Čím dál naléhavěji si uvědomuji, jak velice pomalu se dobíráme k formulování problémů, které nás ve společnosti trápí, a jak nám dlouho trvá, než se vymaníme z dosavadních způsobů uvažování o důležitých věcech člověka — o svobodě, nezávislosti, zodpovědnosti. Tyto otázky si klade i kultura a umění, a opět — trvá hrozně dlouho, než se podaří zformulovat, čím na nás svět doléhá. Oficiální a komerční kultura podléhá — jako celá společnost — úzkostným bludům a falešným perspektivám, málokdo je tak výsostný talent, aby dokázal roztrhat všechny ty záškrtové blány a vyslovit zřetelně, co je pod povrchem běžného života.

Koncem osmdesátých let dvacátého století hrálo amatérské divadlo ve společnosti důležitou roli, která spočívala ve formulaci témat, jež visela ve vzduchu, ale profesionální divadla je vlivem cenzury nezpracovávala. Také herci profesionálních divadel byli převálcováni tehdejším provozem a často se stávalo, že stejné tituly dopadaly jako inscenace tím lépe, čím méně dokonalí herci v nich hráli. Na to byla svým způsobem založena například éra takového HaDivadla, kde (podobně, jako třeba i v Chebu, kde jsem měla to štěstí působit) se výraz hledal zevnitř tématu, nejjednodušším možným způsobem, protože vnější prostředky, hmotné i umělecké, ani nebyly k dispozici.

Takto dobývali z herců výkony Petr Lébl i J.A.Pitínský a po převratu to k nim se zájmem chodili pozorovat a účastnit se staří mistři jako režisér Ota Ševčík nebo Leoš Suchařípa a herec Národního divadla Bořivoj Navrátil, pozapomenutá Jorga Kotrbová i úplně mladá a výbušně talentovaná Bára Hrzánová. Později se toto věčné „amateurství“ (jak zásadně říká nakladatel Ladislav Horáček, odvolávaje se na Josefa Váchala) stalo profesionálnímu divadlu překážkou, stouply nároky na dokonalou přípravu i výbavu herců, na fungující stroj divadelního představení, publikum i kritika přestaly odpouštět nedokonalost.