Pohřeb, dluh a exekuce

Alena Zemančíková

Před časem se v médiích objevil případ stařenky, která se zadlužila kvůli pohřbu své dcery a vnuka a ocitla se tak v moci exekutorů. Čtenáři poslali staré paní peníze, aby mohla dluhy splatit. To ovšem není cesta, jakou by se taková situace měla řešit.

Asi před měsícem se v tisku (já to znám z Práva) objevila taková dojemná příhoda: jedné pětaosmdesát let staré paní zemřela dcera, na jejíž pohřeb si půjčila u nejmenované úvěrové společnosti. Nedlouho poté zemřel i vnuk té staré paní a ona, protože musela vypravit další pohřeb, přerušila splácení té první půjčky. Úvěrová společnost ovšem nařídila exekuci a exekutor jí obstavil důchod. Vzhledem k tomu, že paní také přestala pobírat příspěvky na péči o svého nemocného vnuka, dostala se rázem pod životní minimum. Stařence trochu pomohla sociální pracovnice, dala případ k soudu, ale ten návrhu na zastavení exekuce nevyhověl. Stařenka s pomocí sociální pracovnice se odvolala, ale než krajský soud zasedne, musí věc běžet dál tak, jako doposud, tedy paní musí splácet exekuci na dluh, který ze zbylé částky asi šestnácti tisíc vzrostl těmito procesy na astronomickou částku převyšující sto tisíc.

Pak se lidé, pohnuti článkem, na tu paní složili a z exekuce ji vyplatili — to mi řekl známý, který mě na případ upozornil. A někdo z vysokých politiků to prý glosoval, že přece jenom ještě existuje mezi lidmi solidarita.

Šla jsem domů s nesympatickou myšlenkou, že by se mi nechtělo skládat se na stařenku. Ne proto, že nepotřebuje pomoc, ale proto, že spolu s ostatními solidárními lidmi zejména skládám peníze na všechny nespravedlivé a kriminální náklady exekutora i té nelítostné úvěrové společnosti. Vlastně i toho okresního soudu. A napadlo mě, že lichváři a exekutoři jsou bdělí a krutí zejména vůči důchodcům, protože co kdyby jim dlužník umřel. A v tomto případě navíc vidí, že není dědiců, od nichž by své pohledávky vymohli, když oba zemřeli, takže o to rychleji je třeba jednat. Osmdesát pět let je už přece věk, a navíc úmrtí dvou nejbližších členů rodiny je docela pádný otřes, který člověku může přivodit smrt. Jediné, čím je možno tu stařenku udržet naživu, je její pocit zodpovědnosti za nesplacený dluh — takže žádné úlevy a drtit, dokud něco teče.

Fuj, co to píšu, to je přece odporné.

Co mně na tom případu, který je v tisku popsán lepkavým sentimentálním způsobem („Žiju o hladu, o chlebu a vodě. Ráno si dám kávu, kupuji si ten obyčejný sáček za dvanáct korun. Pak už piju jen vodu, občas, když mám nějakou tu bramboru, udělám si polévku, ale to je málokdy. Jsem sama, nemám nikoho z rodiny, kdo by mi pomohl. Navíc mám velké problémy se zády,“ líčí tichým hlasem drobná stařenka, která si nepřeje zveřejnit své jméno), co mi na tom ještě vadí? Samozřejmě to, že pokud lidé ze sbírky dluh vyrovnali a zaplatili i všechny sankce, není důvod, aby zasedal krajský soud, a tento otřesný případ nebude z moci úřední rozhodnut. 

Nedozvíme se, jestli si naše soudní moc a zákon myslí, že je v pořádku drancovat životní minimum starých lidí, notabene v době, kdy pohřbívají své děti, nebo zda je ve společnosti přece jenom nějaký humánní základ, který nespočívá jen v soukromé lítosti, ale i v nějaké veřejné spravedlnosti. Spravedlivě by měly být ta úvěrová společnost i exekutorská firma rozhodnutím soudu potrestány propadnutím veškerého příslušenství k tomu dluhu včetně vlastních nákladů k provozu takového zlodějského řemesla. Ale to se nestane (ono by se to stejně nestalo), protože krajský soud už nemá proč v tomto případě zasedat.

Článek je neúplný pokud jde o informace, která že to byla úvěrová společnost, jak na ni stará paní přišla, jaké nesmysly, nemající s důstojností pohřbu nic společného, nabídla nebohé staré paní pohřební služba, celý případ je složen z jednotlivých hamižností a odrbávání bezbranného a nepříliš společensky orientovaného člověka.

Člověk stále nějak nevěří, že to opravdu bylo tak, jak to popisuje Právo, to přece není možné, přece nemám z každodenního života důkazy o tom, že by se takhle lidé k sobě chovali. Není v tom někde nějaký zádrhel? Přes všechnu nevrlost a zamračenost našeho běžného dne jsme k sobě přece jakž takž slušní. No ano, jednotlivci slušní jsou, protože jsme staletími společenské smlouvy vychovaní a zvyklí chovat se tak, aby společnost držela pohromadě. Ale dá se totéž říci o těch, kteří jsou placeni, aby společenskou soudržnost zajišťovali, udržovali a pěstovali?

Přece ti, kteří nám za naše peníze vládnou, si vedou jako ta úvěrová společnost a exekuční kancelář, nedělají nic pro to, aby se problémy společnosti rozumně řešily, jen nabízejí klamné půjčky a pak rychle posílají exekutory, protože dluh je zločin. 

Tak jo, hledejme způsoby, jak se obejít bez vyděračských institucí, braňme se jim primitivní směnou a naturálním obchodem jako Řekové. Přiznejme si, že moderní civilizace a společenská smlouva jsou vysloužilé, devalvované systémy a rozhlédněme se, jak by se dalo žít blíž přirozeným osobním vztahům a morálce. Obětujme veřejné statky jako jsou instituce vysoké kultury a vzdělání, když nejsme schopni zajistit ve stadiu vrcholných technologií a produktivity jejich důstojné financování. Nechme to všechno padnout, ať jdou páni ministři, kteří svým oborům nerozumějí, a vykonavatelé jejich neblahé politiky něco pořádného dělat. 

Říkám to hrozně nerada, celé té kulturně civilizační sféry si vážím, je to mé nejvlastnější prostředí, součást mé identity. Ale jestli má tohle všechno včetně civilizovaného vztahu k dětem a starým lidem a také k zemřelým a ke zvířatům a k bláznům být podřízeno lichvářům a exekutorům, tak ať se všechno začne znova, lépe, s větším ohledem na prospěch celé společnosti, pak si pomozme sami.

Je to vlastně šířeji formulovaná aktuální, jednoduchá otázka — jak nenechat starou paní umořit exekucí a dluhem, ale při pomoci zároveň neživit ty, kteří ji okrádají.