Bylo jen krátce po „sametu“ a česká občanská společnost ještě byla trochu naivní — od ministra životního prostředí očekávala, že bude nekompromisně hájit přírodu a zájmy životního prostředí.

Během pouhých dvou let před usazením Bendy do ministerského křesla v létě roku1992 za KDS byly především zásluhou ministrů Ivana Dejmala a Josefa Vavrouška schváleny zásadní zákony na ochranu přírody a životního prostředí a vyhlášen Národní park Šumava. Následný kontrast v osobě Bendy byl o proto obrovský.

Ve vládní skvadře Klaus — Dyba — Dlouhý — Stráský neměl nevýrazný a politicky neostřílený chemik Benda už předem žádnou šanci účinně prosazovat ekologická témata — ostatně právě proto se do ní dostal. A to tehdy jen málokdo tušil, co všechno se odehrávalo, odehrává a hlavně odehrávati bude, pod potemnělou rouškou privatizačního nadšení zdivočelých 90. let minulého století.

Titul Ropák 1994 byl Františku Bendovi udělen za řadu nezpochybnitelných „zásluh“: Za celkovou „blátovitost“ práce ve funkci ministra, jehož pravomoce byly postupně omezovány a činnost zesměšňována. Za neschopnost prosadit rozšíření CHKO Pálava a za nevyhlášení CHKO Novohradské hory a Národního parku Labské pískovce. A za opakované karamboly při prosazování Zásad politiky ochrany životního prostředí ve vládě.

O rok později mu vítězství v ropácké anketě uniklo jen o fous, mimo jiné za to, jak potupně nakonec ustoupil v kauze cementárny ve Tmani, která se naštěstí nakonec nestavěla, za snahu zrušit ekologický publicistický pořad Nedej se a za podíl na nehorázném pokusu o privatizaci služeb v jeskyních Moravského krasu.

Nic ale není černobílé. S odstupem času víme, v jak gaunerském prostředí se tehdy vše odehrávalo. Málo charizmatický bývalý náměstek českobudějovického primátora měl dvě možnosti: s vlky výti, nebo z vlády zmizet. Pokud vezmeme vážně některé jeho výroky, tak se snad někdy i snažil s vlky (či spíše se vzteklými vlčáky) bojovat.

Případné je třeba jeho tvrzení z Lidových novin z 30. září 1994: „Dobře fungující tržní hospodářství a demokratický systém nejsou zárukou dostatečné ochrany životního prostředí. Bez začlenění státní ekologické politiky do hospodářství budou ekologické zájmy ohroženy.“

V červnu 1995 pak za zvěrstvo označil snahu zahájit průzkumné práce a těžbu zlata v Mokrsku na Příbramsku. Podařilo se mu také zabránit podivnému převzetí hospodaření v NP Šumava firmou Parkservis. Ale obratem to hned fatálně pokazil, když jmenoval šéfem parku Ivana Žlábka, který jeho nejcennější území naprosto šíleně roztříštil do 135 ostrůvků, mezi nimiž se plošně kácelo — a kácí dosud.

Když vzpomínám, jak neobratně František Benda prchal před televizními kamerami, jak komicky se novinářům vymlouval, nebo jak zoufale a marně se snažil dosáhnout zrušení „nepohodlného“ veřejnoprávního pořadu, tak je mi skoro líto, že je ta doba dávno pryč. Bylo to totiž mnohem zábavnější a lidštější, než dnešní totální, předem vykalkulovaná a neosobní likvidace Ministerstva životního prostředí střihouny typu Ropáka 2010 Drobila a Chalupy (oba z ODS).

František Benda dnes poklidně žije v Horské Kvildě a občas o sobě nechává slyšet — například podpořil Miloše Zemana při jeho spanilé jízdě Šumavou proti kůrovci a „ekoteroristům“. Asi naposled se kriticky ozval, když ministr financí Miroslav Kalousek urputně prosazoval megazakázku na ekotendr. Jeho důvody Benda označil za „bezpochyby cílenou manipulaci s využitím zjevné lži“. Škoda, že aspoň trochu takové razance neukázal v době svého ministrování.

Tak nevím — byl Benda velkolepý Ropák, nebo se na něj snesla všechna frustrace veřejnosti z nastupující ekonomicko-gaunerské nelítostné doby divoké privatizace a zhasínání naděje? Byl opravdový škůdce, nebo „jen“ neohrabaně komická figurka, za kterou se však skuteční padouši pohodlně skrývali? Každopádně to byl velmi blátovitý Ropák.