Václav Klaus by si chtěl utrhnout ruku za „znárodnění“ — chilského pera... To je nová informace, která po řadě prezidentových vytáček v trapné kauze vyhlíží jako osobnostní posun. Byť ne takového rozsahu, jaký by byl důstojný v případě otce kuponové privatizace.

Sporné jsou také mnohé další prezidentovy výroky nebo činy. Z poslední doby vehementní podpora véčkařského skandalisty Josefa Dobeše, jenž občas působí, jako by ani nevěděl, co dělá. Ale dělá to s dostatečnou razancí, viz ministrovo páteční srovnání kauzy plzeňských práv s procesem Milady Horákové.

Dobře se naopak orientuje jeho patron, zakladatel ODS, s mateřskou partají dnes víceméně rozžehnaný. Formující proto českou společnost též prostřednictvím neoficiálního, jenže o to většího vlivu ve Věcech veřejných. Že mu na spojenectví s „veverkami“ záleží, dokazuje hlava státu bezmála každodenně. V ostrých obrysech vyvstal jejich vzájemný poměr po prezidentově tvrdé kritice soudního procesu s faktickým vůdcem VV, Vítem Bártou. I když jsou jisté tamější výstupy rychlokvašených politiků nesnesitelné, Václavu Klausovi, myslím, nepřísluší, aby veřejně — pod průhlednou záminkou nevhodné medializace — zpochybňoval zdaleka neukončenou při. Ke všemu tvořenou lidmi, k nimž přece nemá žádný přímý vztah.

Vítr zřejmě fouká ještě z jiné strany, nikoli úplně politické. Z pozice pro demokracii nezdravého tradicionalismu našeho nejvyššího ústavního činitele. Opakovaně rozhořčeného z takzvané soudcokracie, což je mimochodem nálepka ideologické literatury 50. let, ošklivící si poměry v USA. Už několikrát dotyčný představitel výkonné moci napadal bez skrupulí moc soudní, ignoroval verdikt Nejvyššího správního soudu a Ústavní soud České republiky rovnou hanlivě prohlásil třetí komorou parlamentu. Čímž rovněž doložil své zásadní nepochopení úlohy v Brně sídlící instituce, jejímž hlavním úkolem je ochrana ústavnosti.

Připočítáme-li některé prezidentovy podivné milosti, třeba milost usvědčené, de facto osobně navázané korupčnici, může jeho hodnocení probíhajícího procesu s dosavadním majitelem Věcí veřejných vyhlížet jako trhání rámě spravedlnosti. Tupení nástroje, jehož je v  nebezpečně zkorumpovaném prostředí dvojnásob zapotřebí.