Jako mantra se nedávno nesla nasmrádlým českým povětřím další věta jako vytržená z Orwella: „Důchody se nebudou snižovat, jen se budou pomaleji zvyšovat.“ Tedy zvyšovat rychlostí nižší, než je rychlost znehodnocování české měny. Podobná rétorika z úst členů vlády už může někoho překvapit jen stěží. Snad s výjimkou českých divadelníků. I když ti si toho snad ani nepovšimnou. Mají dost problémů se svou procítěnou tvorbou obrácenou do lidského, tedy svého vlastního dotovaného nitra.

Šetřit se musí, to je jednou jasná věc a jak prohlásila jedna topkařka s tradičním, odpovědným a prosperujícím průvanem v hlavě, důchodci jsou zvyklí na nuzné válečné poměry, za komunistů se taky ničeho nedobrali, zvyknou si tedy i na nouzi, kterou jim pro spokojené stáří přichystala naše milovaná vláda.

Podle Drábka se dokonce mají u nás důchodci lépe než v některých jiných zemích. Dokonce lépe než v Německu, protože tam prý důchody zdaleka nevalorizují tak silně jako u nás. A Švédsko prý důchody dokonce i snížilo, zašilhal si ministr s obdivem po Skandinávii.

Drábek je skutečný mistr argumentu. Samozřejmě neuvede z jaké částky a o kolik se důchody snížily. A už vůbec nepromluví o tom, že čeští důchodci s průměrným důchodem deset tisíc měsíčně se můžou srovnávat leda tak s východní Evropou a Balkánem. Nebo se zeměmi třetího světa.

Jeden by měl až sto chutí cynické blbce Drábkova typu tak nějak na potkání fackovat. Moc ho neuklidní ani pomyšlení na to, že jsou podobní lidé, jejichž výskyt ve vládě je překvapivě koncentrovaný, pravděpodobně stiženi všemožnými a nejspíš i neléčitelnými duševními poruchami. Ať už se jedná o absenci jakéhokoli jiného typu představivosti než bazálně matematického, o fatální neschopnost empatie, sociální debilitu či o neexistenci jakéhokoli svědomí a strachu z odplaty, kterou už jim z celého srdce přeji. Kdo ví, co ty nebožáky v dětství potkalo. U Drábka to vypadá na anální znásilnění prarodiči, z nichž, vzhledem k tomu, že lidé tělesně postižení jsou pro něj také lákavým terčem, byl nejspíš jeden na invalidním vozíku.

Souběh všemožného zdražování, které provádí tato vláda, v Drábkovi žádné záchvaty počtářství nevyvolává. Skutečnost, že další vládní pomatenec Heger české zdravotnictví pozvolna přesouvá do oblastí zcela zpoplatněných služeb, nad kterými spláčou logicky častěji a vážněji nemocní důchodci, ho nechává chladným. Co je mu do zdravotnictví. To je přece resort jiného adepta na psychiatrickou léčbu. Že se důchodcům v posledních letech dereguluje nájemné k tržním cenám, podle něj žádný vliv na jejich životní úroveň určitě mít nemůže. Vždyť trh už to nějak zařídí, myslí si nejspíš tento člen fanatické sekty, která nese název Vláda České republiky a jejíž členové v náboženském vytržení obracejí své zraky k řeči cifer a ratingových agentur. Jistě s nejedním orgasmem.

Tržní nájem garsonky je v Praze kolem osmi tisíc korun. Průměrnému důchodci tak zbudou dva tisíce na jídlo, ošacení, léky, pobyty v nemocnici a podobné velkolepé výdobytky dvacetileté cesty ke svobodě a demokracii. No ano! Mimo Prahu je přece mnohem levněji. Tak tedy, důchodci, hurá z Prahy! Ať je to město konečně plné mladých, perspektivních, zdravých a vydělávajících lidí se zmodralými mozky a společensky etablovaných zlodějů. Už žádné vrásčité babky s francouzskými holemi v ulicích, které beztak jen překážejí v dynamice chamtivosti a dokonce si dovolí svou přítomností naznačovat, že člověk není věčně mladý, věčně krásný a zdravý a že dokonce není ani nesmrtelný.

V rámci bohulibého snažení vládní sebranky už tedy chybí schválit jen jeden důležitý zákon. Zákon o Euthanasii. Kolik ten by teprve státu ušetřil. A za ušetřené peníze by si ministerstvo sociálních věcí mohlo objednat další a ještě nefunkčnější software, Vondra zas dobře ozvučit nějaký sjezd anebo nakoupit pro armádu nějaké ty předražené létající trakaře. Ministr Heger pak v záchvatu altruismu určitě umožní, aby milosrdná smrt nebyla zařazena do jeho velkolepých nadstandardů. Stačí přece pár úderů paličkou na maso.