O korupci, demokratuře a minulosti

Narůstající pocit, že by se mělo něco změnit, sílí napříč politickým spektrem. Problémem zůstává, že neumíme vybrat politickou stranu, která by to s tažením proti korupci a zavedení jejího skutečného vyšetřování a postihování myslela vážně.

V různých iniciativách se spojují lidé, kteří by se dříve nepotkali, protože mají intenzivní pocit, že se něco v naší politice musí radikálně změnit. Touha po změně prochází celým světem, důvody jsou v různých místech odlišné, jako tomu bylo v 60. letech minulého století. V arabském světě svrhávají autokratické vládce, v našem okruhu se lidé většinou bouří v důsledků ekonomicko-finanční krize.

Škrty, namísto boje proti korupci
Tuto krizi u nás nepociťujeme jako palčivou, i když dosahuje i k nám v podobě bezhlavého nekoncepčního škrtání, které vláda vydává za reformy. Škrty se však netýkají jen důsledků krize, z větší části jde o dluhy vzniklé během transformace ekonomické a finanční sféry v 90. letech i z pozdější korupce a rozkrádání erárních pokladen prostřednictvím zadávání státních a městských zakázek. A to nás štve více, protože korupce je zároveň fakticky beztrestná.

Kdyby vláda nastavila skutečné protikorupční mechanismy, namísto hlásání prázdných frází, škrtat by nemusela, nebo mnohem méně. Namísto toho jsme svědky toho, že lidé z vrchního státního zastupitelství, během jejichž činnosti v této instituci nebyl vyšetřen jediný závažný korupční případ, se vracejí do svých funkcí.

Bezmoc vůči aroganci moci vede někdy až ke ztrátě reálného pohledu na svět. Na jedné protikorupční sešlosti jsem zaslechl, že „naše demokracie je tímto děním ohrožena“ To jsme již skutečně zapomněli, co se dělo v posledních dvaceti let, že v souvislosti s dneškem hovoříme o ohrožení demokracie? Je přeci zjevné, že korupce, tunelování, rozkrádání a klientelismus byly v 90. letech a v první polovině úvodní dekády nového věku mnohem vyšší než nyní, a beztrestnost mnohem absolutnější než dnes.

Co jsme „zdědili“
Petr Pithart napsal o té době, že „sanace vyždímaných bank, které na přání vlády poskytovaly ,politické´, jaké taky jiné, úvěry, u nichž nebyla naděje na splacení, nás po letech stála úhrnem 600-800 miliard, stále ještě větší část našeho dnešního dluhu.“ (Hospodářské noviny 15.4. 2011.)

Jaroslav Spurný, přední český investigativní novinář
, napsal v září 2004 o činnosti státní konsolidační agentury - šlo o dluhy vzniklé během finančně podvyživené ekonomické transformace českou cestou za minimálně 330 miliard korun. Obchody konsolidační agentury s dluhy byly často velmi nevýhodné a proto jejich část platí daňoví poplatníci. „Bankovní socialismus devadesátých let, podvodné úvěry a současné hospodaření České konsolidační agentury zaplatí daňový poplatník z generace dnešních dětí… Ten majetek skončil dost často s vydatnou pomocí neprůhledných a velmi podezřelých státních transakcí v rukou lidí, kteří by měli spíše než vládnout z luxusních kanceláří vypovídat na policejní úřadovně nebo rovnou sedět za mřížemi.“ napsal Spurný.

Nikdo takový ovšem během prvních zhruba patnácti polistopadových let nevypovídal nejen na policii či státním zastupitelství, ale ani nestanul před soudem (až na jednu dvě výjimky, které sloužily k umlčování rostoucí nespokojenosti). A nešlo jen o to, že někteří policisté, státní zástupci a soudci bránili spravedlnosti v průchodu, jak je tomu dnes. To se dělo také, ale souběžně s tím probíhaly věci ještě horší. Vláda a parlament doslova vyráběly zákony, které korupci a rozkrádání umožňovaly buď přímo legální cestou, nebo na hraně práva, ale nepostižitelně. Připomeňme si dva příklady: Nemožnost soudního přezkoumávání privatizačních projektů a umožnění podvodů v kauze lehkých topných olejů (LTO), během níž stát přišel pravděpodobně o více než 100 miliard korun (odhady se různí).

Suma, která během zmiňovaného období zmizela ze státní pokladny či do ní nepřitekla, jak měla, se pohybuje okolo biliónu korun a splácet ji budeme ještě hodně dlouho. Za tyto naše peníze si užívají zloději, které jsme nebyli schopni dostat za mříže. Na tomto konstatování není nic populistického, jak můžeme často slýchat, od členů největších stran a jejich mediálních bratrů v triku. Trestní ani politickou odpovědnost nikdo na svých bedrech nenesl (kromě výjimek).

Falšování minulosti
Jistě, dalo by se lehce namítnout, že život nespočívá jen v následcích této části politiky, že bylo uděláno i mnoho dobrého a lidé si žili jakž takž spokojeně. I když nedosahujeme životní úrovně západních zemí, oproti chudým regionům si žijeme skvěle. Jenže totéž se dá říci i o dnešku. Budeme se mít asi hůř, ale nebudeme padat hlady. I dnes mohou být lidé relativně spokojeni. A ani dnes není korupce a její beztrestnost jediným aspektem, který k dennímu chlebu patří.

Tak proč zlatokopecké období pokládáme za „demokracii“? A proč pokládáme za její ohrožení až dnešní stav?

Důvodů k tomu bude více, zastavím se u toho asi nejdůležitějšího. Tím je naše neschopnost či nechuť vypořádávat se poctivě s vlastní minulostí. To jsme po listopadu 89 předvedli v celé kráse. Nevypořádání se s komunistickými zločiny a zločinci vedlo přímou cestou k možnosti páchat beztrestně zločiny další. K trestání privatizačních podvodů a korupce chyběla vůle, protože chyběla vůle potrestat zločiny předlistopadové.

Provázanost některých polistopadových politiků, kteří svým konáním umožňovali podvody, podvodníků, korupčníků a lidí v orgánech činných v trestním řízení, kteří začali svou kariéru před listopadem, byla nadstandardní. A všichni měli stejný zájem: zapomenout na minulost a získat pro sebe v nových poměrech co nejvíce, jakoukoli cestou.

Někteří demokraticky cítící politici se toho účastnili, zprvu nevědomky, a když prohlédli, neměli většinou sílu včas odejít. Právě tak jako dnes nemají sílu přiznat, že to, co pomáhali utvářet, nebyla a není demokracie, ale její napodobenina, kterou Karel Kryl správně označil jako demokraturu. To se dlouho týkalo i Václava Havla. Sedm let po listopadu k popisovaným jevům mlčel, v rámci falešně pojímané státotvornosti.

Dokonce se od „kmotrovského systému“ sám umazal při prodeji Lucerny, když neváhal na radu Mariána Čalfy spolupracovat s Chemapolem, respektive s jeho šéfem Junkem. Ti byli jedněmi z nejtypičtějších představitelů naší „demokracie“ – Junek, kariérista z řad bývalé nomenklatury (a spolupracovník StB) a Chemapol, mj. zapojený do podvodů s LTO. Vedle vexláků a dalších lidí ze střední a vyšší komunistické nomenklatury šlo u Junka o typický vzorek tehdejšího „podnikatele“, protože u nás měl málokdo jiný prostředky na zakládání privatizačních fondů a přímou privatizaci, o síti konexí v bankách i jinde a potřebných znalostech ani nehovoře.

Havel to však na rozdíl od jiných napravil skvělým Rudolfínským projevem v listopadu 1997, v němž sdělil své přesvědčení, že máme “blbou náladu“, protože u nás vládne “mafiánský kapitalismus“. Je jen škoda, že s ním pan prezident nevystoupil mnohem dříve.

Jak je to dnes
Co teď potřebujeme nejméně, je lakování minulosti na růžovo. Právě to nám brání plně chápat dosah toho, co se u nás děje dnes, protože nevidíme všechny potřebné souvislosti. A to se projevuje u voleb.

Dnešní Národní ekonomická rada vlády v materiálu „Boj proti korupci“ odhaduje, že tímto způsobem zmizí ročně ze státní, krajských a městských pokladen dohromady 64 miliard korun. Předseda nadačního protikorupčního fondu Karel Janeček hovoří o 100 korupčních miliardách. Každý z nás včetně dětí podle něj přispívá korupčníkům deseti tisíci korunami. Tyto peníze všichni občané například „platí formou daní, omezením prostředků na sociální dávky, rozbitými silnicemi, na jejichž opravy pak tyto prostředky chybějí, říká Janeček.

Korupce je u nás i nadále prakticky beztrestná, což potvrzuje i ředitel Transparency International ČR David Ondráčka. Městům či regionům vládnou často regulérní mafie v čele s kmotry, prorostlé do místní i celostátní politiky.
V čem děláme chybu my, občané?

To vše se děje takříkajíc v přímém přenosu, aniž bychom s tím mohli cokoli udělat. Jednou za čtyři roky, ve volbách do Poslanecké sněmovny, máme pocit, že můžeme dění ovlivnit. Zvolíme do čela jinou již zaběhlou politickou stranu a po čase zjistíme, že vše pokračuje dál ve vyjetých kolejích. Zvolíme stranu novou a ukáže se, že ta na tom není lépe.

Korupce, rozkrádání a klientelismus patřily vždy k rysům vládnutí ODS i ČSSD a patřit i nadále budou. Tím se nechaly inspirovat Věci veřejné a do politiky přišly byznys plánem, který byl na úspěších jejich předchůdců na poli tunelování, korupce a klientelismu založen. Proti tomuto stavu nehnuli prstem ani dinosauři z TOP 09, jelikož i jim takto nastavený systém vyhovuje. Kalousek (a další) drží úzkostlivě při životě důležitý korupční a manipulační instrument - anonymní akcie.

Kdyby se provalilo, kdo všechno stojí za firmami, které vlastní některá média či které získaly nějaký „profit bokem“, celý systém by se nutně musel zhroutit. Figuruje v něm s pravděpodobností hraničící s jistotou více politiků z různých úrovní a dalších lidí ze státních institucí a státní správy, o spřízněných kmotrech či „podnikatelích“ ani nehovoře.

A Karel Schwarzenberg tomu všemu dodává svou nespornou mravní autoritou zdání legitimity - dělá tedy stejnou chybu jako Václav Havel v první půli 90. let. Na Schwarzenbergovi ovšem zatím není znát, že by si svou chybu jakkoli uvědomoval.

A naší chybou tedy je, že neumíme vybrat politickou stranu, která by to s tažením proti korupci a zavedení jejího skutečného vyšetřování a postihování myslela vážně. Nepamatujeme si souvislosti, kořeny dnešního korupčního mlýnku. To nám umožňuje volit tzv. menší zlo - a ozvěnou se nám vrací „zlo“ stejné, jako před volbami.

To vše by tu nebylo, kdybychom dříve dokázali korupci a rozkrádání trestat. Nebo kdybychom se alespoň dnes, zpětně, dokázali podívat pravdě do očí a začali se vyrovnávat s minulostí polistopadovou. Zrušení anonymních akcií a povinné rozkrytí sítě majitelů firem od jejich vzniku, či majetková přiznání se zpětnou platností, jsou prvním předpokladem pro nastartování tohoto procesu.

Dnešním parlamentním stranám již nevěřme, ty naši cestu směrem k demokracii ohrožují. Podívejme se, která nová strana má tyto a další potřebné úmysly v programu a která je zároveň důvěryhodná. Tedy – začněme se jako voliči chovat odpovědně.

Diskuse (3 příspěvky)

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

Souhlas, ale nespoléhat se na nové strany! Středa, 14.Března 2012, 09:20:22

Text je dobrou analýzou naší polistopadové korupční minulosti, ale nespoléhal bych se na nové strany. Kolika novým stranám občané v minulosti uvěřili právě pro naději, že by se mohli vypořádat s korupcí. Poslední dvě jsou součástí vlády, tedy TOP 09 a VV. Ani za jednu bych nedal zlámanou grešli a co se týče korupce, tak probíhající soud je soudem nad naivností a hloupostí nás voličů - 11 % voličů dalo této straně hlas!!! Myslím, že bychom se spíše měli pokusit reformovat či vyvinout občanský tlak na reformu stávajících stran, které jsou nositelkou politického programu: Sociální demokracie, Zelení, Lidovci i ODS nositelkou politického programu jsou. Poslední strana se mi zdá nejméně schopna sebereflexe a očistného pohybu, protože je pupeční šňůrou spjata se svým zakladatelem Václavem Klausem, ale ve fungující demokracii je potřeba mít i normální liberální stranu.

Petrasek Milan - penzista

Kdo jsou odpovědní voliči? Středa, 14.Března 2012, 14:30:59

Kdo v posttotalitách usiluje o podmínky funkční demokracie?
Sdílím názor, že podstatným předpokladem funkčního demokratického režimu je nutnost pochopit a zabudovat do občanského jednání fakt, že násilí je trvalou hodnotou mezilidských vztahů, které lze pouze paralyzovat, nikoli vymýtit (jak mylně hlásá idealismus fr revoluce 1789 – a mj.Marx). Lidská destruktiví agresivita není prvotně produktem společenského systému, natož kapitalismu.
Z tohoto pohledu je liberálně demokratický režim systémem regulujícím legálním násilím práva, násilí ilegální danné stálým střetem protikladných zájmů seskupení usilujících o moc. Střet vzniká jednak pokusy elity povýšit se nad platná omezení a strhnout na sebe moc a jednak snahou na elitě závislých, získat pomocí práva větší podíl na moci.
Pouze taková společnost ve kterém si většina voličů plně uvědomuje, že patová situace mezi těmito rivaly je nutná a kteří umí v nutných situacích se zachovat nadpartajně má šanci udržet kapitalismus ve svobodném režimu .
Otázkou tedy zůstává jak to přiblížit těm, kteří jsou svou náturou bojovníky o moc a těžce si umí, ba nesmějí připustit nadpartajní postoj, který ohrožuje jejich identitu a světonázor – vybudovaný z pravé či levé ideologie a přiblížit se takovým demokratickým režimům, které takto již skoro staletí fungují.

Stanislav Hošek - Český těšín

První polistopadová a největší polistopadová korupce. Pondělí, 19.Března 2012, 20:54:43

Tou první bylo zvolení Havla prezidentem. Zvolil ho „komunistický“ parlament. Zařídil to, Čalfa, po rozhovoru mezi čtyřma očima s Havlem. Oni jeho udělají prezidentem a za to dostanou všeobecný pardon – „nejsme jako oni“ - přece.
Tou největší byly spanilé jízdy Klause v první polovině roku 1990. Na nich prováděl školení nejvyšších vedoucích pracovníků státních podniků o „své“ reformě. Mimo jiné jim zaručil privatizaci přímým prodejem do rukou vedení podniků.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregristrováni a přihlášeni.