Elegance na Národní

Inscenace Požár divadelního souboru Boca Loca Lab se hraje v prostorách funkcionalistického domu na Národní třídě. To značným způsobem ovlivňuje zážitek z představení. Místo je to totiž ponuré.

Vypravila jsem se na inscenaci Požár divadelního souboru Boca Loca Lab, jehož režisérem je Jiří Adámek. Adámek, jeho tým a jejich inscenace začínají být vývozním artiklem české divadelní kultury, jednak proto, že jeho postupy jsou originální, dobře vymyšlené a všeobecně srozumitelné, dokonce i tehdy, když publikum neumí česky. Důvod, proč ho zvou a oceňují na divadelních festivalech je ale i v tom, že jeho inscenace reagují na společenskou a politickou situaci, že se ji snaží svými prostředky pojmenovat. A protože soubor pracuje s útržky, citacemi, osobními vyznáními, spontánními větami, melodiemi a přetavuje je ve zvukové metafory, ladí do voicebandů a zase nechává rozpadat, nenapíše nikdo, že Boca Loca Lab inscenuje původní hry, protože jsou to spíše scénáře, či ještě lépe partitury. Jejich inscenace ( dramaturgie Martina Musilová) ovšem reagují na společenskou realitu docela naléhavým způsobem.

Dvě dámy a tři pánové usedají k jakési „snídani v trávě“ v oblecích a šatech z poloviny 19. století, nad miskami lahůdek, konvicí čaje, ovocem. Mluví se o umění, o pravém umění a umělcově svobodě, ale také o jeho odpovědnosti. I o filozofii a samozřejmě i o hospodářství a technickém pokroku. Postavy konverzují za použití citací významných osobností kulturního světa – Nietsche, Kipling, asi také Hegel, myslím, že Nezvalův Edison zazní, nechci hned říci Marx, protože to teprve přijde. Až teď: mluví se také o dělnictvu, postavy čtou sociální teorie, nejsou necitlivé, idea komunismu je přitažlivá, i když možná by stačil socialismus, jeden muž se cynicky baví představou, že ti nevzdělaní a hrubí dělníci budou řídit průmysl, dáma se děsí, že zničí kulturu, jiný pán je si jist, že se to nestane. Odehraje se i ruská scéna, mluví se samozřejmě o Americe. Pak přijde Mým národům a pánové rukují do války a jiní obchodují zbraněmi a když válka skončí, celý svět zhrubne, je konec šněrovačkám i ušlechtilému porcelánu, konec citacím z filozofů. Změny v prostoru i v čase, dokonce i změny v duševním rozpoložení hrají herci s pomocí hlasu vyladěného do zpěvu nebo třeba do blblblblbl balalajky, dáma v úzkosti, kdy se všechno hroutí, pištivým přiškrceným hlasem vyluzuje melodii vídeňského valčíku. Herci se svléknou z cylindrů a šněrovaček rovnou do plavek. Změny situací a času jsou řešeny střihem, inscenace je zcela nepsychologická a určitě si ji lépe užije divák, který má literární a historické vzdělanostní zázemí, může se bavit hrou s citacemi, ale nedokáže-li intelektuální hru hrát, tolik to nevadí, má nač se dívat a co poslouchat. Nic v inscenaci není popisné a v konečném vyznění je to zrcadlo nastavené divákům, připomenutí, že všechno nasvědčuje tomu, že taky žijeme v době, která se láme, a nechceme tomu věřit a přijít o své rozkošné tapisérie a intarzie a šálky a akcie a automobily a galerie a klavír. O svoje místo na slunci, když už jsme si pořídili ty moderní plavky.

Musím se přiznat, že nejsem v tomto případě stoprocentní recenzent, neboť můj zážitek z představení byl neodbytně rušen velice silným dojmem, který jsem nemohla zaplašit, nebylo možné se mu vyhnout a neustále mi vstupoval do jevištního dění. Hraje se totiž prostorách funkcionalistického domu na Národní třídě, který patřil od roku 1936 Ústředí lidových řemesel, později takzvanému ÚLUV, jehož prodejnou byla nám starším dobře známá Krásná jizba. Dnes v prostorách tohoto obchodu, kde se daly koupit originální vkusné látky, keramika, drobnější kousky nábytku a hračky je výprodej bot, dále v domě Levné knihy.

Funkcionalistický Dům uměleckého průmyslu Svazu československého díla je dílo architekta Oldřicha Starého. Byla to výstavní výloha mladého československého průmyslu, administrativní a expoziční centrum, v němž sídlily také vzorková prodejna Krásné jizby a nakladatelství Družstevní práce.

A teď opisuji z článku Lenky Žižkové, poslední nelikvidační a Ministerstvem kultury ČR jmenované ředitelky ÚLUV – Krásná jizba), která píše:

Svaz československého díla se zrodil v roce 1914 z popudu architekta a vysokoškolského profesora Jana Kotěry (1871-1923) jako Svaz českého díla. Jan Kotěra se také stal jeho prvním předsedou.
Bezprostředně po založení byla činnost Svazu přerušena první světovou válkou (1914-1918). Obnovena byla v roce 1920. Ve Svazu československého díla (SČSD) působily skutečně významné osobnosti té doby - architekti, teoretici a návrháři předmětů užitého umění (dnes bychom řekli designéři) Josef Gočár (1880-1945) (Pavel Janák (1882-1956), Otakar Novotný (1880-1959), Dušan Jurkovič (1862-1947), Rudolf Stockar (1886-1957), Oldřich Starý (1884-1971), malíři a grafici František Kysela (1881-1941), Vratislav Hugo Brunner (1886-1928), výrobce nábytku, návrhář interiérů a publicista Jan Vaněk (1891-1962). V roce 1929 (po tehdy velmi významné Výstavě soudobé kultury v Brně) se stali členy výboru Svazu mladí progresivní tvůrci - Jan E. Koula (1896-1975), Hana Kučerová-Záveská (1904-1940), Antonín Kybal (1901-1971), Miroslav Prokop (1896-1954), Ladislav Sutnar (1887-1976) aj.
Obsahovou náplň SČSD bychom dnes mohli uplatňovat stejně jako před téměř devadesáti lety. Patřily k ní: podpora uměleckého průmyslu (dnes průmyslového designu), škol, výtvarníků (designérů), drobných podnikatelů, družstev, pořádání propagačních výstav u nás i v zahraničí, přednášek a debat, poskytování odborného poradenství, organizace soutěží, udílení stipendií, vedení archivu fotografií produktů, byla zde snaha o zřízení muzea pro umělecký průmysl, grafiku a tisky.
Od roku 1921 organizoval Svaz ročně nejméně jednu domácí a jednu zahraniční výstavu (v ČSR to bylo celkem 19 výstav, v zahraničí 31 výstav), na domácí půdě probíhaly výstavy i během protektorátu a války. Svaz vydával knihy a vlastní tiskoviny - časopis Výtvarná práce, magazín Žijeme, měl stálou rubriku v časopise Výtvarné snahy.
Pružného a aktivního partnera našel SČSD v knižním nakladatelství Družstevní práce (1922), které se rozhodlo na vlastní náklady zadávat do výroby a prodávat prostřednictvím prodejny Krásná jizba okruhu svých členů kvalitní, účelné a jednoduché bytové doplňky. SČSD tím zprostředkovával také odbyt výrobků. Nakladatelství Družstevní práce se stejně jako Krásná jizba v roce 1936 přemístilo do Domu uměleckého průmyslu.
Hrozba blížící se války a ohrožení národní samostatnosti vyvolaly na konci třicátých let zesílení národních aspektů, což se projevilo i v produkci Krásné jizby. Začaly se objevovat modrotisky, lidové tkaniny a výšivky, dřevěné nádoby a další výrobky tradiční české a moravské řemeslné výroby, aby tak byla dále v průběhu nacistické okupace dokumentována svébytná kultura našeho národa.
V Domě uměleckého průmyslu na Národní třídě sídlilo nejen ÚLUV s pracovištěm demografů, designérů, administrativou a Krásnou jizbou, ale několik pater si pronajalo nakladatelství ODEON.

Po roce 1989 došlo – a teď nevím, jak to napsat – no, řekněme ke zmatené privatizaci, v níž svoji roli hrálo i nakladatelství Odeon. Ministerstvo kultury s tehdejším ministrem Milanem Uhdem se v otázce práv Odeonu, ÚLUV, Krásné jizby a dalších restituentů zachovalo – jak to říci, no, řekněme nekvalifikovaně, a výsledkem bylo, že jak Odeon, tak ÚLUVa Krásná jizba privatizaci nepřežily. Nechci zde opisovat podrobnosti, najdou se na internetu v článku Lenky Žižkové.

Můžu jenom vylíčit, jak na mě dům působil. Hrozně. Střecha nad atriem, která má propouštět světlo, je neuvěřitelně špinavá a zanesená vším možným. Schodiště z teraca, snadno udržovatelné, je vzdor tomu hnusné, zeď mokvá. Velkoplošná okna do Národní třídy (která při představení sloužila jako součást scénografie s korunami stromů a vršky historizujících domů ) špinavá. Při pohledu dolů (dům má mnoho rafinovaných průhledů z patra do patra a do atria) truchlivý výjev: neuspořádané Levné knihy, jiným průhledem vidíme levné boty. Parkety na podlaze úplně černé špínou. Anarchistická dekorace za pomoci lepicí pásky.

Podívejte se teď nahoru v článku Lenky Žižkové na ta jména. A do knihovny, co byl Odeon. V knihovně po rodičích je nejméně polovina knížek z Klubu čtenářů a v knihovně po babičce zase knížky z Družstevní práce (před sebou mám ještě neuklizené Poslední dny lidstva Karla Krause v grafické úpravě Ladislava Sutnara).

A zase Lenka Žižková:

Dům uměleckého průmyslu byl přímým prodejem prodán soukromému subjektu, který vlastnil na Národní třídě několik dalších domů. Naděje, že nový vlastník dům uvede do původního stavu, aby byl opět „perlou Národní třídy" a ukázkou vyspělosti významného československého architektonického proudu, který navazoval na světové funkcionalistické hnutí, se nenaplnila.

Normálně mám docela ráda drsné, průmyslové, proletářské nekultivované prostory, mají svoji sílu a na kulturní akce se do nich scházejí lidé, které by třeba do Vinohradského divadla nikdo nedostal. Dokonce když se těmto prostorám dostane kultivace, ztrácejí genia loci a inspirace z nich mizí. To ale nejsou prostory původně elegantní, naopak, eleganci do nich vnáší to umění, které se v nich, dokud sloužily původnímu účelu, samozřejmě neprovozovalo. Tenhle zašlý, osleplý a špinavý funkcionalistický prostor však byl vybudován jako kulturní a eleganci měl přímo v zadání. Ve svém současném stavu na mě působil tak truchlivě, že mi smutek zastřel i radost z představení. Hraje se mimo jiné o tom, jak jsme napřed mluvili o filozofii a poezii, pak o politice a revoluci, pak o penězích, zbraních, o troskách a pak jsme všichni začali mluvit sprostě. Ale tak sprostě, jak bylo v Praze na Národní třídě naloženo s elegantním domem, který byl postaven k pěstování a podpoře dobrého vkusu, tak sprostě nezní ani to nejsprostší slovo v závěru hry.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Eva Stehlíková - brno

Dík za dobrou i špatnou zprávu Pondělí, 24.Října 2011, 08:48:13

Ta dobrá zpráva o novém "adámkovském" projektu samozřejmě potěší, zasloužil by, aby jej viděli nejen posluchači někde v cizině, ale co nejvíc lidí v tuzemsku!
K té špatné zprávě: minulá léta nás vyléčila z idealistické představy, že soukromý majitel je lepší vlastník než stát, protože se na rozdíl od něj o svůj majetek spolehlivě postará...

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.