Orodovat za kohokoli z koaliční vlády Petra Nečase musí působit nepatřičně, ba odpudivě. Dvojnásob to platí o obraně těch, co prošli už kabinetem Mirka Topolánka a navíc stihli udělat hvězdnou stranickou kariéru až na post místopředsedy ODS — jako se to povedlo Jiřímu Pospíšilovi.

Dnešní ministr spravedlnosti je nadto spoluodpovědný za současný rozval svěřeného resortu. Ministrem spravedlnosti byl už v období 2006-2009: dlouho toleroval justiční šachy s kauzou Čunek a dokonce osobně jmenoval Vlastimila Rampulu pražským vrchním státním zástupcem.

Přesto je to právě Jiří Pospíšil, jenž v podivném roce 1998 (kdy se občanští demokraté po odchodu skupiny kolem Pilipa, Rumla a Zieleniece definitivně změnili v sektu) konvertoval od ODA k ODS, kdo si dnes zaslouží zastání a přímluvu, aby pobyl v ministerském úřadě až do konce neslavné Nečasovy éry. Ne proto, že je dobrým ministrem. Není. Ne proto, že je důvěryhodným politikem. I zde lze pochybovat: je sice mírný, nevyžívá se v přestřelkách, ale příliš pozorně větří, mění názory a i nějaký ten kmotr v blízkosti by se našel.

Jiří Pospíšil se ale — víceméně nezaslouženě - stal symbolem. Symbolem naděje na změnu justičních poměrů k lepšímu. A to je pádný důvod, proč jej nyní podpořit.

V podpoře Pospíšila jde o Pospíšila až v poslední řadě. Pokud se ale podaří jeho oponentům ministra odklidit, je velmi pravděpodobné, že z funkce odejde i nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman a nastane restaurace temných časů Renaty Vesecké. Žalobci, kteří za něco stojí, ztratí zbytky víry ve smysl své práce a „privatizace všeho“ vyvrcholí. Pochybuje snad v této zemi ještě někdo, že lze za vhodné konstelace koupit cokoli - od majetku, přes diplomy, až po prezidentské milosti a spravedlnost vůbec?