Komercionalizace veřejných galerií

Jak se chovají veřejné galerie v neoliberálním prostředí a co se v souvislosti s proměňujícími se podmínkami děje s provozem galerií, výstavami a výtvarnou scénou? Otázku si kladli účastníci debaty, která se v lednu konala na VŠUP v Praze.

Aaaaaaaaaven

Johana Lomová

19.02.2012 13:50

Vaneyck

Hubert a Jan van Eyckovi, detail z Gentského oltáře (1425-1432). Repro DR

Komercializace, tedy rostoucí role peněz, není ve společnosti novinkou. Přesto se v galerijním prostředí tématu dlouho nevěnovala dostatečná pozornost s přesvědčením, že vliv peněz není zásadní, respektive že se nejedná o specifický, natož pak negativní fenomén. Dělo se tak v návaznosti na naivitu raných devadesátých let, tedy s představou o „dobré vůli“ soukromého i komerčního sektoru.

Prudký růst zájmu investorů o činnost galerií a s ním související omezování nezávislosti veřejných galerií, se však v posledních letech stává čím dál tím výraznější. Jak se s takovou situací vyrovnávají galeristé a co je jim vytýkáno odbornou veřejností?

Zaměřme se nejprve na samotné spojení „komercializace veřejných galerií“. Můžeme tvrdit, že se jedná o označení širokého spektra dění, jehož nejobecnějším jmenovatelem zůstává vyzdvihování role peněz a výdělku při správě veřejných galerií, tedy veřejnoprávních institucí. V návaznosti dochází k proměně samotné činnosti institucí, které nejsou plně finančně zajišťovány z veřejných prostředků.

Při hledání nových zdrojů se často překračují etické hranice a instituce tak přestávají být veřejnoprávní. Formálně můžeme mluvit o třech výrazných formách komercializace. Výstavy se stávají produkty a jejich pořádání se proměňuje v marketingové tahy. Nejasně se propojují galerie komerční a veřejné, kdy spolupráce druhé vede ke zhodnocení majetku (a tak finančnímu prospěchu) první. Veřejné galerie se stávají správci nemovitého majetku, jehož provoz je pokrýván na základě komerčního pronájmu (vytváření umělých reklamních ploch, užívání prostor pro organizování svateb).

Tradiční pnutí mezi galeriemi komerčními (produkujícími zisk) a veřejnoprávními (poskytujícími veřejnou službu), se zdá v současné době mizet. Galeristé jej často ignorují, odlišné roviny propojují a dělení nerespektují. Mimo jiné se tak devalvují dějiny umění jako vědecká instituce spjatá s veřejnoprávními galeriemi. Historik umění se stává uplatitelným hráčem bez názoru. Proto je nutné pochopit podstatu veřejnoprávních institucí a jejich odlišnost od institucí generujících zisk.

V rámci setkání na VŠUP se účastníci s tématem vypořádávali nejednotnými způsoby; často v návaznosti na svou vlastní profesi. Právě různorodost názorů ukázala na šíři celého problému. Čtyři přednášející Tomáš Pospiszyl, Dagmar Jelínková, Jan Slavíček a Milena Bartlová vytvořili obecnější rámec následné diskuse.

Postupně zazněla úvaha nad podstatou soukromého a veřejného v tržním prostředí, kde neexistuje pevná hranice mezi tím, zda ta která instituce plní podnikatelský či veřejný zájem (Pospiszyl). Byl přednesen referát o historii ustanovování veřejných galerií v Československu spojený se seznámením posluchačů s dnešním fungováním na hraně soukromého a veřejného (Jelínková) a následoval výčet nešvarů veřejných galerií ilustrovaný ukázkami komercializace (Skřivánek).

Vše vyústilo v provokativní proslov vztahující se k možnosti uvažovat o současnosti jako o stavu hybridním, kdy existující princip financování veřejných galerií nedovoluje jiný způsob jejich fungování, než v rovině kontroverzního míšení peněz daňových poplatníků se zájmy soukromých subjektů (Bartlová).

V reakci na kritiku ze strany odborné veřejnosti vystoupil Petr Nedoma, ředitel Galerie Rudolfinum a Marek Pokorný, ředitel Moravské galerie v Brně, kteří oba systematicky hájili spolupráci se soukromým i komerčním sektorem. Představitelé institucí, které výrazně čerpají finance z jiných než státních zdrojů své směřování vysvětlovali mimo jiné syrovým konstatováním, že galerie se nemohou chovat jinak než zbytek společnosti.

Úkolem galerií podle jejich ředitelů zůstává vykonávat veřejnou službu, parametry a náležitosti spolupráce se soukromým sektorem jsou pouze záležitostí zdravého rozumu, který má napovědět, co je ještě v pořádku a co již hranici únosnosti překročilo (Pokorný). „Stojí mi za to najít hranici mezi tím, kdy soukromý kapitál vniká do veřejnoprávní instituce/služby a nějakým způsobem tam funguje a jak dalece mě korumpuje či nekorumpuje. Zkuste najít nějaké měřítko.“(Nedoma) Víra v existenci jakéhosi instinktu, který postačí pro odhadnutí formy ideální spolupráce, se ve výsledné podobě nutně liší instituce od instituce.

Přestože se zdá, že zástupcům veřejných galerií nečiní spolupráce se soukromým/komerčním sektorem větší problémy, přesvědčení o omezujícím se manévrovacím prostoru samotných institucí, projektů či přímo jejich kurátorů trvá (Marek Pokorný).

V rámci debaty se vymezily dva póly vztahování se ke spolupráci veřejných galerií a soukromého sektoru. Na jednu stranu se přikláněli ti, kteří zarputile hájili představu o zdravém rozumu, jako ideálním a zcela dostatečném nástroji rozhodování. Na stranu druhou se postavili zastánci sociálního státu a jeho povinnosti spravovat kulturu. „[ … ] je správné, že od ministerstva kultury nic nečekáme? Jsme snad pouze rádi, když nám moc nepřekáží?“ (Bartlová)

V závěrečném a v mnoha ohledech shrnujícím vystoupení Michala Breganta, ředitele Národního filmového archivu, zazněl obecnější apel jasně rozlišovat mezi veřejnoprávními institucemi a institucemi státními. Zároveň upozornil na to, že stát ve snaze ušetřit, kde se dá, povzbuzuje vlastní instituce k tomu, aby hledaly finanční zdroje u soukromníků a sám tak napomáhá privatizaci veřejného prostoru. Proto můžeme tvrdit, že stát nepřispívá ke kultivaci veřejného prostoru tak, jak by mu příslušelo. Systém založený na využívání soukromých prostředků ve státních institucích přirozeně vede k podbízení se masám a ne ke kultivaci společnosti.

Zatímco zaměstnankyně Národní galerie v Praze Dagmar Jelínková chce zákony definující náplň činnosti veřejných galerií, Tomáš Pospiszyl touží po definování hranice mezi komerčním a veřejným a Milena Bartlová radikálně volá po řešení bezvýchodné situace v jejím nejširším rámci, tedy po obnovení role sociálního státu a jeho přihlášení se k povinnosti být správcem kultury a veřejné služby jako takové.

Jak se bude situace na poli veřejnoprávních institucí dále vyvíjet, není jasné. Současné směřování ukazuje na sklon k jeho privatizaci. Započatá debata je dobrým signálem, alespoň rámcově naznačila možné třecí plochy, ukázala potřebu o smyslu a poslání veřejnoprávních insitucí přemýšlet a to jak ze strany galeristů tak odborné veřejnosti.

Další informace:
http://www.artalk.cz/2012/01/30/inspirace-z-roku-1936/
http://www.artalk.cz/2012/02/01/re-inspirace-z-roku-1936/


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.