Nedůvěra všude kolem

O skutečné stabilitě vládnutí budeme moci hovořit až tehdy, když vláda nebude pohrdat opozicí a všechny strany si uvědomí, že tu nejsou od virtuálního válčení či ukájení vlastních sobeckých zájmů, nýbrž od odpovědného nakládání se státem.

Procházíme krizí morálky, ekonomiky, politiky. Ale je to též krize institucí a pravidel. Politické strany neplní svoji funkci, politici leckdy zastupují zájmy jiné než svých voličů.

Parlament pak osciluje mezi dvěma krajnostmi. Občas je vnímán pouze coby prodloužená ruka partají, především těch vládních. Občas, když tuší, že kabinet je slabý, se ale sápe po jeho pravomocích. Typická je například snaha zákonodárců rozhodovat o věcech, jako je energetická koncepce státu (úžasný příklad zejména kvůli vstupu lobbistických zájmů do rozhodovacího procesu), nebo sestavovat vyšetřovací komise dublující práci orgánů činných v trestním řízení.

Ústavní právníci a politologové proto často zmiňují potřebu tzv. racionalizovaného parlamentarismu, který by pomohl k vymezení prostoru mezi exekutivou a legislativou a stabilizoval postavení vlád.

Cestou k racionalizovanému parlamentarismu je i institut „konstruktivní nedůvěry“, k němuž se přihlásila Nečasova pravicová koalice a který do zákonné podoby převedla vicepremiérka Karolina Peake.

Patrik Eichler ve svém sloupku 4.6. shrnul hlavní – a vcelku legitimní - výhrady vůči „konstruktivní nedůvěře“. Přesto s ním v mnoha bodech nesouhlasím. Například když píše, že „problém je, že vládou předložený návrh, o kterém má na svém nejbližším zasedání v prvním čtení hlasovat Sněmovna, posiluje trend vytlačování politiky ze struktur, které mají být politikou tvořeny.“ Nebavíme se zde totiž o vytlačování politiky či demokracie, nýbrž o pravidlech, podle kterých právní stát šlape. A je přece naším společným zájmem, aby ústavní systém a chod zákonodárného sboru byl co nejpřehlednější, nejsrozumitelnější.

„Konstruktivní nedůvěru“, jejíž podstatou je, že opozice, která by v budoucnu navrhla v Poslanecké sněmovně vyslovení nedůvěry vládě, by musela rovnou přijít se jménem nového ministerského předsedy, znají v různých podobách i v Německu, Polsku, Slovinsku, Maďarsku či Španělsku.

Nejde jen o to, že „konstruktivní nedůvěra“ posiluje vládu oproti parlamentu tím, že ztěžuje její svržení - je snazší nechat hlasovat o nedůvěře v ministerský kabinet a, podaří-li se, pak horko těžko splácávat náhradu, než mít dopředu nachystanou jinou většinovou alternativu.

Dotčeným je také prezident republiky. Po volbách, nebo když vláda podá demisi, má hlava státu možnost navrhnout premiéra podle vlastního uvážení. Když je ale vládě sněmovnou vyjádřena nedůvěra s přídomkem konstruktivní, znamená to, že prezident musí jmenovat předsedou vlády toho, s kým přijde nová sněmovní většina. Toto částečné svázání prezidentových rukou není od věci zvlášť nyní, kdy bude volen přímo.

Bohužel vládní návrh z pera Karolina Peake má spoustu slabin (a jen některé – jako třeba představa, že vláda sestavená premiérem vzešlým z tzv. konstruktivní nedůvěry by už si následně nemusela jít do Sněmovny říct o důvěru – se podařilo odstranit v rámci meziresortního připomínkového řízení). Například není úplně nutné nařizovat, aby po nevyjádření nedůvěry vlády mohl podobný návrh od padesáti poslanců znovu padnout až po šesti měsících. O kvórech a lhůtách by měla být vedena debata. Někdo možná připomene též to, že ve Španělsku lze přijít s vícero kandidáty na premiéra.

Sociálně demokratická opozice namítá, že ve dvaadvacetileté porevoluční historii bylo podáno jen devět návrhů na vyslovení nedůvěry vládě. Poslanecká sněmovna nevyhověla žádosti vlády o důvěru v jediném případě a pouze jednou na návrh poslanců vyslovila kabinetu nedůvěru.

Nedomnívám se ale, že je nutné vést o „konstruktivní nedůvěru“ vyčerpávající pravo-levou válku. A to už proto ne, že návrh předložený vládou počítá s tím, že institut konstruktivní nedůvěry by začal být užíván až v příštím volebním období. Nemá tudíž smysl – v duchu obecně panující nedůvěry - podezřívat dnešní vládu, že by chtěla zpříjemnit život sama sobě.

Kromě toho ani ono omezení opozice není až tak zásadní. Když už si dokáže vyjednat podporu pro prohlasování nedůvěry, je pak jen krůček k tomu vyjednat si podporu i pro budoucího premiéra, jehož briskní jmenování prezidentem může zemi uchránit od dlouhého hledání nové vládní konstelace. Dokonce i zmíněnou diskutabilní půlroční lhůtu pro opakování hlasování o nedůvěře lze obejít tím, že se podruhé místo padesáti podepíše pod návrh osmdesát poslanců, což není až tak obtížné.

Moje stěžejní výtky k iniciativě Karoliny Peake jsou obecnějšího rázu. První souvisí se způsobem hledání politického konsensu. Podobnou změnu ústavy a jednacího řádu Sněmovny by měla iniciovat spíše moc zákonodárná než výkonná, jakkoliv by si tím po zavedení přímé volby prezidenta znovu trochu upustila rybník. Bylo by to korektnější a opozice by nezískala dojem, že je stavěna před hotovou věc. Koneckonců jde o novelu ústavy, kterou musí podpořit tři pětiny všech poslanců a tři pětiny přítomných senátorů.

Mějme také na mysli, že ani tzv. konstruktivní nedůvěra nepohne se zásadním balvanem, jímž je česká politika zatěžkána. Jde o nedůvěru, která se rozmohla mezi stranami a jejich představiteli. Obrovitým tuzemským problémem není příliš časté střídání vlád, nýbrž jejich slabost, vnitřní nesehranost a vzájemná neloajalita koaličních stran. K nedůvěře klenoucí se nad zdejším politickým spektrem přispívá i bezhlavé válcování menšiny většinou ve Sněmovně, hektické prohánění špatně připravených zákonů parlamentem nebo zneužívání stavu legislativní nouze vládou.

„Konstruktivní nedůvěra“ ničemu neublíží, klidně ji zaveďme, říkám na rozdíl od Patrika Eichlera. O skutečné stabilitě vládnutí ale budeme moci hovořit až tehdy, když vláda nebude pohrdat opozicí a všechny partaje si uvědomí, že tu nejsou od virtuálního válčení či ukájení vlastních sobeckých zájmů, nýbrž od odpovědného nakládání se státem, jehož občané do nich v míře tu větší, tu menší vkládají své naděje. Jsou zkrátka těžší nemoci tuzemského ústavního a politického systému, kterým bychom se měli přednostně věnovat. Jejich léčba bude delší, méně efektní, bez nablýskaných medikamentů typu „konstruktivní nedůvěry“. Ale pokud se nad ní pomyslné pestrobarevné koncilium nezahloubá, bude to skutečný konec politiky coby nástroje pro správu země a společnosti.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Foto_znoj__b

Milan Znoj - Praha

Čtvrtek, 7.Června 2012, 09:14:48

Lukáši, dvě poznámky: 1) Zrádná jsou slovíčka jako „racionalizace parlamentu“, nebo „konstruktivní nedůvěra“. Řekl bych, že musí vzbuzovat obavy v každém, kdo parlamentarismus spojuje s právem opozice vskutku bránit společnost před možnou svévolí výkonné moci – ten by měl být přece více rozumný, a kdo nedůvěru lidí v politické elity považuje spíše za zdravý instinkt, než za hrozbu demokracie – ten by měl být zase více konstruktivní. Opravdu je problémem naší demokracie „nerozumnost“ a „nekonstruktivnost“ opozice v parlamentu, potažmo společnosti mimo parlament?
2) Nestabilita vlády a vládních koalic, kterou má konstruktivní nedůvěra údajně odstranit, je podle mého soudu hodně dole na seznamu neduhů naší demokracie. Spíše podle mě vadí, že výkonná moc si může dělat takřka, co chce a kašlat na demokracii – po ruce má propagandu, která může lidi opít rohlíkem. Zářným příkladem budiž David Rath, který propagandu a hodně opoziční fakt uměl, přitom v sedle hejtmanské moci si dělal, co chtěl. Nezabránila mu v tom ani politická opozice, ani vlastní strana, ani novináři, a vlastně ani běžný lid. Pro každého měl nějaké to šťavnaté slovo, moci se ovšem držel bez ohledu na stranickou příslušnost. Pancová, Kott a Pohanka je přece úžasný trojlístek – v jejich rukou se ale splétaly otěže krajské ekonomické moci (trochu přeháním, naštěstí). Klíčovou otázkou životaschopnosti naší demokracie každopádně není ani stabilita výkonné moci, dokonce ani ne schopnost policie a soudů, klepnout tyto ruce přes prsty - to je klíčové pro právní stát, ale to, zda běžní lidé mají nějaké páky na to, aby tyto mocenské spletence pomáhaly narušovat. Nedůvěry bych se přitom hned tak nevzdával.

Stanislav Hošek - Český těšín

Pragmatičnost návrhu. Neděle, 10.Června 2012, 20:44:51

Současné vládní koalice si s problémem hlasování o důvěře vlády nemusí, při své obrovské početní převaze, dělat starosti. Zákon si připravuje pro budoucí situace, kdy takovou převahu mít nebude. Samozřejmě že v praxi nejde o nic jiného, než o omezení opoziční činnosti, čti omezení demokracie.
Znojem připomínaná pozice veřejnosti vůči mocenským klikám podle mne není v Ústavě nejen řešena, ale ani nastíněna.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.