Jako křesťané katolického vyznání jsme se rozhodli formou demonstrace u příležitosti jmenování arcibiskupa Dominika Duky kardinálem protestovat proti některým aspektům jeho politického působení. Proč jsme se rozhodli k této neobvyklé formě, spojení demonstrace s modlitbou za církev?

Důvody, které nás k tomu vedly, a hlavní body naší kritiky obsahuje ve stručnosti pozvánka k naší akci. Následující text se pokouší o hlubší zamyšlení nad tím, oč nám v našem protestu především jde.

Na úvod je třeba říci, že navazujeme na již učiněné pokusy, dvě výzvy a jednu petici, z podzimu loňského roku. Tyto tři dokumenty, vzniklé těsně po sobě před a po projevu prezidenta Klause u příležitosti svatováclavské pouti ve Staré Boleslavi, stejně jako osobní texty je doprovázející (viz zde), jsou výmluvným dokladem toho, jaký ohlas vyvolala a vyvolává současná politická pozice hlavy české církve, a to nejen mezi katolíky.

Zároveň jsou i svědectvím o tom, jak se pozvolné formování a posilování občanské společnosti, jehož jsme u nás v posledních zhruba dvou letech svědky, dotýká světa církví a křesťanů, a pro nekřesťany a nečleny církví možná i důležitou informací o tom, jací jsou ti, kdo jsou a budou jejich partnery a souputníky při péči o svobodný veřejný prostor.

Proč demonstrace spojená s modlitbou? Jsme přesvědčeni o tom, že politické implikace působení biskupa coby představeného církve v daném místě jsou veskrze veřejnou záležitostí, zasahující zdaleka nejen věřící. Veřejné projevení kritiky je proto podle nás zcela adekvátní formou.

Za symbolické přitom považujeme, že se náš protest uskuteční před Arcibiskupským palácem, ztělesněním dvojznačnosti církve, v níž jsou duchovní a světský rozměr, moc spirituální i instituční, vždy spolupřítomny. V této veřejné kritice jsme především občany, kteří mají své politické (vztahující se k péči o obec, polis) přesvědčení, a je pro ně věcí osobní integrity stát za tím, co považují za správné.

V modlitbě naproti tomu prosíme o to, čeho se nám nedostává v poznání, ve všem našem úsilí, včetně naší kritiky, a ve vztazích s druhými, včetně těch, k nimž naše kritika směřuje. Rozměr modlitby znamená, že jsme symbolicky všichni na jedné lodi, a uvědomujeme si, že osud naší společné plavby není jen v našich rukou.

Za církev prorockou

Jsme si vědomi toho, že mezi mnoha katolíky vyvolá už sama skutečnost veřejné kritiky biskupa odpor a nesouhlas. Příliš přitom nezáleží na tom, zda se kritika týká věrouky a disciplíny církve, a směřuje tedy primárně „dovnitř“, nebo zda je jejím předmětem veřejné působení, sféra politiky v širším smyslu, a obrací se směrem „ven“.

V posledních letech přibývá v evropských zemích iniciativ kritických v prvním uvedeném směru, zaměřujících se na některé body věrouky a praxe církve (celibát, vztah k rozvedeným v církvi, postavení a role laiků aj.).

Jakkoli považujeme tyto otázky za podstatné, nezaměřujeme se na ně. Nevěnujeme se ani v těchto dnech aktuálním otázkám restitucí, byť je považujeme za nesmírně důležité a skrývající v sobě velká rizika. Nechceme se však bez dostatečné přípravy pouštět do problematiky, která je dle našeho názoru sice navýsost politická, ale v níž je argumentováno řadou právních a historických skutečností, jejichž osvojení vyžaduje podrobné znalosti.

Chtěli bychom poukázat na to, že každý křesťan a člen církve má ve vztahu k jejímu veřejnému vystupování a politickému a společenskému působení stejnou odpovědnost. Každý by se, podle svých možností, měl pokoušet o to, aby církev byla církví prorockou.

Římskokatolická církev, stejně jako ostatní křesťanské církve postupně vzešlé z prvního společenství Ježíšových učedníků, je a vždy byla z politického a sociálního hlediska pestrým společenstvím lidí. Vždy zahrnovala obhájce společenských výsad a neměnného pořádku i ty, kdo se třeba s nasazením vlastního života stavěli proti nerovnosti, nespravedlnosti a chudobě. Ty, kdo vládli a zacházeli s mocí, i ty, kdo mocné kritizovali.

Z dlouhé řady prorockých postav vystupují v posledním století mimo jiné brazilský biskup Helder Camara, autor výroku „když dám chudým najíst, bude se říkat, že jsem světec. Když se zeptám, proč jsou chudí, řeknou o mě, že jsem komunista.“ Nebo jezuita ze Salvadoru Rutilio Grande, teolog osvobození a organizátor základních komunit, zavražděný stejně jako řada dalších kněží nájemnými zabijáky placenými vládou a nejbohatšími latifundisty. Nebo abbé Pierre, francouzský křesťanský socialista, který zasvětil celý život pomoci bezdomovcům.

Protože je církev společenstvím lidí různých názorů, jsou různá i pojetí toho, co v dané situaci znamená prorocký hlas a prorocká služba. Mezi katolíky jsou dnes i takoví, kteří za prorocký považují boj proti sociálnímu státu nebo proti „totalitnímu impériu“ jménem Evropská unie. My se však na rozdíl od nich domníváme, že v dnešním společenském systému znamená „prorocký“ především „sociální“.

Zatímco před rokem 1989 bylo prorockým úkolem křesťanů stavět se na odpor proti omezování osobní svobody a pokrytectví oficiální ideologie, dnes se jím stává citlivost k negativním důsledkům systému založeného na zisku a osobním prospěchu, na individuálním zájmu nadřazeném všemu ostatnímu.

Vedle apelu na osobní zodpovědnost jednotlivce a morální stránku jeho rozhodování, který byl církvi vždy vlastní, je podle nás naléhavě třeba pochopení pro skutečné fungování a dynamiku sociálních struktur, v nichž se život jednotlivce odehrává a které do značné míry předurčují jeho průběh.

Konkrétně, nemůžeme například beze slova odporu sledovat pokus dnešní vlády o stigmatizaci nezaměstnaných zavedením povinnosti veřejných prací ve výši zkráceného úvazku, ale bez nároku na odměnu. Považujeme rovněž za nepřijatelné, když vládní moc svými opatřeními (omezení dávek na bydlení za neexistence sítě sociálního bydlení) de facto podporuje nárůst bezdomovectví.

A považujeme za selhání, že se k tomu nikdo z představitelů církve, na rozdíl od veřejného ochránce lidských práv, dosud kriticky nevyslovil. Nemyslíme si, že je povinností představitelů církve vyjadřovat se ke všemu. Vadí nám ale mlčení k tomu, co by podle nás mělo být jednou z prvořadých oblastí zájmu církve a jejího poslání.

Domníváme se, že církev by se měla stát plnohodnotnou součástí občanské společnosti, aktivní a komunikující s ostatními jejími složkami. Svá stanoviska by měla vyslovovat na základě vlastní tradice, nikoli konjunkturálně, ale odvážně a dostatečně nahlas. Svůj úkol zde podle nás mají všichni členové církve, biskupové, kněží i laici.

Bereme vážně hrozbu fašizace naší společnosti. Ta podle nás spočívá v tom, že frustrace a napětí z narůstajících sociálních rozporů vyústí v potřebu najít oběť v podobě těch nejslabších — nezaměstnaných a sociálně slabých, cizinců a příslušníků menšin, především Romů. Je podle nás jedním z nejdůležitějších úkolů církve a všech křesťanů bránit tomuto nebezpečí a čelit populistickým pokusům využít této frustrace k prosazování vlastních cílů.

Sledujeme narůstající aktivitu iniciativ zaměřených tímto směrem, prosazujících ve jménu tradičních a konzervativních hodnot často izolacionistické a xenofobní postoje. A jako křesťany nás obzvláště mrzí, jsou—li tyto postoje označovány za křesťanské, čímž je dle našeho názoru špiněno Boží jméno.

K otevřené společnosti nutně patří široké spektrum názorů a možnost je svobodně zastávat a vyslovovat. Je však třeba moudře rozlišovat, kde končí legitimní svoboda názoru a začíná ohrožení pro samy základy svobody a důstojnosti člověka.

Připomínáme, že katolická sociální nauka představuje mimo jiné bohatý zdroj inspirace pro podnětnou a do hloubky jsoucí kritiku nedostatků a rizik dnešního společenského systému. Sociální encykliky papežů, od Lva XIII. na konci 19. století po Benedikta XVI. dnes, důrazným hlasem varují před riziky neregulovaného trhu a zastávají se práv pracujících a důstojného sociálního zabezpečení pro všechny.

V našich podmínkách poukázal dokument Pokoj a dobro, vydaný Českou biskupskou konferencí roku 2000, nejen na negativa polistopadové transformace, ale i na potenciální ohrožení v podobě podřizování oblastí veřejných služeb (školství, zdravotnictví, sociální služby aj.) jednostranným zájmům trhu. Je nám líto, že pozvání k široké diskusi, k níž tento dokument naléhavě vyzval, zůstalo z velké části oslyšeno. Chtěli bychom i tímto způsobem přispět k oživení tohoto nutného dialogu.

Nechceme se stavět do role neomylných soudců. Svou kritiku vyslovujeme vedeni vlastním svědomím a v naději, že kritická slova, pokud nejsou vedena záští, ale starostí a zájmem, slouží nakonec k dobru všech.

Lépe než bychom to dokázali my sami, shrnuje podle nás postoj, který by měl být vlastní křesťanům, předmluva konstituce o církvi v dnešním světě 2. vatikánského koncilu: „Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků, a není nic opravdu lidského, co by nenašlo v jejich srdci odezvu.“

Demonstrace proti politickému působení arcibiskupa Duky a modlitba za Boží církev — Za církev sociálnější se bude konat v sobotu 18. února 2012 v 10:00 v Praze na Hradčanském náměstí před Arcibiskupským palácem. Další informace k akci obsahují přiložené soubory.