Deník Referendum Domov

Česká společnost hledá, jak by vyklouzla z pasti, do níž uvízla před dvaceti lety. Touha všech po svobodě a prosperitě vyústila ve svobodu a prosperitu jen pro některé. Přesto od vládních politiků co chvíli slýcháme, že jsme si dosud žili nad poměry a že mejdan skončil. Také ústavní a stranický systém churaví. Korupce, klientelismus a sobectví ale kvete. Ti, co by měli vést v patrnosti zájmy občanů, často v patrnosti vedou jenom zájmy své vlastní. Politické strany jsou nepočetné a protkané lobbistickými sítěmi. Politické programy se stávají cáry papíru, partaje nežijí idejemi, nýbrž krátkodobými zájmy. Dokonce i Evropu, o návrat do níž jsme tolik stáli, si pleteme s dojnou krávou.

Nespokojenost prorůstá různými sociálními i generačními vrstvami. Ožily občanské iniciativy, opírající se zejména o mladé lidi, a pohnuly se – mimo jiné i zásluhou evropské inspirace - dosud stojaté vody české levice. Uvažuje se o vzniku nových stran, o nástupu čerstvých lídrů.

Za těchto okolností je jen obtížně pochopitelné, proč se nám pod nohy stále plete typický politik nepovedené minulosti – Miloš Zeman.

Miloš Zeman chce na Hrad. Tedy prý jen pokud o něj budou stát občané. Za tímto účelem rozjela Strana práv občanů – zemanovci petiční akci. Přesto novináři zachytili, jak na delegáty shromáždění SPOZ Zeman o víkendu křičel: „Některé místní organizace zatím nesehnaly ani podpisy všech svých členů. A já se ptám: K čemu tam sakra jste?“

Spolehnout se údajně může na nominační podpisy desítky senátorů, které posbíral Vladimír Dryml (ČSSD). Záhadou ale zůstává, proč je sestava signatářů tajena. Nebo že by jich snad deset nebylo a čekalo se na přírůstek, třeba po podzimních krajských a senátních volbách?

Miloš Zeman se bezesporu zapsal do dějin české politiky v dobrém i zlém a zaslouží si poklidný politický důchod. Nemyslím to nijak ironicky a osobní spor zde nyní nevedu. Kdysi jsem Zemana kritizoval a on mne v jedné ze svých knih přirovnal k impotentovi, který sepisuje příručky sexuologie. Loni na podzim jsme však na veřejné debatě pořádané studenty brněnské Masarykovy univerzity bok po boku hájili princip přímé volby prezidenta. Pěkně jsme si poté popovídali a snad i válečnou sekeru zakopali. Miloši Zemanovi se zalíbila moje teze, že to hlavní, co každý kandidát bude moci nabídnout, je životní příběh. Pochválil mne za to v Českém rozhlase i v Právu a od té doby všude hlasitě vypráví svůj pestrý životní příběh.

Ten má – z mého pohledu - rysy sympatické i nesympatické. Zeman je vzdělaný muž, který si před listopadem 89 nikterak nezadal s mocí. Stál u zrodu Občanského fóra a dodal mu výborný politický program. Přestože se považoval za liberála, přijal později nabídku ČSSD vést její kandidátní listinu v jižních Čechách. Zemanovou zásluhou se ze sociální demokracie stala silná strana, která na levici předstihla komunisty. Ne všude v postkomunistickém světě měli autentičtí sociální demokraté takové štěstí. Zeman ČSSD rovněž přivedl hlavním vchodem do Strakovy akademie. Jeho vláda v řadě ohledů napravila chyby pravicových předchůdkyň.

Každá mince má ale svůj rub i líc. Miloš Zeman okázale pohrdá lidmi, co nedosahují jeho intelektuální úrovně. To, že plebejsky večeří tlačenku s pivem, tento u levicového politika podivuhodně snobský rys nemůže překrýt.

Během svého vládnutí Zeman ukázal, jak snadno a rychle dokáže kout pikle s pravicovými protějšky. Jenže tzv. opoziční smlouva nebyla jen nakročením k rozdělení politického a zejména ekonomického vlivu, ale také živnou půdou pro všelijaké lobbisty a kšeftaře s politikou. Těm se vždy po Zemanově boku dařilo, a nešlo jen o pověstného Miroslava Šloufa. Ruku v ruce s paktem s Klausovou ODS šly i choutky na úpravu volebního zákona, jejichž smyslem bylo eliminování obtížné partajní drobotiny.

Připomínat Zemanovo kličkování v prezidentské volbě 2003 snad ani není třeba. Nejprve nasedl na nápad vnitrostranického referenda, v něm pak zvítězil, ovšem kandidovat v první volbě nechtěl. Tím otevřel prostor jak pro nevýrazného Jaroslava Bureše, tak pro následné otevřené přestřelky i kuloární podrazy.

Od té doby z vysočinské tvrze vydatně kamenoval sociální demokracii. Ani podaná ruka od Jiřího Paroubka situaci nevyřešila a Miloš Zeman, z vlastí vůle už nečlen ČSSD, sehrál podivnou roli při lanaření poslanců Melčáka a Pohanky do Topolánkova vládního pravicového týmu. V této souvislosti ani nepřekvapí občasná Zemanova podpora „reformních“ kroků konzervativní vlády, ani program „trucstrany“ SPOZ, jejíž vznik inicioval, o kterém analytici tvrdí, že se v některých ohledech přibližuje programu tuzemských neoliberálů.

Naprosto věcně se k Zemanem vyznávaným hodnotám postavil 21.5. v Právu Ondřej Slačálek. Napsal mimo jiné: „V klíčové zahraničněpolitické otázce minulé dekády – vztah Západu a islámu – si Zeman vybral šovinismus Západu a zastával jej s takovou razancí, že jej za to pochválil i Roman Joch. I rétorika Zemanovy strany, přiživující se na komunální úrovni např. na strachu z drogově závislých, jasně ukazuje, že se Zeman vydal na cestu, která představuje pravicový populismus založený na vyloučení okrajů. Tedy cestu, která pro levici znamená ztrátu sebe sama. “

Ani místopředseda KSČM Jiří Dolejš nemluví do větru, když při porovnávání prezidentských kandidátů ČSSD a SPOZ říká: „Můj subjektivní názor je, že Jiří Dienstbier je více nalevo než Miloš Zeman.“

Komunisté zatím neví, jak se k výběru příštího prezidenta postaví. Jedni očekávají sebevědomý přístup sílící strany, tedy nalezení vlastního adepta. Druhým by nebyla proti srsti podpora Jiřího Dienstbiera. Další sní svůj sen o Zemanovi. Nutně si ale musejí uvědomovat, že otevřená podpora tomu či onomu „cizímu“ kandidátovi by oslabila šance těchto kandidátů u nelevicového elektorátu.

Jasně se asi zatím na veřejnosti nevyjádří ani Václav Klaus. Podtrhnout ODS nejspíš úplně nechce, byť Přemysl Sobotka ani Evžen Tošenovský nepatří k jeho oblíbencům. Ublížit by určitě nemínil ani bizarní kandidatuře svého šéfporadce Ladislava Jakla za Machovu Stranu svobodných občanů. Přesto svým sympatiím k Miloši Zemanovi dal Klaus průchod. Podle MF Dnes 9. května na ruské ambasádě (symbolika s Putinovou garniturou a firmou Lukoil je čistě náhodná) prý k Zemanovi pronesl: „Tak už zvedni tu prezidentskou kandidaturu, budu tě volit.“ A 26.5. dosluhující hlava státu novinářům už oficiálním tónem dodala: „Miloše Zemana považuji za významnou osobnost české politiky, s čímž jsem se nikdy netajil. Jeho prezidentskou kandidaturu považuji za logické vyústění jeho politické i životní dráhy. O prezidentskou kandidaturu by se podle mého názoru měli ucházet lidé, kteří pro naši zemi něco vykonali. Miloš Zeman mezi ně patří.“

Tak máme bratry v triku, již od devadesátých let pracují na dnešní podobě české politiky, ekonomiky a celé společnosti, opět pohromadě. Mají podobné povahy, zájmy i přátele. Jiřího Weigla by v kancléřském úřadě sice Miroslav Šlouf nevystřídal, o horkou linku na prezidenta Zemana by se ale jistě připravit nenechal. Miloše Zemana by bezesporu znovu v roli medvědářů obklopili vykukové, kteří by těžili z jeho okázalé neochoty zabývat se „detaily“.

Ačkoliv zatím průzkumy veřejného mínění k Zemanovi skoupé nejsou, dá se očekávat, že jeho pobyt mimo informační toky a vrozená lenost se stanou přítěží. Bude také těžké uspokojit všechny tři skupiny sympatizantů: tradiční levici, posluchače populistů s jednoduchými recepty a fanklub Václava Klause. Ne všichni se totiž dokáží vzájemně snést.

Miloš Zeman se určitě vyvíjí a mění, to mu není důvod nevěřit. Možná by si dokonce i prezidentský úřad svým způsobem zasloužil. Jsou zde ale stále dvě rizika: lobbisté na Zemana navěšení a nevyřízené účty z minula. Symbolický smír s ČSSD by ještě možná nastat mohl. Jelikož však Miloš Zeman představuje slepou, leč velmi ambiciózní uličku české politiky, některé příkopy nepůjde zasypat nikdy.

Nejspíš si to uvědomila i ČSSD, když drtivá většina jejího ústředního výkonného výboru vyslala do prezidentského klání relativně mladého a posledním dvacetiletím nezkaženého Jiřího Dienstbiera. Kdyby nakonec zůstal Miloš Zeman kandidátem Václava Klause, Miroslava Šloufa a staromilských komunistů, nebyla by to ani žádná zvláštní škoda. Legendární Václoš Klauzeman je sice opět zde, ale jedná se už evidentně jen o poslední děkovačku na sklonku politické derniéry.