Chci plavat mezi malými rybami

Církev po domácnostech bývá nejčastěji označována jako podzemní, případně skrytá a bývá dávána do kontrastu s tou oficiální. Je však daleko důležitější, co se říká, než jak se to říká. Při prostém lámání chleba po domech se může křesťanské poselství komolit stejně jako na pompézní pontifikální mši.

Jako kontrast k církvi oděné do purpuru, ozdobené zlatem a drahokamy se klade uskromněná církev za minulého režimu. V polorozpadlých kostelích se občas sloužila mše za bdělého dohledu tajemníků pro věci církevní a to podstatné se odehrávalo po bytech a na chaloupkách uprostřed přírody. Taková domácí mše mohla znamenat i to, že si pár lidí sedlo kolem stolu, vzali si Bibli a po úvodní improvizované modlitbě si z ní něco přečetli a pak o tom chvíli debatovali. Pak jeden ze stolovníků vzal kousek chleba a sklenku vína a při další modlitbě zopakoval liturgicky stylizovaná Ježíšova slova, že ten chléb je jeho tělo a ten kalich krve je jeho krví. Pak miska s chlebem a kalich s vínem kolovaly a každý si vzal. Po závěrečné modlitbě se hosté rozešli. Jaký kontrast vůči koncertu ve středověkých kulisách pražského dómu svatých Víta, Vojtěcha a Václava, s kultickými prostocviky a čtením nesrozumitelných formulí v pauzách hudební produkce, to vše po návratu Dominika Duky s kloboukem z Říma. Při domácí mši se nic neblyštělo, nic nedunělo, žádné trubky nešikovaly církev bojující do dalšího konfliktu s hříšným světem.

Církev po domácnostech bývá nejčastěji označována jako podzemní, případně skrytá. Její kněží ani biskupové nemluvili církevním ptydepe, bydleli, oblékali se a jednali jako obyčejní smrtelníci. Z popsané nouzové podoby liturgie se stala ctnost jednoduchosti a proto i domnělé srozumitelnosti pro moderního člověka.

Z tohoto modelu církve činí jeho pokračovatelé v nových poměrech v posledních dvaceti letech model pro církev jako celek. Zkušenosti posledních tří desetiletí mého života nepotvrzují, že by jím byla. Ono totiž toto oproštěné, zlidovělé, někdy až prostořeké a obhroublé křesťanství dokáže být překvapivě elitářské. V římskokatolickém prostředí udělali tuto zkušenost teoretici a praktici takřečené teologie osvobození. Mám na mysli služebníky církve, kteří promítli osvobodivou zvěst evangelia do politické praxe. Jejich první generace nastudovala kvalitní německou teologii. S její pomocí by se dalo odůvodnit, že křesťanská liturgie nepotřebuje zvláštní prostor, oblečení, obejde se bez zvláštních barev, vůní, světel, gest, pohybů a tvarů. Z téhle univerzitní teologie plyne, že se vše odehrává v oblasti verbální, že tělesný, smyslový člověk žijící v čase a prostoru nemá s životem církve co dělat. Vše podstatné na křesťanství se týká ze smyslů téměř jen sluchu, rozumu, který to zpracovává a vůle, která vyvozuje ze slyšení Slova (nebo někdy spíš mnoha slov s malým s) jednotlivá rozhodnutí.

Teologové osvobození naráželi s tímto pojetím na neporozumění lidu, jemuž chtěli liturgii přiblížit a jemuž chtěli posloužit. Poznali jako protějšek svého úsilí lidovou zbožnost. Přestali se jí vysmívat, sestoupili ze svého akademického piedestalu a začali naslouchat těm, které represivní ekonomický a politický systém utiskuje a jimž chtěli přinést zprávu, že vykoupení a spása se týkají i ekonomicko-politických pořádků. Zjistili, že sociální smysl Božího slova se dobře snese s přirozenou náboženskostí, která potřebuje hmatatelné symboly. Lidové prožívání víry není méně hodnotné. Teologové sice mají co říct širokému okruhu členů církve, ale teologicky nevzdělaný lid církve jim také.

Je daleko důležitější, co se říká, než jak se to říká. Při prostém lámání chleba po domech se může křesťanské poselství komolit stejně jako na pompézní pontifikální mši s desítkami biskupů a stovkami kněží, s varhanami, sborem a orchestrem v úchvatné gotické katedrále. Potíž není v množství brokátu, krajek a kadidla, nýbrž v obsahu sdělovaného. A zde je začátek a zatím nedohledný konec katastrofy, v níž se římskokatolická církev a s ní částečně některé další církve ocitly v posledních desetiletích. Kdekoli se může s Ježíšem Kristem na vývěsním štítu a na rtech hlásat autoritářské, represivní, nekrofilní náboženství jdoucí proti smyslu osvobozujících činů a slov téhož Ježíše Krista. A naopak slova nového života mohou stejně tak dobře znít v obyčejné konverzaci jako mezi růženci a sochami, zázračnými ikonami a v oblacích voňavého dýmu.

Ani po třiceti letech mne neopouští nepříjemný pocit z drobného incidentu, který se udál před nějakými třemi desetiletími, kdy jsem se při zaměstnání neformálně připravoval na tajné jáhenské a pak kněžské svěcení. Jednou jsem vyslovil připomínky v nějaké nepodstatné záležitosti. Patron mé tehdejší přípravy, jehož nechci dnes jmenovat, mi tehdy pohrozil: Hodíme tě zpátky mezi malé ryby. Tehdy mi naskočila husí kůže. Všechny řeči o nové podobě kněžství, které je důsledně službou, se ukázaly jako žvásty. I ve skromných podzemních, zcela civilních poměrech to dnešnímu papežskému prelátovi ujelo. Formaci kandidátů kněžství zřejmě cítil jako přípravu elity. Tehdy jsem měl říct jasné ne a oddělit se. Mohl jsem si ušetřit mnoho zbytečných vnitřních konfliktů a mohl jsem mít lepší svědomí. Namluvil jsem si, že to není třeba brát tak vážně, že řeči se říkají a voda teče.

Církev, v níž jsem měl být velkou rybou, nebo snad dokonce rybářem lidí, naštěstí brzy rozpoznala, že nejsem ten pravý a dala mi to jasně najevo, že jsem nepřítel. Mohu zůstat malou rybou v Božím rybníku. Má to mnoho výhod. Mohu se o náboženských doktrínách domnívat to, k čemu mě zkušenost a úvaha dovede, a ne to, co mám přikázáno si myslet. Mohu vidět, že vlastním smyslem evangelia Ježíše Krista je humanismus. Mohl jsem nahlédnout, že Bůh je k nalezení tam, kde je člověk. Mohl jsem si všimnout, že Bůh, který žije ve slovech a činech Ježíše Krista, stojí na straně člověka, a ne proti němu jako neúprosný soudce lidských nedostatků a slabostí. Takový Bůh nevyžaduje poslušnost a nevydává řízné povely, a očekává pečlivé naslouchání Hlasu ticha. O takovém Bohu mohu s Augustinem Aureliem říct, že je interior intimo meo et superior summo meo, že je totiž víc uvnitř mne, než to, čím jsem ve své nejhlubší intimitě a že je nade vším, co je ve mně vysokého, nad nejvznešenějšími pojmy a obrazy, do kterých mám tendenci ho poutat.

Autoritářská a nadutá církev a její mocenská elita, je-li ve svých reprezentantech mediálně vyškolená, vzbuzuje dnes sympatie žurnalistů, a jejich masové čtenářstvo bezelstně přikyvuje. Ale nemá co dodat k osudovým otázkám života a smrti ani k touze po spravedlivější společnosti.

A co si myslíte vy? Diskuse (5 příspěvků)

Petr Štěpánek - grafik a programátor

pane Štampach Úterý, 6.Března 2012, 19:15:24

moc pěkný článek, takové odvážné vyznání. Naprosto s Vámi souhlasím, podstata křesťanství je někde úplně jinde, než u mocnářů, byť církevních. Dokonce jsem přesvědčen, že církevní moc a pravda Krista jsou v přímém rozporu. Katolická církev stejně víc staví na Pavlovi, než na Kristovi, protože Pavel moc adoroval, což mi přijde jako katastrofální posun Kristova přístupu (boj proti farizejům, stranění vyloučeným, chudým, ženám atd.). Přijďte se někdy podívat mezi kvakery, u nás je rovnost a přímý kontakt s Bohem bez jakéhokoliv prostředníka a úcta k odlišnosti duchovní i životní cesty a názorů (včetně věroučných) každého základem.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Úterý, 6.Března 2012, 20:15:36

Slavoj Žižek v "Materialistické teologii" říká, že jediná cesta, jak udržet při životě pravdu křesťanství, vedla přes materialistické heretické odštěpení od jeho mrtvolného jádra. Na rozdíl od negativního ateismu (negace víry) vyzvedává pozitivní ateismus (negaci negace), což je podle něj určitá forma víry - víra bez jakékoliv opory v autoritě nějaké předpokládané figury velkého Druhého. Víra zbavená substancializace.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

A nebo jinak Úterý, 6.Března 2012, 21:25:27

Možná potřebujeme něco jako životní filosofii.
"Nenech uplynout jediný den aniž by ses zeptal, kdo jsi a kam směřuješ." /Silo/

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Pane Štampachu Čtvrtek, 8.Března 2012, 06:02:15

Být malou rybou znamená možná větší svobodu než být velkou rybou. Aspoň do doby, než nás ty velké a dravé ryby začnou požírat. Napadá mě, jestli v tuhle absurdní dobu má vůbec cenu ptát se po smyslu života, ale možná víc, než kdy jindy. Pravda je, že mě takové věci zajímaly vždycky, ale nijak jsem to nerozvíjela. Jako studentka jsem navštěvovala přednášky z dějin filosofie, na které jsem se těšila, podobně jako na přednášky z religionistiky, které jsme ovšem tehdy říkali vědecký ateismus. Starý pan docent při pohledu na skupinu, složenou téměř jen z děvčat, pravil, že všichni filosofové byli muži a že ženy nemají pro filosofii smysl. Jediná žena, kterou kdy zmínil, jak si vzpomínám, byla Sokratova manželka Xanthippa. Už je to víc než třicet let, ale pořád si to pamatuji, takže mě to asi tenkrát mrzelo. Pak jsem při četbě nějaké knihy o antických dějinách narazila na zmínku o Hypatii z Alexandrie, tak jsem si řekla - vida, přece jen nějaké filosofky byly, dokonce ve starověku. Vzpomněla jsem si na to nedávno při četbě článků o R. Luxemburgové, kterou totiž shodou okolností potkal stejný osud (že byla utlučena davem).
Ale proč to vlastně píši? Zdá se mi, že život je příliš krátký a člověk si nestačí ani přečíst všechno, co by chtěl, natož aby dohnal jiné. Ale vaše články čtu docela ráda.

Stanislav Hošek - Český těšín

Pokorné slovo nonteisty. Pátek, 9.Března 2012, 11:38:39

Každé náboženství vyagregovává elitu. Od šamanismu, po buddhismus, který ve své čisté formě asi vůbec náboženstvím není. Elita by podle mne měla mít přirozenou autoritu a ne autoritu „úřadu“ jakou měli, mají a asi ještě dlouho budou mít kněží. Něco mi přesto říká, že náboženství tu elitu potřebuje, aby prohlubovala a „popularizovala“ (omlouvám se za to slovo, ale nenašel jsem lepší) víru. Myslím si pana Štampachu, že ať děláte, co chcete, Vy jste také elitou, podle mého posouzení právě tou neformální. K čemuž Vám můžu jenom blahopřát.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.