Normalizace kráčí a pokračuje

Někteří kritici současných poměrů přesně popisují všechny obtíže současné doby a otevřeně kladou otázku, zda ta tzv. „normalizace“ nebyla nakonec pro nekonformního člověka, jenž neprahnul po spotřebním zboží, svobodnější než dnešní svoboda.

Před týdnem jsem napsal na tomto místě, že na naší levici mi vadí sklony k tolerování tak zvané normalizace. Petr Jedlička se celkem správně otázal, na základě čeho soudím, když v levicovém tisku (například v Literárních novinách či Britských listech) se o ničem takovém nepíše. Musel jsem zpytovat svědomí, jestli jsem si to nevymyslel (člověku se vždy lépe píše o problému, který si sám vymyslí). Protože Literárky ani Britské listy nečtu, mohl jsem se jenom obávat, že by se v nich pronormalizačně vzhledem k současné politické situaci mohlo psát. To jsem rád, že se v nich o tom nepíše.

Můj poznatek vyplývá spíše z osobních rozhovorů s lidmi, kteří se k levici hlásí a jichž si vážím. Povětšině jsou to „staří známí“, kteří mají na co navázat a vědí, z jakého prostředí vycházím. Není to hospodský tlach, že „za komunistů bylo líp“, ale spíše doznání, že za „normalizace“ se vlastně žilo pohodlněji, levněji, ba i svobodněji – mohli si různě kutit, a to i na poli kultury v rámci kapel a amatérských divadel, hrajících v různých klubech a polosklepích, kam chodili spříznění lidé a kde se už dalo svobodně mluvit, zejména o naději na lepší časy. Mnozí z nich začali jezdit i ven, v čemž Husák s Biľakem pomalu přestávali překážet. Často to byli lidé alternativního ražení, napojení na různé samizdatové edice. Chodili na bytové filosofické semináře a byli rádi, že na to mají dost času. Mnozí z nich si pozvolna polepšili také v práci. (Ostatně i já jsem v osmdesátých letech povýšil ze zedníka na políra.) Pochopitelně, že vzpomínají až na závěrečnou etapu normalizace. Do převratu v roce 1989 pak šli s tím, že oni si ho rozhodně zaslouží. Mnoho nadějí.

Současná doba, zvláště po posledních volbách, se jim zdá beznadějná hlavně v tom, jak život se omezuje na starost o zaplacenou elektřinu a nájemné, vůle se vymrhává překonáváním administrativních odporů, které v práci pořád vrší nejrůznější ignoranti. Intelekt umdlévá na zajištění holé existence a na strachu, aby vám neukradli peněženku. Tito lidé poměrně přesně popisují všechny obtíže současné doby a otevřeně kladou otázku, zda ta tzv. „normalizace“ nebyla nakonec pro nekonformního člověka, jenž neprahnul po spotřebním zboží, svobodnější než dnešní svoboda, stále sveřepěji normalizovaná stupiditou politickou a lidové spotřebnosti. – Nebo snad ne, pane Vaculíku? Odpovídám: nebo snad ne. V té otázce je totiž výčitka, že za současný stav „tak nějak“ mohou disidenti. Co když právě ona „normalizace“ byla ve skutečnosti třetí cestou, kterou zhatil ten „listopad“, zřejmě si myslí.

Na to se pochopitelně těžko odpovídá. Nicméně normalizace nevycházela z žádných ideálů – naopak. Byla to poroba a pokoření nejhrubší povahy, protože ji provedl soudruh soudruhovi v rámci soudružství. To je vlastně něco nepředstavitelného. Zatímco po puči v roce 1948 se nová moc zbavovala svých třídních a politických nepřátel (domnělých), v roce 1970 soudruh na základě pouhého „poučení z krizového vývoje“ nemilosrdně vykynožil své souvěrce jako nějaké zločince. (Okupační vojska tou dobou už dávno ulicemi nebrázdila, ani stanné právo vyhlášeno nebylo.) Ten způsob tak důsledné poroby vlastními silami se mně jeví až fantastický. Uchráněn nebyl ani vedoucí sběrných surovin, pokud cosi neodvolal a nezačal se novému panstvu pochlebovat. To je přeci téměř krása, kterou si dodatečně (teď přijde velice ošklivé slovo) vychutnávám.

A jedině díky tomu už rozumím, proč když dnes usedne do křesla nový ministr, hejtman, primátor či generální ředitel, neodolá normalizačnímu puzení vyházet, vymýtit ty, kdo neodvolali (své názory, odbornost, stranickou příslušnost), a to od náměstků přes vedoucí odborů až málem po vedoucího kotelny. A ty, které přímo nevyhodí, otráví zmařenými plány, zastavenými projekty, zhacenou prací. Tím, že toto pomyslné „poučení z krizového vývoje“ se opakuje každé volby, udrží se ve funkcích pouze lidé svou povahou podobní Husákovým kádrům, prolezlým všemi stranickými prověrkami, tedy jakýmsi hovnivým normalizačním morem.

Proto skutečná obroda společnosti, domnívám se, nemůže přijít prostřednictvím žádné politické strany, neboť tento normalizační mor pak šíří každá, která dostane příležitost, aby upevnila svou moc. Tím se ta naše stará normalizace zakořeňuje jako vskutku normální stav, jako politická tradice, kultura, již zavedl Husák a vtiskl jí lidově přijatelný ráz.

Díky převratu v roce 1989 pouze přibyla svoboda slova, shromažďování, pohybu a podnikání a ještě něčeho, což je přeci krásné.

Takže kdo v dobrém vzpomíná na normalizaci, ať nehaní to, co tu dneska máme (ostatně video je volně v prodeji). A kdo nám (vám) brání konat bytové semináře a hrát ve sklepení alternativní divadlo? Akorát že na to není čas kvůli starosti o zaplacení elektřiny. (Takže pojednání o obrodě společnosti možná příště.)

A co si myslíte vy? Diskuse (6 příspěvků)

Hana Holcnerová - Brno

Jojo Úterý, 17.Srpna 2010, 10:36:2

Jen malý postřeh: do velké míry je nostalgie daná tím, že tehdy jsme byli mladí a čas plynul jaksi pomaleji....

Zima1

Petr Jedlička - redaktor DR

Úterý, 17.Srpna 2010, 11:43:18

Osobně doporučuji každému, kdo uvažuje podobně jako hrdinové v textu pana Vaculíka, aby si zašel někam, kde jsou k vidění fotografie z ulic osmdesátých let. A ať se podívá třeba jen na fasády domů. Mně se to poštěstilo nedávno na výstavě Brněnská osmdesátá a nestačil jsem se divit, jaktože si tu rozbitost, hnusotu a všeobecnou ušmudlanost městského prostředí nepamatuji.

Na výstavě, jež byla ve skutečnosti věnována brněnskému alternativnímu umění v závěru oné normalizace, jsem mimochodem objevil i níže odkázanou kresbu Petra Kvíčaly Leporelo:

http://www.spilberk.cz/galerie/1611_V.Kvicala.Leporelo_-_020.jpg

Jinak dík autorovi za rozvedení tématu, už mám jasněji.

Marketa_-_balkon

Markéta Hrbková - Bidlová - učitelka překladatelka

Úterý, 17.Srpna 2010, 14:01:7

Rozhodně nemám tendenci vzývat minulost, ale docela chápu, že současný stav má na rozdíl od období normalizace v sobě spoustu agresivity, což leckoho může silně znejišťovat. Ale stále se vracející otázka : existuje jen buď anebo?

Patrik Eichler - novinář, Praha

Úterý, 17.Srpna 2010, 21:07:15

Tíhnutí k normalizaci se projevuje také tak, že se o ní nemluví, že není podrobena kritice, že neexistuje společný jazyk, kterým bychom o ní mluvili. Že mimo Prahu, možná pár dalších center, je nostalgie pro tzv. minulém režimu všudypřítomná, kdežto v Praze je všudypřítomná kritika komunismu a jeho zločinů (což ale není normalizace, i když by to tak rádo vypadalo).

A jinak k té výstavě - kromě toho, že Bratislava byla ve stejné době na tom umělecky o několik tříd výše (http://www.sng.sk/?id=2&nid=2994&loc=1 anebo http://www.rozhlas.cz/mozaika/vytvarne/_zprava/599049?hodnoceni=1), tak ukazuje, že my dnes volíme stejné taktiky prezentace, jaké se používali v 80.-tých letech. Happeningy, uzavařené výstavy... okruhy kamarádů...

Zima1

Petr Jedlička - redaktor DR

Středa, 18.Srpna 2010, 10:30:32

... snad ano, ale z úplně jiných důvodů, s jinými (daleko většími) možnostmi a s jiným (daleko menším) rizikem - svobodně a beze strachu. Srovnávat to nemá dle mého názoru větší význam než symbolický.

Libor Vodička - Brno

Stejní lidé... Čtvrtek, 19.Srpna 2010, 09:21:17

Že iluze budování lepší společnosti, ovšem se stejnými lidmi, brzy vyšumí a přijde normalita, kterou známe z předchozích let, některým došlo již kolem roku 1991. Svědčí o tom zejména část poezie, několik písničkářských textů a pár chytrých publicistických článků z té doby, tenkrát publikovaných zejména v Literárních a Lidových novinách. Normalizační společnost charakterizovalo: rezignace a únik do soukromí, nevíra v pozitivní hodnoty obecně sdílené kolektivem, egoismus a "malé české" kořistnictví a cynismus (kdo nekrade - okrádá svou rodinu). A abych nebyl jen negativní: vytváření paralelní polis, "ostrůvků pozitivní deviace" (alternativní kultura zejména, ale také české "koníčkářství", nebývale rozvinutá a aktivní spolková činnost, kterou režim do jisté míry podporoval jako náhražkovou). Domnívám se, že to jsou hlavní znaky také dnešní společnosti, kam vtrhl kapitalismus a mnohé z toho zákonitě zesílilo (i v dobrém - kolik kulturních a občanských aktivit se rozvíjí...). V Havlově dopisu G. Husákovi a pak zejména v Moci bezmocných je popsaná i dnešní společnost. Inspirativní pro poznání jak Češi myslí a jednají je také stále Milan Šimečka, ač je dvacet let po smrti...

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.