Dědictví po Dobešovi

V posledních letech se v určitých pravicových kruzích stalo bezmála rituálem otírat se o Akreditační komisi nebo alespoň o její předsedkyni, Vladimíru Dvořákovou, podle výmluvně hulvátského výroku premiéra Nečase „přední českou marxistku“.

Máme-li věřit optimistům, sotva Josef Dobeš opustil ministerstvo školství, zamířil si to na smetiště dějin. Realisté ale pokazují na to, že rozdělaná práce, zpravidla jeden zmetek vedle druhého, nám jej bude připomínat ještě hodně dlouho.

Zastavme se u případu dvou zpochybněných institucí – jedné nepočetné, leč renomované, a druhá lidnaté, nicméně s pochroumanou pověstí. Jde o Akreditační komisi a plzeňskou právnickou fakultu.

V posledních letech se v určitých pravicových kruzích stalo bezmála rituálem otírat se o Akreditační komisi nebo alespoň o její předsedkyni, Vladimíru Dvořákovou, podle výmluvně hulvátského výroku premiéra Nečase „přední českou marxistku“. (Mnohým vzdělancům, vnímajícím marxismus jako legitimní a v mnohém podnětný filozofický směr, to možná tak nepřijde, ovšem z Nečasových úst šlo o urážku nejhrubšího zrna, podobně jako kdysi hovořil o „Vladimíru Iljiči Špidlovi“.)

Kam se ale slovní podpásovky hrabou na zpochybňování rozhodnutí Akreditační komise, orgánu složeného ze špičkových expertů a pro potřeby vlastní činnosti efektivně strukturovaného. Už dříve se s nevrlými reakcemi setkávala přísnost komise vůči rychlokvašeným soukromým vysokým školám, které nabízejí bezmála víkendové rekreačně laděné studium a snadné dosažení závěrečného diplomu. Naposledy se Josefu Dobešovi nelíbil návrh na odnětí akreditace pro Právnickou fakultu Západočeské univerzity v Plzni. Ministr se rozhodl názor komise nerespektovat. V jeho kanceláři navíc leží nedořešená žádost fakulty, aby mohla nabírat studenty pro další akademický rok.

Pokud se vylitá řeka nevrátí zpět do standardního koryta, budou si napříště kdekoli dělat z Akreditační komise dobrý den. Její připomínky budou zlehčovány, členové zesměšňováni. Úsměv se naopak rozhostí na tvářích těch, co obchodují se vzděláním a s tituly. A poněvadž mezi jejich klienty najdeme nejednoho špičkového politika či státního úředníka, nemusí se bát, že by jim scházelo zastání na nejvyšších místech. Ostatně ani ministr Dobeš s vlastní odfláknutou diplomovou prací a nekvalifikovanými spolupracovníky nebyl zrovna příkladem obhájce skutečné vzdělanosti.

Utřeme však slzičky a zauvažujme, jak ze zapeklité situace ven. Advokát Tomáš Sokol ve svém blogu na Aktuálně.cz 25.3. v obecné rovině napsal: „Dle odstavce 5 § 79 zákona o vysokých školách existuje především pět věcných důvodů, pro které ministerstvo akreditaci neudělí. A pak ještě jeden formální, totiž to, že Akreditační komise nevydá souhlasné stanovisko. Přitom Akreditační komise může souhlas odepřít jen v případě existence stejných dvou důvodů, pro které nemá akreditaci vydat ministerstvo. Jinými slovy dva z důvodů pro nevydání akreditace posuzuje odděleně ministerstvo a Akreditační komise. A ta by podle zákona měla mít navrch. Jenže, ministerstvo je správní orgán, který rozhoduje o akreditační žádosti ve správním řízení, tedy po náležitém správním uvážení. Teoreticky by tedy mohlo být vydáno zamítavé rozhodnutí, ovšem s tím, že podle ministerstva byly věcné podmínky akreditace splněny, ale Akreditační komise nesouhlasí. Kdo tedy rozhoduje, správní orgán anebo Akreditační komise?“

Vypointujme otázku nejvážnější: Nemá se sama Akreditační komise, mnohými dnes označovaná za pouhopouhý poradní orgán, stát orgánem správním? Podle doktora Sokola ne; to však nepřekvapuje, jelikož jde – kulantně řečeno - o vyznavače minimálního státu s minimem autonomních institucí. V zájmu školství by naopak byla taková změna zákona, která by z Akreditační komise správní orgán - jehož rozhodnutí nemůže být zvráceno ministerstvem, leda přezkoumáno Nejvyšší správním soudem - učinila. Jinak můžeme počítat s tím, že cyničtí a zlobbovaní ministři, včetně správců resortu školství, budou dál přispívat k úpadku vysokého školství a vzdělanosti jako takové.

Samotná kauza plzeňských práv zůstává otevřená. Podána byla trestní oznámení, podnět k veřejné žalobě i žádost o zahájení přezkumného řízení. Není vyloučeno, že příští ministr(-yně) školství předvede méně paličatosti než Dobeš a válečnou sekeru s Akreditační komisí zakope. Tím se ale sotva uhasí spor o fakultu, jež byla v minulosti na štíru s dobrými mravy i se zákonem a jež podle Akreditační komise dodnes nesplňuje kritéria kvalitní životaschopnosti.

Významného zastánce získala fakulta v soudci Ústavního soudu ČR Stanislavu Balíkovi. Pomiňme, že před časem tento soud v příbuzné kauze potvrdil suverenitu Akreditační komise a že není úplně vyloučeno, že by se celá kauza mohla ocitnou na Balíkově stole. Ode dneška by byl podjatý, což je situace svojí závažností nesrovnatelná s nedávnými legitimními „softpolitickými“ komentáři „soudkyně na odchodu“ Elišky Wagnerové.

Stanislav Balík 27.3. napsal v obsáhlém textu pro Hospodářské noviny, že plzeňská práva mají dostat šanci. Straší v něm například „regionem bez právníků“ – jakoby snad bylo nezbytností mít v každém kraji vysokou právnickou školu, která by (bez ohledu na kvalitu) produkovala jednoho absolventa za druhým. S plzeňskou situací rovněž srovnává obnovu výuky na právech v Brně v roce 1969 (v Plzni se začalo učit v roce 1994). Podobná paralela přitom značně kulhá. Jiná věc je rozjíždět teprve druhou (se započtením Bratislavy třetí) oboru zasvěcenou fakultu v zemi a nechat na ní hostovat špičkové odborníky z jiných měst, a jiná věc je dvacet let po obnovení demokratického pořádku a po etablování dalších škol nechat hříchy obtěžkaná plzeňská práva napospas početně a kvalitativně zdecimovanému pedagogickému sboru. Že se na začátku 90.letech pomalu a v omezené sestavě rozjížděly dosud upozaďované či znásilňované obory (vedle práva historie, sociologie, ale i politologie), je logické. Přitom například na brněnské Masarykově univerzitě, kterou jsem tou dobou studoval, to zdaleka nebylo na úkor kvality. Hájit ale předpotopními argumenty plzeňskou fakultu v roce 2012 dost dobře nejde. A obzvlášť to platí u oboru, který má učit a vychovávat k právnímu vědomí, dodržování regulí a hledání spravedlnosti.

Jisté pochopení můžeme mít pro tamní studenty. Mají v Plzni přátele, zázemí, našli si vztah ke svým kantorům. Přesto mne demonstrace na podporu právnické fakulty – které však pochopitelně rozladily studenty jiných plzeňských oborů - udivily. Jestli o něčem vypovídaly především, bylo to sobecké preferování pohodlí před obecnými hodnotami, před potřebou kvalitních škol označovaných za univerzity. Na chvíli jsem dokonce zapochyboval, jak by si v podobné situaci počínaly ty tisíce sympatických vysokoškoláků, kteří v Týdnu neklidu vyšli do ulic protestovat proti navrhovaným legislativním změnám. Nehájili by i tito zastánci vyšších principů svoji domovskou fakultu, ať už by byla, jaká byla? Možná jsem ale příliš podezřívavý a všem dotčeným poctivcům se rovnou omlouvám.

Nic to ale nemění na tom, že vysoké školství je křižovatkou všemožných zájmů – individuálních i skupinových – jež se přeneseně dotýkají chodu celé společnosti. Proto je nanejvýš potřeba mít na vrcholných exekutivních pozicích vzdělané jedince s čistým štítem, opírající se jednak o experty s přirozenou autoritou, jednak o nedvojsmyslné zákony. K takovému stavu máme ještě daleko. No aspoň že ten Dobeš se už ztrácí kdesi na horizontu…

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.