okrajových, hloupých a barbarských názorů“, kteří se buď řadí mezi obdivovatele vlastního pupku, nebo mezi zastánce mýtu o světovosti Čecháčků.

A, jak jsme si již ukázali, nenalezneme je jen mezi politiky, ale i mezi těmi, kteří dnes (oprávněně) křičí, že arogance politiků je nesnesitelná. Přitom by stačilo málo: namísto hysterického bojového pokřiku bychom se - jednotlivě i společně - mohli zamyslet nad tím, nakolik je naše vlastní konání lepší, než konání podvodníků v politických vodách, se snahou měnit sami sebe k lepšímu. Obávám se však, že všeobecný nedostatek schopnosti nezávislého uvažování a kritického rozumu spojený se sklonem ke stádnosti takové probírání věcí neumožňuje.