Radikálnější levičáci bývají nihilističtí a cyničtí. Neanalyzují, co se děje v krajně neoblíbené, hloupé, brutální a protispolečenské vládě. Jedním šmahem ji odhazují na smetiště dějin. A už čekají, kdo další se stane jejich obětí.

Ani radikálnějším levičákům by ale neměl uniknout moment, kterým je tato vláda výjimečná. A který na těchto stránkách před časem popsal Jan Šícha. Vládní koalice, napsal, „na veřejně viditelná místa postavila intelektuálně vybavené muže ze své části politického spektra. Roman Joch se dokonce dočkal demonstrace proti své osobě, Vojtěch Belling se spíše skrývá, ale i on patří k výrazným hlavám, které měly čas na sobě pracovat. To, co zažíváme je pravicové vládnutí, které se už možná nebude opakovat.“

Nástup Petra Fialy jen potvrzuje tezi, že pro tuto vládu pracuje elita české intelektuální pravice. Důležitý je tento fakt, ne to, jak silná či směšná tato intelektuální elita je. Jakub Patočka, Pavel Šaradín nebo i výše citovaný Jan Šícha, ať vybíráme jen z autorů Deníku Referendum, se při pohledu z druhé strany mohou jevit podobně směšní. Ani jim ale nikdo postavení elity mezi českou intelektuální levicí neodpáře.

Pravicová koalice hned na počátku svého vládnutí zaměstnala řadu lidí ze svého intelektuálního zázemí. Levice by si toho měla všimnout. Je přitom jedno, zda to budou sociální demokraté, komunisté, zemanovci nebo lvi. A měla by podobně těžké váhy, jako je třeba právě Petr Fiala, nominovat už dnes do svých stínových vlád.

„Miliardář Babiš nemá pravdu,“ píše Jan Šícha, „když tvrdí, že této koalici jde pouze o moc a prachy. To, co zažíváme, je realizace nejlepších pravicových úmyslů a krize schopnosti vládnout sami sobě. Řada protagonistů nynějšího vládnutí (i ti s nasazenou psí hlavou) dělá, co může.“

Václav Bělohradský na debatách, kterých se účastnil v cyklu Diskusních arén, opakoval: Řečníci z ČSSD Vám tu říkali, že mají řešení. Není to pravda. Nikdo dnes nemá řešení. Oni ale alespoň nebudou stát tolik cíleně ničit, jako ho ničí dnešní koalice.

Vyjde-li levice z toho, že „nikdo dnes nemá řešení“, že odpovídat adekvátně na otázky, které vycházejí ze sváru mezi evropskou integrací a domácím izolacionismem, z ekonomické krize i z krize ekologické, vůbec není tak jednoduché, jak se může zdát. Pak se jí otevírá prostor připravit se na příští vládnutí i o stupeň lépe, než je připravena dnes.

Jinak tím hlasem ze záhrobí nebude Josef Dobeš pochvalně hovořící o Petru Fialovi, jako je tomu v nedávném komentáři Romana Sikory. Jakoby ze záhrobí začne velmi rychle promlouvat levice sociálnědemokratická a komunistická, až po nástupu k moci zjistí, že se nejen neumí vyrovnat s krizí schopnosti vládnout sami sobě. Ale že jí navrhované kroky v jednotlivých dílčích politikách nezvládnout reagovat na komplexnost kladených otázek.

Úkoly pro levici přitom zůstávají dva. Jeden je pro tu radikální a cynickou. Může totiž přijít chvíle, kdy její příslušníci budou postaveni před volbu, zda za příští levicové vlády přijmou některou z nabízených funkcí a převezmou díl odpovědnosti za konání budoucí levicové vlády podobně, jako ji dnes přebírají Petr Fiala, Roman Joch či Vojtěch Belling a jako ji přebíral třeba Ladislav Bátora. Anebo zda se této vládě budou vysmívat podobně jako dnes třeba Petru Fialovi.

Druhý úkol pak je pro tu levici v budoucnu pravděpodobně vládní. Převahu nad ministry jako jsou Petr Bendl, Martin Kuba nebo Jan Kubice jejich levicoví oponenti takřka jistě mají. Mají ji ale i nad Karlem Schwarzenbergem, Alexandrem Vondrou, Petrem Fialou? Nabízejí sociální demokraté či komunisté dostatek lidí s jejich kontakty, odbornou erudicí a ideologickým zázemím? A pokud nemají, tuší, odkud je do příští vlády brát, aby neskončila katastrofou, ale úspěchem, který otevře české levici prostor pro vládu třeba i na tři další volební období?