Politolog Jiří Pehe ve svých článcích Protesty a parlamentní demokracie a Parlamentní demokracie nebo změna systému hledá mantinely jednotlivých aktérů na scéně nazvané parlamentní demokracie. Vystupuje z pozice někoho, kdo se snaží ctít zákony, jak jsou nastavené a kdo se zamýšlí nad možnými dopady dějů za podmínky, že se úzkostlivě střežené mantinely pohnou.

Z pozice politologa se přitom pomalu přesouvá do role politika, jenž jednotlivé aktéry nabádá, jak by se měli chovat, aby něco bylo udrženo a něco jiného nenastalo.

Konkrétně nabádá odbory, aby „ubraly plyn“. Vadí mu jeden z požadavků celospolečenské demonstrace, kde odbory byly významným, zdaleka ne však jediným, spoluorganizátorem, a to požadavek na demisi vlády. Tento krok hodnotí jako jednoznačně politický a nátlakový a obává se, že by se v budoucnu politická soutěž nemusela odehrávat pouze jednou za čtyři roky (nedojde-li z vůle samotných politiků k vypsání voleb předčasných) a že by mohlo dojít k posílení moci občanů. Je tato obava na místě? A má takovéto obavy vyjadřovat politolog, jehož posláním není říkat, co by být mělo, ale popisovat, co je a analyzovat možnosti vývoje budoucího tak objektivně, nakolik je dotyčný schopen?

Přitom sám Pehe připouští, že v určité situaci je v kompetenci odborů sledovat konkrétní politické cíle, a to v systémech nedemokratických. Doslova uvádí: „Taková role odborů je namístě v nedemokratických systémech, jako tomu bylo třeba v Polsku v 80. letech minulého století. Jenže Solidarita byla i kvůli způsobu, jímž vznikla, a protestům, které organizovala, spíše politické hnutí. My ale už nemáme „revoluční“ odborové hnutí, máme odborové hnutí.“

Co však ve svém rozboru opomíjí, je stav demokracie v České republice i v Evropě na počátku 21. století. Přitom popsání situace, kdy asijské ekonomiky, zejména pak Čína, vytvářejí tlak na evropské vlády, aby destruovaly svůj sociální systém a snižovaly úroveň svých středních vrstev spolu s odklonem od volného trhu a demokratických principů, by za ucelenou studii stál — a možná nejenom jednu. Stejně tak by se od politologa dala očekávat analýza specifických podmínek demokracie v České republice po roce 1989 s akcenty na plynulý rozvoj klientelismu od 70. let 20. století a na kupónovou privatizaci Václava Klause a její dopady na českou společnost.

Pokouší-li se někdo vymezit hrozby, jimž má parlamentní demokracie čelit, neměl by stranou ponechat ani defekty a nefunkčnosti, které se v systému české parlamentní demokracie vyskytují.

Nic se neděje ve vzduchoprázdnu a ani nenásilná více jak stotisícová dubnová demonstrace občanů na Václavském náměstí nebyla něčím výmyslem. Byla to především reakcí na stav politické kultury v zemi a důrazem na kritiku (a)sociální politiky vlády.

Bohužel, v celé své stati se Pehe nedotkl problému, kolik ministrů Nečasovy vlády již bylo donuceno kvůli podezření z korupce či kvůli jinému podvodnému jednání k demisi (ministři Drobil, Kocourek, Fuksa, Besser, Bárta) a kolik jich navzdory těmto podezřením zůstává na svých postech (ministři Vondra, Kalousek, Drábek). Toto je určitě moment, kdy je velmi relevantní bavit se o legitimitě vlády, jakkoli vzešlé z demokratických voleb. Lidé ale nehlasovali pro korupci, hlasovali pro boj proti korupci.

Odvolává-li se Pehe často na Bělohradského pojem „tekutého hněvu“, pak zároveň ví, že Václav Bělohradský několikrát apeloval na vládu, že občané již nemají kam ustupovat a že ke konsensu je zapotřebí, aby míč posunul ten, na jehož straně se nachází. Jednostranné tisknutí frustrované většiny ke zdi nemůže žádné společnosti přinést nic pozitivního. Situace, kdy jedni mají (oprávněný) pocit, že nemají účinných prostředků, jak se bránit mocenské zvůli, nutně spěje k protestům až revolučním náladám.

Druhým momentem, který by měl být mementem při obhajobě parlamentní demokracie, je fakt, že se ve vládě ocitla strana, která ze svobodných parlamentních voleb nevzešla, a která tak nehájí zájmy svých voličů, neboť ji žádný z nich nevolil.

„V tomto kontextu je namístě také otázka, zda by se na masových protestech organizovaných odbory proti vládě měli přiživovat předáci levicové opozice. Ti přeci mají svoje politické prostředky, jak na vládu tlačit, popřípadě ji sesadit, k nimž patří i hlasování o nedůvěře vládě“, píše Pehe v článku Protesty a parlamentní demokracie. Ano, k hlasování o nedůvěře vládě došlo v posledním měsíci hned dvakrát. Nejprve se vláda opozici vysmála, že zneužívá tohoto nástroje, když vláda disponuje 113 poslanci. To bylo 21. března. Potom se na veřejnosti objevily nahrávky Pavla Béma s Romanem Janouškem, Věci veřejné byly koaličním partnerem dehonestovány a vláda se v základech otřásala znovu. Dne 27. dubna si pak „pohodlnou většinou“ 105 hlasů vládnoucí vyslovili důvěru. Mělo to jedinou kosmetickou chybu. Strana Věci veřejné se zdánlivě rozpadla, aby se její část stala opozicí a jiná její část se přejmenovala, vytvořila si nový volební program a nikým nevolena se stala oporou vlády.

Jaké reálné a účinné nástroje protestů má v současné parlamentní demokracii slabá opozice v rukou? Jaké nástroje mají sami občané, kteří se za daných podmínek nemají celé čtyři roky právo vyjádřit k tomu, jak je s jejich hlasy naloženo?

Pehe varuje před alternativami k současnému kapitalismu, protože žádná z nich není vyzkoušenou. „Ta nejdůležitější (otázka) zní, zda je současný demokratický systém opravdu nemožné kultivovat. Jakub Patočka například navrhnul v reakci na můj text diskusi o radikálním prohloubení demokracie, vybavené mnoha pojistkami a prvky demokracie přímé, která ji odliší od partokratické, kleptokratické a povážlivě oligarchizované parodie na demokracii, provozované současným establishmentem.

Proč ne? Dodal bych ale, že bychom se zároveň měli tázat, zda je chyba opravdu jen v „systému“ anebo také v „nás“. Jinak totiž existuje reálné nebezpečí, že v našem kontextu se bude jevit jako nesnesitelný a zkorumpovaný i jakýkoliv další, údajně „vylepšený“ systém“.“

Pojďme tedy diskutovat. Rozviňme debatu na téma „Je kapitalismus udržitelným, případně v jaké podobě“? Je udržitelným švédský či norský systém sociálního státu, když jsou tyto země obklopeny profiskálními šiky konzervativních sil? Ve chvíli, kdy ve francouzských volbách byla Fiskálnímu paktu zasazena citelná rána, se zdá, že sociální stát ještě nedodýchal. Ptejme se však — jak dlouho? Jak se na vývoji demokracie podepisuje dominance Číny v rámci kapitalistického systému? Co z toho vyplývá pro USA, pro Evropu, pro svět?

Kde se zastaví škrty sociálních práv, za něž lidé sváděli tvrdé a krvavé boje více jak sto let? Jaká je rovnováha mezi tím, co stav techniky a vyspělosti společnosti je schopen občanům v oblastech zdravotnictví, vzdělání, sociálního zabezpečení či na trhu práce nabídnout, a mezi tím, co jim maximalizace zisku úzké elity umožňuje?

Toto jsou klíčové otázky, bez nichž debaty o limitech a mantinelech parlamentní demokracie nemají smysl. A bude-li před těmito otázkami vláda zavírat oči, je otázkou času, kdy se objeví mnohem nebezpečnější soupeř, než odbory či sociální demokracie. Bude to dav, nikým nekontrolovaný a nekontrolovatelný dav. Pak již ale bude na všechny debaty pozdě, neboť z mantinelů nezůstane kámen na kameni. Važme si proto každé minuty, která ještě diskusi a hledání nenásilných východisek z krize připouští. Je to v zájmu nás všech i demokracie jako takové.