„Kdybychom z paměti vymazali zločiny, tak bychom spáchali také zločin.“

Americký rabín Israel Miller (Fenomén holocaust, Pražský hrad, 1999)

V prvním díle této úvahy Temnota je proto, aby bylo světlo I. jsem popsal židovské zkušenosti s (ne)vyrovnáváním se s vlastní minulostí. Na konkrétních příkladech jsem se snažil ukázat, že bolestné zkušenosti z minulosti vyplouvají na povrch, i když se je snažíme potlačit - v tom případě má nevypořádaná minulost velmi negativní dopad na jednotlivce, jejich potomky i okolí. A že jedním z důležitých momentů, proč se od minulosti distancujeme, je neschopnost či neochota přiznat si, jak velkého zla je člověk schopen. V této části úvahy se zabývám tím, kterak se nevyrovnávání s minulostí odrazilo na společenském dění v prvním desetiletí po převratu listopadu 89. A naznačuji, jaký to mělo dopad pro dnešek.

Smazávání hranic mezi dobrem a zlem

Vyrovnávání se s minulostí v Československu a České republice 90. let vypadalo z ptačí perspektivy jako kruhová obrana před tím, co by se mohlo vyvalit i z nepatrně pootevřené železné skřínky, v níž sami před sebou skrýváme traumata a strázně z minula. Nejde jen o individuální železnou skřínku, i ve společenské rovině má ignorování vlastních traumat neblahé důsledky. Jak jsem již zmínil, současná společnost vykazuje všechny příznaky, které s sebou nese ignorování vlastní minulosti: smazávání rozdílu mezi dobrem a zlem, nechuť zabývat se věcmi do hloubky a absenci zákonů a pravidel poučených zkušenostmi.

Vlastně si dodnes nejsme často jisti, co je zlé a co dobré. Překlenujeme trhlinu, která nám pomáhá v rozlišování, jak ji popsal někdejší osvětimský vězeň, psycholog Viktor E. Frankl: trhlina procházející celým lidstvím a rozlišující dobré a zlé sahá až do těch nejhlubších hlubin a je zjevná právě na dně propasti, kterou reprezentuje koncentrační tábor.

Obecně vzato: nevyrovnávání se s minulostí nastolilo smířlivost vůči předchozímu zlu, čímž i otevřelo cestu společenskému přerodu bez ohledu na spravedlnost, etiku a právo v demokratických zemích obvyklé. Jen velmi těžko lze být smířlivý k jedněm špatnostem a zároveň být neústupný vůči druhým tak, aby to nevyznělo minimálně pokrytecky, spíše však mnohem hůř. A nemůžeme očekávat, že na pojmenování a odsouzení minulých i nových špatností přistoupí někdo, kdo se jich sám tak či onak účastnil. 90. léta se nesla v tomto přesně duchu.

Kladli jsme si po převratu otázky, které o smazávání rozdílu mezi dobrým a špatným, o naší bezradnosti v tomto směru, vypovídají výmluvně. Nejsou „kati“ zároveň oběťmi? ptali jsme se například. Přes Franklem popsanou trhlinu jsme postavili první můstek vyzdvižením „práva pachatele“ nad práva oběti, příbuzných, pozůstalých (to nám ostatně také zůstalo dodnes). „Katy“, kteří jsou zároveň oběťmi, byli myšleni především udavači a lidé z nižší komunistické nomenklatury, kteří o nás bezprostředně rozhodovali na školách či v zaměstnání apod. Brzy a velmi lehce jsme zapomněli, že mají na svědomí životy, osudy či zdraví těch, kterým ublížili. Tak se z nich stali „malé ryby“. Do uvažování nad tím jsme opomněli zahrnout poznání, že bez těchto „malých ryb“ by se totalitní režim dlouho neudržel. Udavači i nomenklaturníci z praxe přenášeli informace a poznatky výše - a teprve podle nich mohl režim reagovat tak, aby jeho opatření byla co nejvíce účinná.

Paušalizování v tomto směru (vyvinění „malých ryb“ bez rozdílu) a především neustálý tlak na „udělání tlusté čáry za minulostí“, který vyvíjeli, se autorům této myšlenky vymstil: vrátil se jim obrácený naruby.

Důsledky utajování

Jedním z důsledků onoho tlaku bylo utajování dokumentů Státní bezpečnosti (a dalších materiálů) či vytvoření speciálního „fondu Z“, kde byly ukryty svazky nových prominentů (i svazky nepřátelských osob, nejen udavačů). Skrývání informací z minulosti mělo neblahý dopad na celou společnost:

Do různých funkcí se dostali vydíratelní lidé (ve vztahu k sovětským - ruským tajným službám to nepochybně platí dodnes).

Postupně vyplouvaly na povrch různé kauzy v podobě „náhlého odkrytí“ spolupracovníků StB. To nesloužilo jen k odhalování skutečnosti, ale napomáhalo to také k manipulaci s veřejností - politici mohli lépe odvracet pozornost od svého počínání a před volbami věrohodněji mobilizovat proti „společnému nepříteli“. ODS, která ve druhé polovině 90. let již neměla voličům co nabídnout, získávala hlasy díky těmto a podobným technologiím moci.