O jednotném postupu proti vládě, Dobešově překvapení a o tom co dál

V souvislosti s protesty si mnozí kladou otázku po dalším protestním kroku. Pokud vláda zůstane na svém a bude dál u moci, jak lze přetavit sílu, naštvání a odhodlání něco změnit? Existují dvě odpovědi.

V době psaní tohoto sloupku zrovna propukl zmatek kolem oznámené rezignace ministra školství Josefa Dobeše (VV). Jakkoli se zdálo, že ministr Dobeš po celou dobu svého působení neví, která bije, jeho odchod jako by inscenoval velmi dobrý odborník na PR.

Ministr ve svém vystoupení v televizi nejen opustil vládu, ale i vládní koalici, ba co víc! Jako by se přidal na stranu protestujících proti neoliberálním reformám. V pořadu Události, komentáře končící ministr Dobeš řekl: „a já jsem tam /na vládě – pozn. JM/ slyšel, že tu musíme vzít invalidním občanům, tu vzít lékařům, a já jsem si tam uvědomil, že nemusíme.“ Na podobnou strunu brnknul ještě několikrát a neopomněl dodat, že škrty ve výši 2,5 miliardy korun budou pro školství likvidační. Bravo! Pro projev na odchodnou nemohl volit lépe.

Na věci samotné to nic nemění, protože vláda škrty schválila, takže se pravděpodobně jedna miliarda najde v regionálním školství, kde se budou snižovat platy a zavírat školy. Tím se omezí kvalita i dostupnost vzdělání, které formuje děti a mladé lidi. Další miliarda se vezme vysokým školám. Stále ještě leží na ministerstvu oba věcné záměry zákonů, proti kterým byl vysokoškolský Týden neklidu. Bez pádu této vlády proti nim ale žádný, byť sebemilejší a sebekultivovanější ministr školství nic nezmůže. Miroslav Kalousek je pánem státní kasy a hlavním motorem škrtání.

Překvapivý Dobešův krok se ale odehrává na pozadí mnohem zajímavějších pohybů. Na tento pátek je svolána porada inciativ, zájmových sdružení a odborů. Bude široká a budou se na ní diskutovat jarní protesty včetně společné demonstrace. Výzvy k jednotě, které kolují po internetu, na Facebooku a zaznívají i na protestech, dostávají kvalitativní posun. Řada inciativ už spolupracovala na několika protestech. ProAlt neinicioval jediný protest, ke kterému by nepřizval další sympatizanty. Stejně tak dlouhodobě spolupracuje s odbory a snaží se vysvětlovat potřebu překročit jen zaběhlý rámec fungování a organizace protestů. Společná demonstrace, troufnu si říci, je výsledkem tohoto dlouhodobého snažení. A že se máme na co těšit!

V souvislosti s protesty si mnozí kladou otázku po dalším protestním kroku. Pokud vláda zůstane na svém a bude dál u moci, jak lze přetavit sílu, naštvání a odhodlání něco změnit? Existují dvě odpovědi. První je bojovná a aktivistická: protesty musí pokračovat v radikálnější podobě. Druhá nevylučuje tu první, ale předpokládá jiný druh práce, veliké riziko a nejisté výsledky. Druhou možností je práce na vzniku volební alternativy. Má takový podnik vůbec smysl? Může být úspěšný? Nepoškodí to naše dosavadní snažení? To jsou otázky, které si kladou organizátoři a aktivisté. Účastníci demonstrací ale kladou jiné, stejně těžké otázky: Koho máme volit, když těm současným stranám nevěříme? Co můžete nabídnout kromě účasti na demonstracích?

Otázka volební alternativy je jen překlad problému, kterým čelilo hnutí M15 čili Indignados (Rozhořčení) nebo Occupy Wall Street. Hněv, rozčílení, odpor, kritika i alternativy nemají možnost se projevit v institucích. Povaha těch institucí (parlament) je více než problematická a umí vyvinout obrovský strukturální tlak na „rebelantské zástupce lidu“. Na druhou stranu, kdo se bojí, nesmí do lesa. Pokud by hnutí dokázalo své volené zástupce kontrolovat a případně penalizovat za porušení programu, znamenalo by to obrovskou demokratizaci politiky. V prostředí této volební alternativy by pak mohl růst proud mnohem zásadnějších systémových změn. Jen bychom to nedělali jako dosud na koleně, ale se zázemím a možností o tom mluvit s širokou veřejností a dráždit prorežimní média.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Jsem pro to, zkusit alternativu. Čtvrtek, 22.Března 2012, 19:01:32

Očekávat, že protesty u nás vyústí v revoluci, po níž se z ničeho nic všechno změní, mi nepřipadá reálné, ačkoliv protesty rozhodně smysl mají. Revoluce je patrně věcí budoucnosti a vůbec netušíme, jakou bude mít podobu. Pravděpodobně bude muset být světová. Ale skepticismus není to, co dnes potřebujeme. Čekání na revoluci není k ničemu. Je třeba dělat to, co se v dané době dělat dá.
Zvolme si vlastní politické zástupce, kteří nás budou reprezentovat v příštích volbách. Tito zástupci by neměli být členy žádné stávající strany. Budou to zástupci, kterým budeme důvěřovat a kteří budou důvěřovat nám. Zástupci, kteří budou politicky schopní, a přitom budou dělat politiku, na niž budeme mít aktivní vliv. Možná, že takové lidi známe. Dokažme společně, že systém neformuje lidi, že my se nenecháme formovat. Ano, je tu velké riziko, že nové osobnosti budou nakonec úplně stejné, jako všichni politici před nimi. Ale co jiného nám zbývá, než doufat, že tentokrát to vyjde. Prostě to pořád zkoušet znovu.
Museli by to být politici, kteří se nebojí toho, že budou odjinud ocejchováni jako extrémisté. Politici, kterým nejde o koryto. Politici, kteří s námi podle potřeby budou konzultovat, jak mají hlasovat, kteří budou prosazovat prvky přímé demokracie, kteří budou dbát na naše přání, kteří nepodlehnou neoliberálním tlakům a budou námi odvolatelní (i kdyby na to ještě neexistoval zákon!). Jenže - jakou aktivitu budeme chtít vidět u těch svých politiků nahoře, taková aktivita musí být vidět i mezi námi dole. Pokud nechceme být neoliberální „homines oeconomici“, budou se z nás muset stát „homines politici“. Nenechávejme politiku „na triku“ jen politikům. Politici bez opory zdola totiž budou tu oporu hledat někde jinde.
Myslím si, že vůbec nemůže jít jen o to, rozbít politický systém a počítat s tím, že ono pak samo něco vznikne. Ostatně, ten systém už začal sám chátrat, případně už ho začali demontovat úplně jiní lidé. Pojďme systém (liberální demokracii) naopak zabydlet a ovládnout tak, abychom jej byli schopni přestavět k svému obrazu. Rozhodně tím, že to zkusíme, nemůžeme nic ztratit.
Tekutý hněv je nám k ničemu, vždyť jak někteří filosofové píší, samotná dnešní skutečnost je tekutá. Tekutý hněv ji nezničí. Pokud nechceme žít ve vodním světě, musíme nechat tekutý hněv vykrystalizovat v něco pevného. Musíme přímo v tomto tekutém systému začít stavět malé ostrovy, které budeme postupně zvětšovat a navzájem spojovat mosty. Časem z nich možná vznikne nová pevnina, kterou lidé k životu nutně potřebují.

Jan Májíček - Praha

Souhlas! Neděle, 25.Března 2012, 17:07:14

Díky moc za příspěvek. Moc se mi líbí ta metafora s ostrůvky a pevninou. A teké to, že tekutý hněv proti tekutému systému nic nezmůže.
Žaádné čekání doma na lepší zítřky! Organizujme se!

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.