Vlčí otec

Co bude s těmi dvěma kluky, kdo je bude vychovávat a seznamovat se světem, který je sice strašný a plný nebezpečí a zla, ale také plný krás a možností?

Otec dvou „vlčích dětí“, malých kluků, kteří byli vychováváni v izolaci od ostatního světa a živeni nepřiměřeně svému věku, byl velice tvrdě odsouzen, dostal osm let. Trest je zatím nepravomocný, jeho obhájce se odvolal. Matka dětí byla shledána psychicky labilní, na muži závislou, trest dostala podmíněný s povinností se psychiatricky léčit.
 
Jako by Bůh s tím, že dal člověku rozum, dal mu i podivně vlastnický vztah k dětem, jaký u zvířat nenajdeme. Každé zvíře se chová tak, aby na něm mládě bylo co nejdřív nezávislé. Do té doby se však o ně stará co nejlépe. Podle povahy a podstaty druhu pečlivěji a déle  nebo jen tak z odstupu dohlíží, dokud mládě není schopno „vzít život do vlastních rukou“.

Člověk má často tendenci opačnou. V naší současné konzumní společnosti bývají dokonce rodiče, kteří pěstují nezávislost svých dětí, posuzováni kriticky (z toho se vyvinulo absurdní vodění a dovážení dětí na různé kroužky, na které jsme my, starší, běžně dojížděli a docházeli sami).

Ale pustit děti někam samotné už v jejich útlém věku znamená vychovávat je k tomu, aby si dovedly vymyslet, kam vůbec chtějí jít, aby se naučily mít i pouhou cestu někam za kus zajímavého života. Aby byly zvědavé a dokázaly mít jiný program, než je buď ten přísně organizovaný v kroužcích nebo ten, o němž píše Ondřej Vaculík a který spočívá v zevlování.

Dnes je úplně běžné, že děti neznají bezprostřední okolí svého bydliště, protože je nikdo nevyzývá k tomu, aby je znaly. Nejsou podněcovány k průzkumným výpravám. Cesty za aktivitami vykonávají v rodičovském autě a neznají ani jejich trasu. Jistě, svět je mnohem nebezpečnější než býval, ale – a to se vracím k tomu, co tu psal Ondřej Vaculík – alkohol je také velice nebezpečný.
 
V extrémních případech se vyskytnou i rodiče, kteří své děti vůbec nechtějí do vnějšího světa pustit. Nemá to však ani tolik společného s ochranou dětí, jako s úzkostí rodičů.

Sama jsem to zažila, můj manžel a otec mých tří dětí byl za tuhé normalizace velice nespokojen s uspořádáním společnosti, tehdejší režim upřímně nenáviděl a otevřeně říkal, že kdyby mohl, neposílal by děti do školy. (Mimochodem, ta tehdejší škola byla hrozná, ale to nemělo přímou souvislost). Také by je nikdy neposlal na žádný tábor, například.

Bydleli jsme na venkově, takže děti měly dost pohybu a kolem sebe přírodu, a domácí vyučování tehdy nebylo přípustné. To byla moje záchrana, protože jinak bych samozřejmě naše děti musela učit já a to se mi ani při nejhorším vztahu k jejich škole nechtělo. Ráda děti učím to, co sama znám nebo co vím, že je zajímá, ale brát na sebe závazek domácí školy jsem nikdy nechtěla.

Matka i tak musí děti nutit do řady úkonů, jako je uklízení, čištění zubů, ukázněné chování u stolu a podobně, zdálo se mi, že kdybych je musela ještě nutit soustředit se na matematiku a psát do linek, že by z mého vztahu s dětmi už zbyly jenom samé povinnosti.

Teď mi však jde hlavně o to, co mého muže vedlo k takovému postoji, když sám měl středoškolské vzdělání, během školy bydlel na internátě, absolvoval dvouletou vojnu a celý život byl někde zaměstnán?

Jistě to byla určitá nekompatibilita se společností, a dnes už vím, že nejen s tou tehdejší, normalizační, ale vůbec. Zkušenosti z mnoha kolektivních struktur ji nijak nezmenšily, spíš naopak upevnily podezření, že si se společností nerozumí a ona že ho docela nepřijímá. Na muži, na něhož myslím, to nebylo na pohled patrné, ale uvnitř to měl.

Byla to čistě jeho věc, ale převáděl si ji do zdánlivě objektivní kritiky poměrů, jíž bylo těžko co vytknout kromě toho, že v jeho optice docházela z pravdivých předpokladů k mylnému závěru.

S tím pak souvisel i extrémně vlastnický vztah k rodině: kdyby to šlo, měla bych doma učit děti a ne chodit do práce. Děti, kdyby to šlo, měly všechno pochytit doma. Ode mě spíše vědomosti, od něj dovednosti – řemeslné, sportovní, tábornické.

Takový rodinný program může vypadat přitažlivě, ale z vlastní zkušenosti prohlašuji, že to rodinu přetěžovalo a k jejímu šťastnému životu nepřispívalo. Naše děti samozřejmě nechodily do Pionýra ani jinam, bylo nám protivné to tehdejší soutěžení o partyzánský samopal. Když jsme se však přestěhovali do města a děti už neměly přírodu rovnou za domem a zoologickou zahradu doma na dvoře, našel můj syn šťastné zakotvení ve vodáckém oddíle, který ho, jak vidím z odstupu dnes – teprve socializoval.

Mimoškolní aktivity dětí jsou důležité také pro budování vzorů. Dítě prostě má mít i jiné vzory než jen učitele a rodiče. Tihle lidé z volného prostředí nemusejí dbát o plnění každodenních povinností, můžou být i všelijak výstřední, potrhlí, v mnohém ohledu nekonvenční, čímž ukazují dětem, že i takový je svět a že jsou ještě jiné možnosti než střední proud.

Vzpomínám si, že když jsem se podle názorů svých dětí chovala výstředně (třeba mluvila spisovně v hospodě na vsi), styděly se za mě: maminka má odpovídat obecnému kánonu. V téže době ale třeba v tom vodáckém kroužku nebo ve výtvarce byli vedoucími naprostí exoti a moje děti je obdivovaly. A nikdy nechtěly chodit do kroužků, kde to bylo cítit manipulací a drilem, což se týkalo v našem případě bohužel jezdeckého oddílu a jednoho dramaťáku.

A ještě jedna věc: vždy mi bylo krajně podezřelé, když vedoucí souboru Bambini di Praga (teď nejde o jeho kriminální činy) hrdě říkal, že ve sboru smějí zpívat jen děti, které mají vynikající školní výsledky. Já si myslím, že zpívání ve sboru a školní výsledky nemají zásadně souviset, protože někdy pro dítě, které má se školou potíže, je sbor nebo sportovní oddíl či umělecká aktivita tou záchranou a oporou v životě, kterou mu zpochybňuje nedostatečný školní výkon.

Šťastné a sebevědomé dítě se lépe učí, i když se to nemusí hned poznat na známkách. Nejlepším zpěvákem u nás v obecné škole byl Míra Monov (kde je mu asi konec), propadlík, kterého jeho bulharský tatínek mlátil za každou čtyřku a jedinou záchranou mu byla paní učitelka z hudebky, která mu ukazovala jiné možnosti jenom tím, že ho doprovázela na všechny pěvecké soutěže v kraji.

Rodina je základ státu, říká se i píše v titulu jednoho nového českého filmu. A je to také heslo, které je oporou konzervativního přístupu ke společnosti. Je to však floskule, neřekneme-li víc.  Může to znamenat nesympatickou protekci, měkké podestýlání dětem, jakousi hru na „malou domů“.

A jsem přesvědčená o tom, že tyhle maloměšťácké nešvary je třeba odbourávat, že společnost i rodina má být otevřená, že úkolem rodičů je také povzbuzovat děti k životní odvaze. Rodina je přece také množinou jedinečných, svobodných bytostí.

S takovým přístupem ovšem souvisí i jistá nezávislost samotných rodičů a samozřejmě také důvěra ve vlastní děti, které takový rodič pak v jejich dospělosti třeba dlouho nevidí, které možná žijí velice daleko, a přesto panuje vnitřní jistota, že až to bude zapotřebí, můžeme se na sebe navzájem spolehnout.

Patologické úkazy v rodinách, které se vždy projeví jako nějaká forma týrání, jsou divnou, temnou stránkou lidské civilizace. Zvíře, které se na rodičovství necítí, své mládě prostě opustí, někdy dokonce zabije, někdy (hrůza) i sežere, jako například roztomilý a mírumilovný králík. Člověk to ovšem udělat nesmí.

Podle mého přesvědčení není řešením odebrání dítěte a ústavní výchova, ale právě otevřená společnost, která nabízí různé možnosti a výchovné alternativy. Z těch se ovšem nesmějí většinově stát prestižní elitní výkonové kluby, pěstující jen virtuozitu všeho druhu.

Zde je přirozené pole pro církve, jež mají rovnost v definici a z titulu své autority můžou i žádat od svých elitnějších členů podporu pro své outsidery. Protože vědí, že odpovědí nemůže být: „Ať tedy dítě chodí do méně elitního klubu“.

Ale zpátky k „vlčímu otci“ i jeho méně vlčím, domestikovanějším bratrům mezi muži. Izolovat děti od společnosti a stavět svůj životní program na tom, že děti vychovávám proti společnosti, je vůči nim škodlivé. Psychické týrání to i v mírných formách je.

Děti nejsou nástrojem pro realizaci našich představ o světě ani zbraní proti ústrkům společnosti. A nedokážou, nemají sílu ani schopnost být rodiči útěchou a útočištěm v jeho pocitu nekompatibility s vnějším světem. Děti si nedržíme „pro vlastní potřebu“.

Teď se právníci dohadují, zda ten vlčí otec zasluhuje větší nebo menší trest a zda vůbec patří do vězení. To ale není ten hlavní problém. Ten spočívá v tom, co bude s těmi dvěma kluky, kdo je bude vychovávat a seznamovat se světem, který je sice strašný a plný nebezpečí a zla, ale také plný krás a možností. Nejen pokud jde o výkon, ale také ve vztazích a prožitcích.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.