Historiografie a zkoumání sociálních nerovností

Pokračuje diskuze o roli historie a historiků v současné společnosti. Autor nastiňuje potenciál, který je zatím nevyužitý: Zkoumat proměny strategií legitimity a dávat hlas všem těm, kteří byli pomocí nich ve vzdálenější i velmi nedávné minulosti umlčeni.

V poslední eseji, publikované v Deníku Referendum před třemi týdny, jsem se zcela nevypořádal s vlastním nárokem, jenž na vědu a na historiografii jako vědu kladu. Pokusím se tedy alespoň na pár řádcích objasnit pojem „kritická historiografie“ a předejít dalším nedorozuměním, k nimž od té doby došlo (např. zde). Zdá se mi, že se jedná o kauzu, která důležitostí překračuje čistě akademické prostředí a v důsledku ovlivňuje veřejnou diskuzi týkající se schopnosti a kvality reflexe dějin české společnosti. Proto si dovoluji dál zatěžovat zdejší čtenáře.

Všimněme si, že nemalá část historiků začíná svou práci tvrzením, že jejich analýza pomáhá odkrýt slova, mýty (diskursy, narativy, …), jež dosud zkreslovaly naše pochopení dějin. Co přesně tím říkají? Samozřejmě jde o snahu ospravedlnit své teze jako správné, nárokovat si pravdu, řečeno jinými slovy obhájit místo, z něhož badatel na historii pohlíží. Na tom není nic až tak zvláštního a nestandardního. Paradoxní se toto jednání stává až ve chvíli, kdy je ono místo vyzvednuto nad svět mocenských vztahů, hodnot a zkušeností, kdy se stává jakýmsi neutrálním, posvátným územím z něhož lze – bez dalšího – vysvětlit běh minulého času. Namísto obhájení svého morálního přesvědčení, díky němuž jsme schopni nahlédnout svět jako pravdivý, nastupuje (falešný) universalismus skrývající buď naivitu, nebo čistý cynismus zápasu o moc.

Mnozí z těch historiků, kteří chtějí demytologizovat „nečisté nánosy“ kalící „průhlednost historie“, odmítají otevřeně vstoupit na pole společenské kritiky. Zdá se jim, že tato role historii, respektive vědě obecně nepřísluší. Titíž často argumentují „objektivními metodami“, či v lepším případě zvláštními pravidly institucí a autonomií vědy, jíž může uškodit, pokud si „zadá s politikou“. To je přístup, který podle mne podkopává emancipační potenciál, jež vědě vložilo do vínku osvícenství a jež bychom měli – opatrně, poučeni z jeho odvrácené, temné strany – dále udržovat v povědomí.

Líbí se mi definice sociální kritiky z pera Axela Honnetha. Podle něj jsme dnes svědky velkého nárůstu příležitostí intelektuálů vyjadřovat se k veřejnému dění. Zároveň, jak říká, můžeme sledovat úpadek jejich sociálně kritické role. „U intelektuála..., píše Honneth, „jde o korekturu úhlu pohledu na důležité veřejné záležitosti v rámci popisného systému, jenž je akceptován v demokratické veřejnosti, zatímco u společenské kritiky jde o pátrání po tomto systému samém. Normalizace jeho role intelektuálovi do jisté míry umožnila změnit postoj, takže se z něj stal duchovní agent na fórech politického utváření vůle, přičemž už vůbec není schopen vnímat úkol společenské kritiky; neboť to by vyžadovalo, aby vystoupil z horizontu veřejně sdílených sebeporozumění, jenž je dnes přece ultimativním vztažným bodem jeho vlastní činnosti.“ (Patologie rozumu, 2011). Přiléhavý popis (i) české akademické obce. Mámě (relativně) dost intelektuálů a závratně málo sociálních kritiků.

Do důsledku vzato:, „zadá“ si nikoliv věda, která se snaží přispět ke společenské kritice a zpochybňuje fundamenty systému (nerovnosti, formy útlaku a frustrací, jež systém produkuje), ale věda, jež na tuto roli zcela rezignuje a zůstává u svých intelektuálských her či neznatelných korektur. Politizace vědy, o níž jsem psal na jiném místě, není nic jiného, než přijetí zodpovědnosti za společný svět, který věda sdílí s těmi a tím, o čem bádá, a uvolnění si rukou svázaných poněkud zahnívajícím „objektivismem“.

Program: kritika
Pokud vyzývám historiky k tomu, aby pěstovali kritickou vědu, nejde o nějaké arogantní odsouzení celé jejich dosavadní práce. Pokouším se zaměřit pohledy blíže k tomu, o co se u nás snaží v ekonomii například Ilona Švihlíková či v sociologii Jan Keller. Lze s nimi nesouhlasit, diskutovat, upírat odbornost jim ale může jen hlupák. Rozdíl mezi kritickým a nekritickým v daných souvislostech neodpovídá rozdílu mezi chytrým a hloupým, kvalitním a nekvalitním. Říkám jen tolik: k dobré, reflektující vědě-historiografii patří o jeden krok více, než se zatím běžně dělá. Tímto krokem je schopnost kriticky posoudit současnou praxi, okolní sociální svět, k němuž promlouváme a jemuž my historici, třeba jen implicitně, předkládáme návody na to, jak má sám sobě, potažmo svým dějinám rozumět. (V důsledku neexistuje historický text, který by takový návod neobsahoval).

Schopností historika, který precizně zvládl řemeslo, je zajisté pečlivě číst a interpretovat své prameny. K dobrým historickým analýzám patří schopnost odhalit to, na jaké vědění, potažmo na jaké mocenské vztahy poukazuje řeč použitých pramenů. K historiografii, jako kritické vědě, ale náleží i schopnost vyjadřovat se k tomu, jak její zkoumání souvisí s kauzami, jež řešíme dnes a nyní. Jestliže je – a myslím, že z principu musí být – věda schopna ovlivňovat kolektivní (politické) utváření vůle, měla by ovšem také promýšlet způsoby, jak k tomu pozitivně přispět.

Pokud bychom se shodli na daném východisku, stačí už jen „maličkost“. Analyzovat to, jaké nerovnosti ten náš, neoliberálně kapitalistický systém produkuje a jak se mu daří tyto nerovnosti obhájit jako „funkční“ (legitimní). K tomu i v současnosti, v onom zdánlivě postideologickém věku, potřebuje své „velké vyprávění“, i když je třeba velmi nesourodé, složené z menších, nesouvislých příběhů a velmi heterogenních popisů. To, že je těžké přesně rozlišit kontury příběhů legitimity, o něž se opírá určitá hegemonní moc, neznamená, že tu příběhy (či hegemonie) nejsou, ale spíše to, že jsme dosud jejich analýze věnovali málo energie. K tomu se přidává úžasná schopnost současného systému asimilovat různorodost (jinakost, ne-identitu), absorbovat ji a rozmělnit odpor. Zde se otevírá potenciál historiografie o níž hovořím. Zkoumat proměny strategií legitimity a dávat hlas všem těm, kteří byli pomocí nich ve vzdálenější i velmi nedávné minulosti umlčeni.

Jistěže v tomto „projektu“ existuje jisté apriori, je také velmi snadné jej odhalit. Toto apriori ovšem nelze směšovat s od počátku jasně naprogramovaným výzkumem, jenž by pouze rozepisoval svou základní tezi (pominu-li samotné konstatování sociálních nerovností). „Projekt“ je ve skutečnosti otevřený otázkám a zpochybněním a splňuje tak základní kritérium vědeckosti – snad jen trochu více odhaluje karty, s nimiž pracuje, je si plně vědom společenské zodpovědnosti a nestrká hlavu do písku před slovem moc.

Stejně jako Radka Šustrová jsem poněkud skeptický k tomu, že by dnes mohl vzniknout ústav, který by takový projekt zaštiťoval, … jistě nikoliv z veřejných zdrojů. Bylo by to z pohledu těch, kdo tyto zdroje v danou chvíli spravují, dost absurdní rozhodnutí. Na rozdíl od Radky ovšem zůstanu přesvědčen, že by takový ústav měl – a se vší pravděpodobností bude mít stále více – své opodstatnění.

A co si myslíte vy? Diskuse (9 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Pátek, 8.Června 2012, 17:19:6

Historik může dějiny zkoumat z různých úhlů. Někdo se specializuje na dějiny hmotné kultury, dějiny umění, dějiny nějaké instituce, nějakého konkrétního území či nějaké epochy. To všechno je důležité. Ale tomu, kdo úplně odmítá vidět, že dějiny jsou také "dějinami třídních bojů" (marxističtí klasikové), bude v tom jeho historickém pohledu vždycky něco chybět.
Každý historik by si měl uvědomit, že jako normální člověk je jistým způsobem zaujatý. To je lidské. Čím novější dějiny, tím více to platí. Já myslím, že teprve tehdy, když si lidé uvědomí, že jejich sympatie jsou na něčí straně, vidí v těch dějinách nějaký smysl, ze kterého mohou leccos vyvodit. Když si uvědomím, že jsem subjektivní, že se na svět dívám z určité pozice, pak jsem daleko objektivnější než ten, kdo se rovnou prohlašuje za objektivního a nestranného historika.

Pane Strobachu - odkud jste se vynořil Pátek, 8.Června 2012, 20:03:40

do tohoto našeho veskrze ideologií vládnoucí třídy zdeformovaného diskurzu - já Vám tleskám ze vší síly, připomněl jste mi diskuse o historiografii na skutečné úrovni, jaké byly v době mého studia na FF UK v letech tzv. novotnovské renesance - 1965- 1968 (studoval jsem dále, ale to už byla normalizace, dozníval jen vliv těch vynikajících vědců a pedagogů 60 let).
Vcelku nemám, co bych jako nestalinský marxista odborně k Vašemu textu přidal. Snad bych to, co napsala Evička Hájková, trochu modifikoval:
Je iluze si myslet, že historik v třídní společnosti se může vyhnout vlivu ideologie (chápu ji jako výraz zájmu určité třídy), tento vliv nemusí být jeho bádání na závadu, je-li příslušná třída alespoň částečně spojená s tendencí společenského pokroku (nechápu tuto tendenci jako nějaký automatismus, tupý determinismus, ale o tom jindy).Pak ideologie této třídy stimuluje - viz to mnohokráte vzpomínané osvícenství doby, kdy buržoasie byla ještě revoluční. Ale ideologie může taky brzdit a blokovat - nechci chodit někam do tuposti církevní feudální ideologie, když názorným příkladem je postmoderna v její rozvinutější fázi, kdy už jednoznačně fungovala jako nástroj vítězné globální buržoasie). Marxismus vidí jako jedinou záruku pravdivého vědeckého bádání angažovanost v rámci ideologie jediné třídy, která má objektivní zájem na zásadní přeměně společnosti, na svém vlastním sebezrušení - tou je proletariát, který ovšem klasikové nemohli nevnímat pod úhlem doby - jako industriální proletariát - a to bohužel nevyšlo, protože tomu jeho ideologii ukradl a předělal jeho dočasný spojenec - řídící aparát protosocialismu. Ale proletariát může mít i jiné formy - dnes kognitariát a zítra třída samosprávných vlastníků a ideologie těchto sil může být - zatím teprve vzniká - významným poznávacím stimulem i pro historiografii.
Co Vy na to pane autore?

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

inu, jak říká staré přísloví - Pátek, 8.Června 2012, 21:43:57

Když nejde Lapidarium k Hellerovi, musí Heller do Lapidaria (i ten Dolejš už tam našel cestu)

Tak než se Vám uzdraví ta noha (?), alespoň ukázka:
http://www.youtube.com/watch?v=4U4vslPBgGk

Díky pane Kopecký Pátek, 8.Června 2012, 22:12:36

o tomhle jsem nevěděl. Bohužel nejde jen o nohu, ale o znovu rozbouřenou páteř, už mne to štve.

Fotografie0531

Vít Strobach - Praha

Středa, 27.Června 2012, 15:54:3

Na podstatných věcech bychom se myslím pane Hellere shodli. Předpokladem vycházejícím z kritické teorie je rozpoznání těch skupin společnosti, které díky dané hegemonii trpí zneuznáním a to i za předpokladu, že toto zneuznání nejsou schopny jako takové kvalifikovat a artikulovat. To samozřejmě obnáší i určitý univerzalistický nárok (pojetí společ. dobra, podob základních lidských/sociálních práv, ...). Při zkoumání paměti, o níž také šlo v mých minulých článcích, jde o to zabývat se takovými formami kolektivní paměti, jež neumožňují adekvátní sebechápání, díky nimž se tedy tzv. okrajové individuální a kolektivní paměti, nezapadající do (hegemonního) příběhu, stávají objektem symbolické represe. Nejde samozřejmě jen o "idealistickou kritiku", je to úzce provázáno s "materialistickou praxí", potažmo s přerozdělováním. Dobře je to u nás patrné právě na antikomunismu a pokusy znovuoživit nacionalistické představy o společnosti, resp. na historických vyprávění, které to doprovázejí. Netvrdím, že je zde přímá úměra mezi antikomunistickou kampaní a mírou nerovnosti přerozdělování, ale ta závislost je důležitá a (nejen) podle mne nepřehlédnutelná.
Zajímalo by mne, které historiky a jaké diskuze v 60. letech máte namysli.

Fotografie0531

Vít Strobach - Praha

Středa, 27.Června 2012, 15:56:40

a promiňte za zpoždění. (i když zrovna dnes, při opětovných žních antikomunismu, je to snad znovu aktuální)

Už jsem hodně zapomněl, na odkazy se nevzmůžu - šel jsem Středa, 27.Června 2012, 21:06:40

pak jinou cestou )cestiu systémové analýzy protosocialismu). Ale fascinovaly mne diskuse o krizi feudalismu u nás před husitstvím- Graus, Kavka, pak o krizi feudalismu později v 16-17.století - Hroch,Haubelt, Polišenský a různí zahraniční, později mne zaujala diskuse o ASIJSKÉM VÝROBNÍM ZPŮSOBU - většinou sověti, nikiforov atd.,ale to už bylo střiženo normalizací a stagnací - no,zkrátka už jsem to zapomněl, ale vím, že tam vždy byla teorie, nejen pozitivistické popisy.

Fotografie0531

Vít Strobach - Praha

Čtvrtek, 28.Června 2012, 00:07:22

jojo, husitství bylo docela silnou stránkou tehdejšího dějepisectví ...Hrochova práce objevná (ono dosud asi není historik, který by prorazil do světa jako on, a navíc docela zaslouženě). Nejsem si jist, jestli jsem v minulém příspěvku tak docela sdělil to, nač jste se ptal, spíše jsem tak volně pokračoval v tématu a asi jen hodně implicitně naznačoval, kde se naše cesty střetávají ... nemám problém ani s pojmem třídní boj či pokroková třída, alespoň v určitém kontextu. Ale to asi zase někdy příště.

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

Alice Teichová Čtvrtek, 28.Června 2012, 11:24:30

rodačka z Vídně, také působila do roku 1968 na FFUK.
V roce 2000 měla na vídeňské universitě seminář o Mnichově a zahraniční politice té doby. -- Něco málo o ní je zde: http://de.wikipedia.org/wiki/Alice_Teichova

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.