Měl by být český prezident donucen rezignovat nebo být obžalován z velezrady?

Představa rezignace prezidenta republiky na základě výzev, peticí, či demonstrací je z jiného světa. Stejně tak představa, že by Ústavní soud mohl na základě ústavní žaloby Parlamentu zbavit prezidenta republiky z důvodu velezrady úřadu.

Prezident Václav Klaus po dobu svého působení ve funkci opětovně svým jednáním vyvolával a vyvolává podrážděné reakce společnosti. Někdy následoval nález Ústavního soudu, který mu nedal za pravdu (odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu JUDr. Brožové a jmenování JUDr. Bureše místopředsedou soudu), někdy do hry vstoupilo bezmocné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (případ nejmenování mezinárodně uznávaného právníka JUDr. Petra Langera Ph. D, LL.M. soudcem).

Nedávno vyvolal prezident všeobecný rozruch udělením milosti Mgr. Benešové. Často pak následoval údiv ústavních právníků. (Odmítnutý podpis /ratifikace/ Parlamentem schválené mezinárodní smlouvy, nepřijetí demise člena vlády doprovázené návrhem premiéra, svérázný postup tam, kde Ústava nestanoví konkrétní lhůty pro rozhodnutí, atd.). Někdy prezident vyvolal škodolibé úsměvy (chilské pero), jindy se svým svérázným euroskepticizmem dostával do rozporu se zahraniční politikou vlády a zejména s ministrem zahraničí.

Všechny tyto postupy prezidenta vnímá česká společnost s rozpaky, ve značné míře i s nechutí. Nutno však dodat, že je přitom velmi často ovlivněna masivní mediální manipulací a aktivním tlakem těch, kteří (řekněme to zcela mírně) pana prezidenta nemají rádi. Ony totiž věci nejsou tak jednoduché, jak by se mohly zdát.


Postupy (resp.nepostupy) prezidenta totiž do značné míry umožňují některé interpretační nejasnosti umožněné samotnými ustanoveními Ústavy a dokonce a činností Parlamentu. Ústava např. v čl. 51 jasně stanoví, že „Přijaté zákony podepisuje předseda Poslanecké sněmovny, prezident republiky a předseda vlády“. V § 107 odst. 3 zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny je však stanoveno, že „…vrátí-li prezident republiky Sněmovně zákon a Sněmovna na vráceném zákonu trvá, zašle předseda Sněmovny zákon k podpisu předsedovi vlády“. Takže prezident republiky zákon nemusí podepsat? To je ovšem v přímém rozporu s čl. 51 Ústavy. Pak se nelze divit, že prezident doplnil ve své praxi čl. 50 a 51 ústavy, podle kterých má prezident právo zákon buď podepsat, nebo nepodepsat a s odůvodněním vrátit Poslanecké sněmovně (suspenzivní veto). Václav Klaus tak začal celkem v souladu s logikou postupu Poslanecké sněmovny uplatňovat i třetí (ústavně nezmiňovanou) možnost postupu: zákon ani nepodepsat, ani nevrátit s připomínkami. Prostě neudělat nic. A tak to po léta běží a nikdo neprotestuje. Kdo se tedy pohybuje na hraně ústavnosti? Jen prezident republiky?

A dalo by se pokračovat. Týká se to neurčitých a nestanovených lhůt (např. odvolání vlády, resp. ministra na návrh předsedy vlády) V ústavním právu pro podobný případ platí zásada, že prezident jedná „bez zbytečného odkladu“. Ale o tom, co považuje za zbytečné, rozhoduje prezident sám. Otevřená tu je též otázka, která jednání prezidenta (t.j. jeho prerogativa, ústavně stanovené pravomoci) podléhají přezkumu někým jiným než Ústavním soudem?

Konečně i  všeobecně uctívaný prezident Masaryk nejednou velmi ostře „lustroval“ členy vlády, resp. návrh na jmenování členů vlády, a zasahoval do ústavních poměrů na hraně i za hranou ústavnosti. Prezident Havel neváhal např. odmítnout v roce 2002 jmenovat ing. Františka Brožíka viceprezidentem NKÚ přesto, že toto jmenování schválila Poslanecká sněmovna PČR. Též udělené milosti a udělování (resp. propůjčování) řádů a vyznamenání prezidentem Havlem mohlo vést k oprávněným pochybnostem.

Při posuzování jednání prezidenta Klause platí tradiční „Contra legem facit, qui id facit, quod lex prohibet; in fraudem vero, qui salvis verbis legis sententiam eius circumvenit“ (Paulus D 1,3,29). „Proti zákonu jedná, kdo činí to, co zákon zakazuje; zákon však obchází ten, kdo dodržuje slova zákona, ale jedná proti jeho smyslu.“ Pochybnosti o tom, zda prezident Klaus překračuje či nepřekračuje občas hranice ústavnosti, je právě ve výše citované právní větě. To by však v každém jednotlivém případě vyžadovalo hlubokou analýzu, kterou může autoritativně provést jedině Ústavní soud. Pokud ve věci neexistuje nález Ústavního soudu, hrozí posudku (či odsudku) jen prostor dohadů, teoretických úvah, či vypouštění bulvárních bublin.

V české ústavní terminologii byl od rozdělení československé federace nahrazen termín, „ústavní řád“ „ústavním pořádkem“. Zda se tvůrcům české ústavy podařilo kouzlo nechtěného nebo zda došlo k promyšlené záměně, je těžko říci. Je však vhodné vrátit se do roku 1944, kdy v Londýně vznikal ústavní dekret č. 11/1944 Úř. Věst. Čsl., o obnovení právního pořádku. V Právní radě byl termín „právní pořádek“ odmítán jako „neobvyklý“ a „nedefinovaný v právní vědě“ a navrhováno, aby se ústavní dekret týkal obnovení „právního řádu“. Prezident Beneš však trval na pojmu „právní pořádek“. Nešlo totiž jen o obnovení demokratického systému právních norem, o navázání na právní řád první republiky, ale o obnovení systému právní jistoty, ochrany občanských práv, zákonnosti „státního provozu“. Šlo o vládu práva.

Při přípravě ústavy České republiky se vedla řada sporů z nichž některé do schválení Ústavy ČR nebyly vyřešeny a počítalo se s dalšími ústavními zákony, které by pak vedly k existenci multilegalní ústavy (ústavní zákony měly stanovit způsob ustavení Prozatímního Senátu /čl. 106/, vyšších územně samosprávných celků /čl. 103/ a provádění referenda /čl.2/). Klíčovým problémem se pak stalo místo Listiny základních práv a svobod v ústavním systému. Václav Klaus (spolu s Janem Kalvodou – ODA) jako klíčový hráč ústavních jednání tehdy (10.9.1992 na společném zasedání vlády a vládní komise) m.j., řekl., že „Listina… nemůže být ani východiskem“, neboť obsahuje „hrubé nesmyslné chyby, které není možné zanést do české ústavy“ a později (8.12. 1992 na schůzi ústavněprávního výboru) žádal „nezaplevelit ústavu deklarativními, nerealizovatelnými nebo nevymahatelnými právy…které hojně obsahuje Listina“. Jeho slova lze dnes ironizovat, ale zejména s přihlédnutím k současné české ústavní skutečnosti nelze v nich nevidět jisté rozumné jádro obav o deklarativnosti, nerealizovatelnosti a nevymahatelnosti mnoha Listinou základních práv a svobod zakotvených občanských a lidských práv.

Důsledkem byl kompromis. Listina základních práv a svobod se nestala součástí Ústavy České republiky, ale „jen“ součástí „ústavního pořádku“ (Usnesení předsednictva ČNR č.2/1993 Sb., čl.3 a 112 Ústavy ČR). A v duchu takto široce pojatého „ústavního pořádku“ tak Ústava stanovila, zásady, které pro posuzování jednání prezidenta republiky stanoví pevná východiska:

  • „Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon“, (čl.2 odst.3 Ústavy).
  • „Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná.“ (čl.9,odst.2 Ústavy)
  • „Výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického právního státu“.

Všechna tato ustanovení vytyčují hranice ústavnosti nikoliv jen „dodržováním slov ústavy“, ale i principů, idejí, obyčejů, zvyklostí a tradic, na kterých je český demokratický právní stát založen. Není náhodou, že např. novelizované znění čl.1 Ústavy (přidáním odst.2. tzv. euronovelou č..395/2001 Sb.) stanoví, že „Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva“. Ústava mluví o „mezinárodním právu“, nikoliv o „mezinárodních smlouvách“. Mezinárodní právo je totiž víc, než soubor mezinárodních smluv. Je to též systém principů, idejí, obyčejů, zvyklostí a tradic, stejně jako ústavní pořádek není jen souborem právních aktů a ústavně regulovaných institucionálních vztahů.

Ze všech výše uvedených hledisek lze mnohá jednání prezidenta Klause kritizovat. Ale donutit prezidenta republiky „kvůli porušování Ústavy k rezignaci“ nebo ho dokonce zbavit úřadu, je z hlediska platného ústavního práva naprosto nesmyslné a nemožné. A to ještě abstrahujeme od společenských a politických souvislostí takové postupu.

Ústava zná jen dvě možnosti zbavení prezidenta (dočasně nebo trvale) úřadu:
  1. Podle čl.66 „…nemůže-li prezident republiky svůj úřad ze závažných důvodů a usnesou-li se na tom obě komory Parlamentu. To je možné v případě výskytu objektivní překážky výkonu úřadu (např. nemocí). Tato varianta přicházela např. v úvahu zejména v době dlouhodobých onemocnění a rehabilitací prezidenta Havla. Implantovat zdůvodnění použití tohoto ustanovení Ústavy do současné ústavní situace v České republice je nesmysl. Navíc má prezident podle čl. 87 odst.1 písm.h/ Ústavy a §§ 109-113 zákona č.182/1993 Sb. o Ústavním soudu právo žádat Ústavní soud o zrušení tohoto usnesení komor Parlamentu a nutno též přihlédnout k časovému faktoru.
  2. Podle už schváleného, ale ještě nepublikovaného, ústavního zákona o přímé volbě prezidenta republiky (čl.65, odst.2 a 3 Ústavy) lze prezidenta republiky stíhat pro „velezradu“ před Ústavním soudem (čl.87, odst.1, písm.g/ a §§ 96-108 zákona č.182/1993 Sb., o Ústavním soudu).

Ústavní zákon, který už jen čeká na podpis prezidenta a vyhlášení, koncipuje předně odst.2 čl. 65 zcela nově: „ (2) Senát může se souhlasem Poslanecké sněmovny podat ústavní žalobu proti prezidentu republiky k Ústavnímu soudu, a to pro velezradu nebo pro hrubé porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku; velezradou se rozumí jednání prezidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu. Ústavní soud může na základě ústavní žaloby Senátu rozhodnout o tom, že prezident republiky ztrácí prezidentský úřad a způsobilost jej znovu nabýt“.

Toto ústavní ustanovení o „velezradě“ prezidenta je nesmyslné. Je přímo nepochopitelné, že Parlament, místo toho, aby využil možnost tzv. „velezradu“ z ústavního pořádku při zavedení přímé volby prezidenta republiky zcela zrušit, prakticky možnost obžaloby prezidenta znemožnil. Pokud by totiž dosud k obžalobě prezidenta stačila nadpoloviční většina přítomných senátorů (§§ 136-139 zákona o jednacím řádu Senátu č.107/1999 Sb.), nyní je k přijetí ústavní žaloby (nově zařazený odst.3 do čl.65 Ústavy) třeba souhlasu 3/5 přítomných senátorů a 3/5 všech poslanců.

Přitom samotná „velezrada“ z československých právních dějin zmizela už v roce 1961. Od té doby zná československé/české trestní právo jen trestný čin „vlastizrady“. Podobně je tomu ve většině zemí (v angličtině existuje jen „high treason“, naproti tomu v němčině se rozlišuje mezi „Landesverrat“ a „Hochverrat“). Původní označení trestného činu „velezrady“, podle rakouského trestního zákona z roku1852 převzatého Československem, bylo v novele z roku 1923 nahrazeno ustanoveními o „úkladech proti republice“ a „velezrada“ zůstala v Ústavní listině z roku 1920 (a rovněž v Ústavě 9.května z roku 1948) už jen jako „velezrada prezidenta“. Trestní zákon č.140/1961 pak nahradil „velezradu“ „vlastizradou“ a „velezrada se z československého právního řádu vytratila. Tvůrci Ústavy ČR – v hledání inspirace v překonané terminologii ustanovení Ústavní listiny z roku 1920 – a asi nevědouce, že „velezrada“ v československém právním řádu už neexistuje - se k ni vrátili, a zákon o Ústavním soudu ji „pro účely tohoto zákona“ charakterizoval jako prezidentovo jednání „směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému právnímu řádu“. Nová – rozšířená – ústavní formulace „hrubé porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku“ ještě přidala zbytečnou tečku. Jako by nestačilo prostě hrůzostrašné slovo „velezrada“ z Ústavy zcela vynechat a prostě stanovit, že prezidenta může Ústavní soud (jen na návrh Senátu) soudit „za hrubé porušení ústavního pořádku“ (s následkem ztráty funkce a možnosti ji opět nabýt) a dost.

I kdyby se prezident Klaus dopustil všech jednání, která vyvolávají kritiku, mluvit o velezradě je totálně nesmyslné. Jak a kdy se chce někdo ve zbývajícím jediném roku jeho funkčního období prezidenta Klause zbavit?

Podle nové ústavní úpravy je prezident republiky prakticky neodvolatelný. Jeho odpovědnost je v oblasti virtuální reality. Stačilo přitom převzít do české ústavy ustanovení dvou totožných paragrafů Ústavní Lisitiny z roku 1920 (§§ 66 a 68) a Ústavy 9.května z roku 1948 (§§ 76 a 77):

  • § 66 (§76) – „President republiky není odpověden z výkonu svého úřadu. Z projevů jeho souvisících s úřadem presidentovým odpovídá vláda.“
  • § 68 (§77) – „Jakýkoliv presidentův úkon moci vládní nebo výkonné potřebuje k své platnosti spolupodpisu odpovědného člena vlády.“

Otcové nové ústavy („koaliční experti“) přestali mluvit o projevech, aktech a úkonech prezidenta a zavedli systém jeho „rozhodnutí“, která vyžadují kontrasignace vlády nebo jim pověřeného člena vlády (čl.63 Ústavy) a podstatnou část jeho pravomocí přenechali jeho rozhodujícímu individuálnímu jednání, i když ve většině případů vázaného na součinnost jiného ústavního orgánu. Při jmenování předsedy vlády, členů Bankovní rady ČNB a při udělování milosti ovšem prezident nepotřebuje součinnost žádného jiného ústavního orgánu (čl.62 Ústavy)

Ústavně právní rozbor situace tak nakonec vede k tomu, že za daných společenských, politických, časových a ústavních podmínek není možné (a už vůbec ne potřebné), aby prezident republiky svůj úřad předčasně opustil. Situace existujících ústavních poměrů v České republice není tristní kvůli osobě Václava Klause, který (ať ho máme nebo nemáme rádi a ať s jeho působením ve funkci prezidenta souhlasíme nebo nesouhlasíme) zůstává špičkovou osobností dějin tohoto státu, významným spolutvůrcem jeho soudobých dějin.

Podstata neradostné ústavní (a zdaleka nejen ústavní) situace České republiky je v tom, že republika potřebuje radikální ústavní změnu, nikoliv flikování stávajícího ústavního pořádku. A pak to hlavní: potřebuje společenskou změnu. Ale ta potřebuje čas. Na rozdíl od roku 1918, kdy se nová republika mohla opírat o právní kulturu (a fungující byrokracii) zděděnou z monarchie, Česká republika zdědila atmosféru právní nekulturnosti a devastace společnosti – počínaje druhou republikou, Protektorátem Čechy a Morava, Slovenskou republikou let 1939-1945, plíživou socialistickou revolucí let 1945-1948 a čtyřiceti lety totalitárního, resp. autoritativního státu tzv. reálného socialismu.

Vztah mezi ústavním právem a ústavní skutečností, mezi faktem a normou, mezi legitimitou a legalitou, mezi hodnotami a institucemi, státem a občanskou společností je hluboce deformován. Místo politiků státníků, právníků, myslitelů a vědců přicházejí bankéři, technokrati moci, „manažeři“ a kriminální elementy, kteří devastují společnost korupcí, vylučováním občanů z politického a ekonomického rozhodování, mediální manipulací a narůstající sociální nerovnosti. A vláda, která má zodpovědnost za vládnutí, je pod kuratelou globálních trhů a jejich nikým nevolených hýbatelů.

Představa rezignace prezidenta republiky na základě výzev, peticí, či demonstrací je z jiného světa. Stejně tak představa, že by Ústavní soud mohl na základě ústavní žaloby Parlamentu zbavit prezidenta republiky z důvodu jakési pofidérní velezrady úřadu. Naše skutečné problémy jsou zcela jinde.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.