Otec dvou „vlčích dětí“, malých kluků, kteří byli vychováváni v izolaci od ostatního světa a živeni nepřiměřeně svému věku, byl velice tvrdě odsouzen, dostal osm let. Trest je zatím nepravomocný, jeho obhájce se odvolal. Matka dětí byla shledána psychicky labilní, na muži závislou, trest dostala podmíněný s povinností se psychiatricky léčit.

Jako by Bůh s tím, že dal člověku rozum, dal mu i podivně vlastnický vztah k dětem, jaký u zvířat nenajdeme. Každé zvíře se chová tak, aby na něm mládě bylo co nejdřív nezávislé. Do té doby se však o ně stará co nejlépe. Podle povahy a podstaty druhu pečlivěji a déle  nebo jen tak z odstupu dohlíží, dokud mládě není schopno „vzít život do vlastních rukou“.

Člověk má často tendenci opačnou. V naší současné konzumní společnosti bývají dokonce rodiče, kteří pěstují nezávislost svých dětí, posuzováni kriticky (z toho se vyvinulo absurdní vodění a dovážení dětí na různé kroužky, na které jsme my, starší, běžně dojížděli a docházeli sami).

Ale pustit děti někam samotné už v jejich útlém věku znamená vychovávat je k tomu, aby si dovedly vymyslet, kam vůbec chtějí jít, aby se naučily mít i pouhou cestu někam za kus zajímavého života. Aby byly zvědavé a dokázaly mít jiný program, než je buď ten přísně organizovaný v kroužcích nebo ten, o němž píše Ondřej Vaculík a který spočívá v zevlování.

Dnes je úplně běžné, že děti neznají bezprostřední okolí svého bydliště, protože je nikdo nevyzývá k tomu, aby je znaly. Nejsou podněcovány k průzkumným výpravám. Cesty za aktivitami vykonávají v rodičovském autě a neznají ani jejich trasu. Jistě, svět je mnohem nebezpečnější než býval, ale — a to se vracím k tomu, co tu psal Ondřej Vaculík — alkohol je také velice nebezpečný.

V extrémních případech se vyskytnou i rodiče, kteří své děti vůbec nechtějí do vnějšího světa pustit. Nemá to však ani tolik společného s ochranou dětí, jako s úzkostí rodičů.

Sama jsem to zažila, můj manžel a otec mých tří dětí byl za tuhé normalizace velice nespokojen s uspořádáním společnosti, tehdejší režim upřímně nenáviděl a otevřeně říkal, že kdyby mohl, neposílal by děti do školy. (Mimochodem, ta tehdejší škola byla hrozná, ale to nemělo přímou souvislost). Také by je nikdy neposlal na žádný tábor, například.

Bydleli jsme na venkově, takže děti měly dost pohybu a kolem sebe přírodu, a domácí vyučování tehdy nebylo přípustné. To byla moje záchrana, protože jinak bych samozřejmě naše děti musela učit já a to se mi ani při nejhorším vztahu k jejich škole nechtělo. Ráda děti učím to, co sama znám nebo co vím, že je zajímá, ale brát na sebe závazek domácí školy jsem nikdy nechtěla.