V Právu dne 28.4. Jiří Pehe v článku „Protesty a parlamentní demokracie“ říká, že se odbory příliš odchylují od svých standardních funkcí, politizují se, měly by „ubrat plyn“ a zamyslet se nad otázkou, jaká by měla být napříště pravidla demokratické hry (rozumějme „když je svou nešetrností zbouraly“).

Chápu autorovy obavy, že překračováním závazných pravidel se nám demokracie může nepříjemně rozmělnit a přetéct do nekoordinovaného proudu, ale v současné době je, myslím, stejně možné položit otázku opačnou: nerozmělníme ji úplně stejně, když budeme trvat na jejích doslovných podobách, v situaci, která jim už neodpovídá?

Mnohé instituce demokracie byly šité na míru určité neformulované, ale možná o to pevněji sdílené, protože samozřejmé předpokládané podobě člověka s morálkou, vyrostlou nejen z morálních příkazů, ale také z neformulovaného vědomí lidské sounáležitosti, několikanásobně méně vyhroceného důrazu na individualitu a osamocenost člověka, víceméně sdíleného humanistického optimismu a víry v možnosti rozvoje.

V posledním desetiletí stále častěji narážíme na to, že se její instance nejen pochroumávají jakýmsi tajemným kanálem „pouhé lidské nedostatečnosti“, ale systém, zrcadlící rostoucí bezobsažnost našeho života, už sám ze sebe generuje posty, na nichž zasedají právě ti, kdo v něm „umí chodit“ tak, aby se „vlk nažral a koza zůstala celá“ (aspoň na oko).

Rigidní trvání na formách a formulacích nás pravidelně zrazuje v otázkách spravedlnosti, kde se žité lidské obsahy před našima očima mění v ekvilibristiku slov, vzdělání, které už dnes oficiálně je vyplňování kolonek, v péči o zdraví naše i celé planety. Vše se vším nesouvisí a skutek, jejdamánku, utek´. Naše demokracie trpí tím, že je ztuhlou skořápkou, jejíž forma už nepojímá obsah, který se děje v jejích útrobách. Slovo osamělo.

Jeden můj kamarád, který má občas ve zvyku vypustit šokující prohlášení a zvědavě čekat, co to přinese, mi vyprávěl, že seděl s přáteli, a když už byla nálada nazrálá, pronesl, že si myslí, že tento svět je zralý na atomovou válku, ekologickou katastrofu nebo změnu paradigmatu myšlení člověka, tedy nové náboženství. Vyvolal tak trochu to, co očekával. Obě dřívější varianty přišli lidem vcelku známé a možná i logické, tedy je příliš nekomentovali, až kolem poslední se rozpoutala diskusní bouře na téma „proč to nejde“. Zvláštní… obzvlášť když si člověk uvědomí, s čím srovnávali.

Návyk vnímat slova přes filtr přihrádek s předpřipravenými kategoriemi, jímž se bráníme proti neutuchajícímu tlaku reklamy a ataků na naši pozornost, oddělil slova od jejich významů tak dokonale, že už přehluší i pud sebezáchovy.

Kdybych měla vykreslit obecný archetyp hrdiny, který potkávám u svých studentů, jednou z jeho královských vlastností bude, že „nejlíp nevěří“ — nikomu a ničemu.

Rozštěp formy a obsahu se skrývá v jedné láhvi s džinem beznaděje, nedůvěry k sobě samým, postupující ztráty smyslu pro lidskou důstojnost a s každou generací narůstající osobnostní nevyzrálosti a nesamostatnosti konzumeristického způsobu života, k jejichž překročení současná situace čím dál aktuálněji vyzývá, ale jejíž realizace není možná, aniž bychom učinili demiurgem našich činů obsah a nechali formu více a častěji ovlivňovat děním — abychom překročili práh strachu ze sebe samých a vykročili s rozhodnutím, že je třeba stavbu přebudovat od základů. Přečetli výzvu namísto ohrožení.

Zmiňovaná opozice proti politice nevzniká omylem jedné strany, ale vzájemnou spoluprací obou — občanů i vlády, a ve zdejších podmínkách je částečně symptomem národa, zvyklého víc než půl století životu pod různými typy okupací, částečně však stavem, který zachvacuje podstatnou část světa - nůžky se rozevírají stejnou rychlostí, jakou naše formy ztrácejí ze zřetele svůj vlastní obsah.

Nechci budit dojem, že považuji překrok odborů za klíčové téma, které ovlivňuje sebedůvěru civilizací, ale jeho lehká mimokolejnost v rámci celkové situace se mi zdá být příhodnou k tomu, abychom zaměřili pozornost nikoliv na formu nebo obsah, ale na co možno nejlepší splynutí formy s obsahem za ústupků obou stran. Společenství odborů, opozičních stran a občanských iniciativ, které našlo svou tvář v platformě „Stop vládě!“, se podle mého názoru velmi šťastně podařilo vykouzlit most přes výbušnou munici vzteku v ulicích k organizovanému nenásilí také zdravým překročením limitů, které pojmenovalo nepojmenovatelné — nelegitimitu vlády, která znamená nelegitimitu celkové situace — ne nepodstatná část obyvatelstva je přesvědčena, že demokracie v našich zemích je pouze formální a že reálně žijeme už v systému nedemokratickém.