Zástupce republiky na císařském pohřbu

Ivan Štampach

Stojí-li a padají státy s ideály, které stály u jejich zrodu, tak ideály republiky, na níž prý navazujeme, už padly. S jakou prodlevou bude po pádu idejí následovat pád státu a jak bude vypadat, to zatím nevíme.

Že církevní obřady na sobotním pohřbu nedávno zesnulého Otty Habsburga koncelebroval pražský arcibiskup Dominik Duka, není udivující. Zastupuje koneckonců náboženskou organizaci, která se netají svým monarchismem. Dokázala se sice přizpůsobit i republikánskému zřízení, ale ráda zdobí svou přítomností ceremonie posledních pár římskokatolických monarchií. Titul primase, který se s oblibou u nás používá, neznamená nic jiného, než arcibiskupa místa, kde se korunoval panovník. Jmenování biskupů z řad privilegované šlechty ustalo na rozmezí devatenáctého a dvacátého století. Jako první plebejec dosedl na olomoucký arcibiskupský trůn roku 1893 Theodor Kohn. Byl však nucen resignovat a po dalších hrabatech a knížatech nastoupil do této služby až roku 1921 Antonín Cyril Stojan selského původu. Dodnes se však v Olomouci v římskokatolických kruzích pro tamního církevního bosse používá označení „kníže arcibiskup“. Lidé, jejichž předností a zásluhou je to, že se narodili v určité rodině, mají na náboženských slavnostech u nás i jinde v římskokatolickém světě dodnes vyhrazená přední místa. V rytířských řádech poskytuje šlechtický původ privilegia.

Skutečně pozoruhodné je to, že na pohřbu byla svým oficiálním zástupcem přítomna i Česká republika. Její státní svátek 28. října jsem vždy pokládal za pokrytectví. Oslavovat vznik státu, který musel být zlikvidován, aby existoval nynější český stát, to je trapné. Mí přátelé, kteří to tak dramaticky neviděli, mě ujišťovali, že říjnový svátek je potvrzením kontinuity. Česká republika se tím prý přihlašuje k dědictví Republiky československé. Pokud to uznáme, musíme připomenout myšlenku založenou na historické empirii, že státy stojí a také padají hodnotami a idejemi, ke kterým se přihlásili při svém vzniku. A Československo vzniklo jako stát explicite plebejský, rovnostářský, demokratický. A nejen to. Do jeho historie se vepsalo to, že na mohutné demonstraci v den vyhlášení samostatnosti nesli v čele průvodu transparent s heslem Socialistický národ. Masaryk v Hovorech s Karlem Čapkem se vyslovil: Můj socialism, to je jednoduše láska k bližnímu, humanita. Přeji si, aby nebylo bídy, aby všichni lidé slušně žili prací a v práci, aby každý měl pro sebe dost místa, elbow-room, jak říkají Amerikáni. Humanita, to není bývalá filantropie; filantropie jenom pomáhá tu a tam, ale humanita hledí opravit poměry zákonem a řádem. Je-li toto socialism, tož dobrá. A Eduard Beneš zhodnotil na Masarykově pohřbu dílo zakladatele státu tak, že usiloval o proměnu dosavadní demokracie buržoazní v demokracii humanitní.

Účast Karla Schwarzenberga, ministra zahraničí na pohřbu Otty Habsburga nebyla projevem mezistátních vztahů. Přítomnost na pohřbu zesnulého vladaře v monarchii, s níž máme diplomatické styky, by byla samozřejmostí. Zesnulý potomek posledního rakouského císaře a českého krále žádný stát nereprezentoval. Dokonce se nároku na trůn pro sebe vzdal.

Příklon politické reprezentace k monarchii a aristokracii je pochopitelnou reakcí na těžkou civilizační krizi současnosti. Ekonomický a politický systém, na němž západní civilizace stojí, se ocitl v permanentní krizi. Vůdčí mocnost tohoto systému, Spojené státy americké se svou po desítiletí zavedenou neoliberální ekonomikou se ocitla před bankrotem. Ekonomický systém vehementně Česku vnucovaný současnou vládou jako lék na hospodářské neduhy se ukázal jako bezmocný ekonomicky a škodlivý sociálně. V téhle situaci je docela pochopitelné, že se protagonisté systému ohlížejí po jiných možnostech. Alternativ, experimentů, prostě svobodných tvůrčích činů se bojí jako čert kříže. Jsou to ustrašení byrokrati, šedé myši bez špetky ducha, vtipu a energie. V hledání cest z marasmu dokáží jediné: ohlížet se zpět. To, co nazývají reformami, je restaurace. Jejich řešením je mentální regrese.

Chápu kouzlo monarchické symboliky. Hlava pomazaná svatým křižmem a ověnčená zlatou korunou s drahokamy ukazuje vznešenost a krásu lidství na jediném symbolickém zástupci. Vlající pestré prapory s heraldickými zvířaty, ptáky, nebeskými tělesy a zbraněmi, rozčepýřené chocholy z peří, pánové v salónních uniformách v ostrých barvách a dámy s čelenkami a vlečkami, na to se dobře dívá. Je to podívaná, jak na divadle. Monarchický režim bývá vlídnější pro oko než šedá, nudná demokracie.

Kdyby pánové Masaryk a Beneš nebyli rozbourali starou říši, mohl by dnešní občan Schwarzenberg být na pohřbu jako kníže Karl Johannes Nepomuk Josef Norbert Friedrich Antonius Wratislaw Mena von und zu Schwarzenberg a mohl by se tam skvět např. v uniformě suverénního Maltézského řádu nebo řádu sv. Lazara. Nestalo se. Z nostalgického půvabu monarchie zbylo málo, snad jen poněkud utlumená pompa. Když vévodové, knížata a hrabata svlečou důstojné oděvy a sednou si večer ke sklence ušlechtilého moku, zapomenou na erby a tituly a budou dělat normální byznys. Současná vláda pošilhává po monarchickém a aristokratickém uspořádání. Vrací se možná na začátek veškerého aristokratismu a monarchismu, do doby kdy zakladatelé budoucí slavných rodů byli nejúspěšnějšími zloději nebo nejkrutějšími rváči, a tak se prosadili na vedoucí místa. Možná nynější český vulgární plebejec v poslaneckých lavicích nebo na ministerském postu založí rod, který bude jednou opatřen vzletnými tituly a důstojnými symboly.

Ale zpět. Stojí-li a padají státy s ideály, které stály u jejich zrodu, tak ideály republiky, na níž prý navazujeme, už padly. Jsou ještě občas přízdobou projevů při slavnostních příležitostech. Poslední ceremoniální gesto ministra zahraničí je jejich symbolickým popřením. Současná hlava státu se od masarykovských ideálů humanitních distancovala. Masaryka a Beneše jako socialisty prý dnes následovat nemůžeme. S jakou prodlevou bude po pádu idejí následovat pád státu a jak bude vypadat, to zatím nevíme. Nevíme ani, máme-li se bát nebo těšit. Asi to závisí na tom, budeme-li na trosky kdysi užitečných institucí jen teskně hledět, nebo si vzpomeneme, že se nám tvrdilo, že jsme občany a že to koneckonců máme v rukou.

    Diskuse
    AZ
    July 18, 2011 v 13.12
    Otto Habsburg
    Princip rodu, rodinného původu, je v nás zakořeněn víc než bychom si snad i přáli: normalizační představitelé trestali děti zákazem studia a určitých zaměstnání za názor rodičů na vstup vojsk Varšavské smlouvy podobně jako za náboženské přesvědčení ( tedy rodinná výchova se předpokládala jako něco jednotného a tradovaného), ale podobně dnes bojovní antikomunisté jako Jan Rejžek označují své myšlenkové odpůrce podle toho, kým byli jejich rodiče. "Být z dobré rodiny" je dnes spíš maloměšťácké kritérium než aristokratické. Aristokrat Karel Schwarzenberk si získal sympatie českého lidu chováním spíš plebejským, naopak jeho opuštění pozic Strany zelených, za něž byl ministrem zahraničí, a přechod ve stejné funkci ke tmavě modré TOP09 rozhodně nesvědčí příliš o šlechtické cti. Myslím, že aristokratické ctnosti se vyčerpaly a staly se prázdnou slupkou, obloženou nemovitostmi.
    Nicméně pokud jde o pohřeb Otto Habsburga, nemůže to být tak, že se prostě Habsburgovi se Schwarzenbergovými po celá staletí znali a jít na pohřeb byla v tomto případě prostě slušnost a společenská povinnost? Nějak si nedovedu představit, že by tam Karel Schwarzenberg nešel.
    July 18, 2011 v 14.05
    pohřeb
    Ač souhlasím s mnohým, co jsi Ivane napsal, ba co dím téměř se vším v obecné rovině, přesto si myslím tétéž co Alena Zemančíková, že Karel Schwarzenberg prostě na pohřeb z lidských a slušnostních důvodů jít musel. Navíc jsem četla jeho výslovné vyjádření, že tam nejede jako ministr, ale jako soukromá osoba.
    Není bez zajímavosti, že na Ottu Habsburka velmi pěkně vzpomínal Jirka Pelikán, který s ním působil několik let v Evropském parlamentu.
    July 18, 2011 v 16.39
    Ať už na ten pohřeb šel ze soukromých důvodů, nebo ať měl Otto Habsburg jakékoliv zásluhy, to je vedlejší, faktem je, že monarchismus opravdu existuje. Někdy člověk žasne, co všechno lze ještě vzkřísit. Znovuobjevení monarchismu po tak dlouhé době může mít několik důvodů:
    1. Buď je to jen taková hra, jako když si děti hrají na princezny.
    2. Nebo se to myslí zcela vážně; potom se zřejmě vrací to, co už jsme považovali za překonané, a pokrok v myšlení byl jen zdánlivý.
    3. Nebo se jedná o začátek úpadku nejenom moderního státu, ale možná celé naší civilizace.
    July 19, 2011 v 0.36
    ad Monarchie
    Souhlasím s paní Zemančíkovou a paní Šabatovou: osobně mě nijak nepohoršuje, že se Schwarzenberg pohřbu zúčastnil; a nevadilo by mi ani, kdyby se ho zúčastnil oficiálně - jako ministr zahraničních věcí ČR.

    Řekl bych, že článek pana Štampacha je v této věci příliš zúženě ideologický. Zaprvé: pohřbu se zúčastnil i starosta Vídně Michael Häupl, sociální demokrat. Zadruhé: Otto von Habsburg byl velkým Evropanem - o této skutečnosti nepadne v článku jediné slovo (sic!). A zatřetí není monarchie jako monarchie; nepřehánějme to s těmi historickými resentimenty. Myslím, že Skandinávie je pěkným příkladem toho, jak monarchie vůbec neznamená nějakou zkostnatělost, ale že naopak může fungovat jako moderní sociální stát.

    Takže příště: méně ideologie, více nadhledu a ctít fakta.
    RP
    July 19, 2011 v 4.44
    Není monarchismus jako monarchismus
    Těm, kdo si u nás přejí opětovné zavedení monarchie, nejde o uspořádání na skandinávský nebo britský atd. způsob. Tam je monarchie pouhou fasádou nabízející folklorní podívanou společnosti, která je sama hluboce liberální. Našim monarchistům nejde o fasádu, ale o esenci, o návrat k principu nějaké politické autorit "z boží milosti", v praktických důsledcích o nějakou novou variantu staré zkostnatělosti. Nejsou sami; v sousedním Rakousku tato představa nikdy nepřestala být populární.
    S panem Štampachem sdílím obavy o osud ideje a praxe republiky. Monarchismus starorakouského střihu možná není nejpravděpodobnější z variantních scénářů jejího zániku. Jsou i horší, kterým může monarchismus posloužit jako impuls nebo zástěrka.
    A kritické uvažování o této situaci není žádná "ideologie" v negativním smyslu tohoto slova.
    July 19, 2011 v 9.01
    Ne aristokracie, nýbrž oligarchie
    Upřímně řečeno, považuji české monarchisty za spolek excentriků, kteří nemají žádný vliv - politický ani společenský. Domnívám se, že jejich popularita v české populaci je mizivá. Pokud hrozí nebezpečí republiky, tak z jiného břehu - totiž z břehu "standardních" politických stran, které už dávno přestaly být standarní v liberálně demokratickém smyslu (pokud kdy byly).

    Souhlasím s tím, že republika by měla mít určitou vizi - tak alespoň čtu masarykovské pasáže v článku. To by byla jiná debata. Ale bát se monarchistů, to je dělání z komárů velblouda.

    "Současná vláda pošilhává po monarchickém a aristokratickém uspořádání." To, že je ve vládě jeden kníže, ještě neznamená nebezpečí monarchistického zvratu. (Ostatně, odkud by se ta aristokracie v naší plebejské společnosti vzala?) Nebezpečí této vlády, podle mého mínění, leží někde jinde - v oligarchizaci společnosti.
    July 19, 2011 v 18.52
    Plně souhlasím s pohledem pana Štampacha. Jestliže se máme přihlásit k odkazu presidenta Masaryka, jeho myšlence rovnostářství, pak vůbec není od věci otevřeně kritizovat katolickou církev za to, jak s veškerou pompou, hodnou minimálně presidenta, navštívila pohřeb potomka rodu, proti němuž se náš národ postavil. Chápu obavy pana Štamapacha také ve směřování dnešní doby, kdy pro mnohé zbohatlíky je představa monarchie /kde oni ovšem budou patricii/ velmi lákavá. Tohle je přímo protidemokratické. Otto von Habsburg byl velký Evropan? Vzrůstem, nebo v čem spočívala jeho údajná velikost? V tom, snad, že jako urozený kamarádil s plebejcem Pelikánem? Kdo ví, jak by jejich kamarádství vypadalo, kdyby se mohl vrátit na trůn. Měli jsme tu přeci také takového ohromného lidumila a co se s ním stalo, když se dostal na "trůn", že, ehmm?
    July 19, 2011 v 19.26
    panu Ševčíkovi
    Pane Ševčíku, vaše reakce mě zklamala. Otto von Habsburg prokázal svou mravní integritu dostatečně, o jeho evropanství netřeba pochybovat. Přečtěte si alespoň jeho životopis, než sáhnete k zesměšňování.

    Těžko by mě mohl někdo zařadit k monarchistům, má politická pozice je jasná. Ale uvědomte si, že monarchie a zbohatlíci - to nejde dohromady.
    FO
    July 19, 2011 v 23.12
    obrana aristokracie
    Myslím, že článek není úplně spravedlivý k aristokracii. Když zůstaneme u rodu Schwarzenbergů, pak tam vedle "zlodějů a rváčů" najdeme i skutečné osobnosti, které jistě nedělaly jen "normální byznys". Zmíním dva - kardinála Bedřicha Schwarzenberga, odpůrce dogmatu o papežské neomylnosti na 1. vatikánském koncilu, a Karla VI., otce dnešního ministra, významného historika, myslitele a autora autenticky konzervativní orientace.

    Souhlasím s panem Kandou, že nebezpečím není aristokracie nebo monarchie, ale spíš oligarchie či plutokracie. V mém vnímání má v sobě skutečná aristokracie jistou noblesu, smysl pro dějiny a tradici, což bychom dnes velmi potřebovali.

    A také souhlasím s těmi, kdo považují za správné, že Karel Schwarzenberg se zúčastnil pohřbu dlouholetého přítele, a jako panu Kandovi ani mně by nevadilo, kdyby se zúčastnil oficiálně.
    July 20, 2011 v 5.31
    Nemám nic proti aristokratům (někteří mohou být lepší, než mnozí plebejci), ale proti jejich uctívání, někdy téměř až feudálnímu. Stejně tak je mi proti mysli uctívání různých celebrit, byť plebejského původu. Vždycky mi byl sympatický výrok krále Miroslava z Pyšné proncezny: Pamatuj si ševče, nad nikoho se nepovyšuj a před nikým se neponižuj!
    July 20, 2011 v 10.45
    Paní Hájková, váš názor je za 100 bodů. Pane Kanda/o? já mám jiná kriteria pro udělení titulu Velký Evropan, to, že se občan Habsburg zčásti choval jako občan a ne jako Jeho Výsost, není zas tak nic světoborného, ona ho k tomu nutila situace, takže to byla i možná z nouze cnost. Dnešní revizionismus ve vztahu k monarchii je tím, před čím by jsme se měli mít na pozoru. Časem se to svinstvo systému, který vedl ke skutečné porobě národů, k ohromné bídě, k 1.světové válce atd. tiše utlumuje a monarchie je předváděna jako nádherný svět šlechetných šlechticů, kde se všichni měli jak v pohádce. Tak to nebylo, kdo v téhle fikci žije, měl by si vyzkoušet život poddaného. A to, že se mezi aristokraty objevila vzácná vyjímka na tom nic nemění, kdyby se stal zázrak a v této vládě se objevil jeden dobrý ministr, nic by to nezměnilo na tom, že jako celek je to banda darebáků, kteří nás chtějí stáhnout z kůže, jako to dělali ti opěvovaní šlechticové našim předkům.
    July 20, 2011 v 11.37
    Ani dějiny nejsou pohádka
    Pane Ševčíku, jsem dalek toho, abych si poměry v někdejší habsburské monarchii jakkoli idealizoval. Nejpozději od přelomu 19. a 20. století to byl v podstatě mrtvý konglomerát anachronických forem v čele s neprozíravým a svým způsobem úřednicky zabedněným císařem - konglomerát ničený neschopností vládnout a rozežíraný partikulárními zájmy nacionalistů (nejen německých). Ostatně všem těm, kteří si chtějí habsburskou monarchii idealizovat, doporučuji práci Brigitte Hamannové "Hitlerova Vídeň". Pokud jste ji nečetl, pane Ševčíku, vřele ji doporučuji i vám. Mám historické vzdělání a leccos o tom vím, tak mi prosím nepodsouvejte nějaký pokus o idealizaci té doby (která však, podle mého názoru, byla také mimořádným vzepětím středoevropské kultury, tedy i kultury české).

    Co mě však silně irituje, je ideologizace dějin, jejich schematizující interpretace. Otto von Habsburg nebyl velkým Evropanem (a nemyslím to jako titul, nýbrž jako své subjektivní hodnocení) přece jen proto, že se choval jako občan a že se vzdal nároků na trůn. Prosím, skutečně si přečtěte jeho biografii, možná budete překvapen, jakou osobností vlastně byl. Nechci tady nikoho adorovat, ale zesměšňovat někoho jen proto, že pochází z rodiny, která 400 zotročovala můj národ - to by s prominutím ani Cimrman nevymyslel. Monarchie není žádná pohádka, nic takového v diskusi nezaznělo. A pokud si to někdo myslí, není to chyba monarchie, ale jeho naivní představy. (Ostatně podunajská monarchie těch chyb měla požehnaně u bez toho.)

    Nevím, kolik bylo mezi aristokraty vzácných výjimek či nikoli - o co své tvrzení ostatně opíráte? Třídní postavení nemá co dělat s charakterem člověka, to by vám vysvětlil každý sociolog nebo marxistický teoretik. Nejde přece o to, jestli "pán byl hodný nebo zlý", nýbrž o komplexní povahu dané formace, o celé to pletivo sociálních a ekonomických vztahů. Aristokracie je především model uzavřené společnosti, do níž má člověk vstup je na základě svého původu. A posuzovat ji podle toho, zda byla "hodná" nebo byla "banda darebáků" (i když vím, že jste tím myslel vládu, ne aristokracii) - to je právě čtení dějin jako pohádky o boji dobra se zlem.

    A pokud jde o naši vládu - spojovat ji s aristokracií je opravdu legrační. Schwarzenberg není celá vláda (ostatně jeho politický vliv je podle mě zcela minimální). Zbohatlíci a monarchie či aristokracie, to skutečně nejde dohromady. Aristokracie zbohatlíky vždy pohrdala (i když aristokrat zchudl natolik, že své sídlo musel prodat mohovitému buržoovi). Copak jste nečetl Balzaka? O čempak jiném je většina těch tlustých románů z 19. století? Co má s aristokracií společeného bývalý svazák Nečas nebo nevzdělaný demagog Kalousek?
    July 20, 2011 v 12.25
    Pane Kando, i když jsem vás oslovil v počátku svého příspěvku, částěčně jsem v něm reagoval také na příspěvek pana Outraty "V mém vnímání má v sobě skutečná aristokracie jistou noblesu, smysl pro dějiny a tradici, což bychom dnes velmi potřebovali." atd. Nechci Habsburky zasměšňovat, není to třeba, slovy Wericha se znemožnili sami, ale jde o tu adoraci. Vyjádřil bych to slovy jednoho diskutujícího pod článkem o pohřbu Matušky /zhruba, přesně si to nepamatuju/ - "Dnes měl u nás pohřeb jeden pekař. 35 let ještě v noci vstával a šel dělat. Perfektní chlap, komu mohl, tomu pomohl, nikdy nikomu neublížil. A na pohřeb mu šlo pár lidí, ani z práce nikdo nepřišel." Jsou tisíce lidí, kteří by si svým chováním zasloužili titul Velký Evropan. Nedostanou ho proto, že se nenarodili ve správné kolíbce. To je obrovská ostuda 21. století. A je mi líto, jak si idealizujte aristokracii, protože pohrdala buržoásií, samozřejmě jen potud, pokud nezjistila, že se k ní musí přiklonit. Její pohrdání totiž vyplývalo nejen z pocitu nadřazenosti na buržuou, ale vůbec nad všemi plebejci. Co na tom může demokratovi imponovat?
    July 20, 2011 v 12.30
    Pane Ševčíku, pochopíte konečně, že mi nejde o idealizaci čehokoli a kohokoli? Asi ne...
    FO
    July 20, 2011 v 13.46
    Pane Ševčíku, asi nejsem dostatečně uvědomělý, ale já prostě nejsem schopen mít jednoznačný a jednotký pohled na aristokracii jako třídu či masu. Já tam vždy vidím jednotlivce - asi je to to křestanské pojetí osoby. A opravdu mi nedej o to nikoho adorovat, ani zesměšňovat. To rád přenechám jiným.
    July 20, 2011 v 18.14
    Pane Outrata, vy dobře víte, že nejde o uvědomělost, ale právě o ten pohled na aristokricii, jako celek. Těch pár "hodných" knížat ani zdaleka nechtělo změnit své společenské zřízení ve prospěch plebejců. Byli jen méně krutí, než ostatní. Takhle by se dalo se vším manipulovat, vždyť i mezi členy SS byli někteří méně krutí, takže proč nevidět i tam jednotlivce a odsudek SS nezmírňovat? Pan Kanda píše o tom, že studoval dějiny. Jistě ví, že dávno před středověkem existovala společenská zřízení mnohem demokratičtější, než feudalismus. O tom ostatně věděli i někteří aristokraté. Kolik jich chtělo změnit společenské zřízení směrem k demokracii? Na tohle by nikdy neměl zapomínat nikdo z nás - demokracii nám žádný aristokrat nedal jako dar, tu muselo mnoho lidí draze zaplatit v boji s aristokraty.
    FO
    July 20, 2011 v 23.12
    Pane Ševčíku, kdyby někdo přišel s návrhem na omezení volebního práva, obnovení stavovského uspořádání nebo feudálních práv šlechty, budu jednoznačně proti.
    Jen už dnes nevidím boj proti aristokracii jako aktuální, a odmítám vidět v aristokratech z principu nepřátele demokracie. Srovnání šlechty a SS podle mě není vhodné, v jednom případě jde o příslušnost danou narozením, ve druhém volbou. Jako absolvent studia historie dobře vím o tom, kolik pozitivního v daných historických obdobích příslušníci aristokracie, v rámci daného společenského a ideologického systému, vykonali.
    Před středověkem existovala, kromě dlouhé řady říší, kde byl panovník zbožštěn, např. athénská republika - což byla jistá skupinová oligarchická vláda, něco podobného stavovskému státu u nás před Bílou horou (s tím rozdílem, že v Athénách nemuseli aristokraté soupeřit s panovníkem). To vše za cenu nelítostného otrokářského systému a jednoho z prvních impérií s koloniemi v dějinách. Opravdu nevím, v čem to bylo mnohem demokratičtější zřízení než feudalismus. Římská republika - něco podobného, militaristický systém, otrokářství, imperialistické dobývání všeho v dosahu.
    A ještě u těch aristokratů, co nechtěli změnit společenské zřízení - někteří chtěli, např. za Francouzské revoluce se jich našlo hned několik (Filip "Egalité" Orleánský, Mirabeau, La Fayette).
    Promiňte ty historické exkurzy, je to myslím k věci.
    July 21, 2011 v 8.18
    Když nechcete vidět, prostě nevidíte. Netahejte ovšem do toho Athenskou republiku a nepište o nelítostném otrokářském systému, protože právě tam se budovaly zákl
    July 21, 2011 v 8.39
    Omlouvám se za přerušení způsobené pádem počítače - tedy Athenská republika svou úrovní demokracie neuvěřitelně převyšovala středověké "temno" i když to byla vláda jen privilegované části, tato část byla ZNAČNĚ početná /účast na politické moci, politická svoboda pro největší množství lidí/. A mezi námi, otroci měli ve Starém Řecku větší práva, než poddaní ve středověku, a kdypak skončilo otrokářství v USA? Římská republika už na tom tak dobře nebyla, ale už jen volebním právem jednoznačně převyšuje feudalismus. A hlavně nezapomínejte, že tyto systémy nebyly ve stejné době a že ten horší nebyl před tím lepším, ale právě naopak a to v řádů tisíců let. Dále to, že se někdo narodil v rodině, která o sobě tvrdila, že je urozená, přece neznamelo, že se musel jako nadřazený chovat. To je jako kdyby jste chtěl tvrdit, že když už se někdo narodil jako bohatý, tak musí dál na svém bohatství pracovat, ale to už jsme pak někde v jiné katogorii myšlení, pak demokracie sbohem.
    MP
    July 21, 2011 v 16.55
    Diskuse poněkud nešťastná
    Ivan Štampach reagoval podle mého názoru na jev, který v naší společnosti a určitě není nevinný. Jedná se o hovadské elitářství, které rozlišuje lidi na ty, "kdo jsou někdo" a ty ostatní. Vyrašilo ze společnosti zbohatlíků a je o to agresivnější, oč více se někteří z nich snaží zapomenout, že jejich vzestup (těch některých, ne celé skupiny) spočíval ve schopnosti krást a páchat podrazy. Agresivní elitářství takových parvenu se ovšem - ostatně nikoliv poprvé v dějinách - snaží ustanovit jako lepší společnost a proto ochotně přiznávají výsadní postavení šlechticům a církevním hodnostářům, používaným jako vhodná dekorace rautů a salonů.
    Bohužel, pan Štampach si vybral nepříliš vhodný příklad - jednak by před pietou pohřbu měla politika utichnout, jednak lze Karlovi Schwanzerbergovi vyčítat ledacos, ale právě tuto nešťastnou formu elitářství nikoliv. a předznamenání pak strhlo diskusi do hodně divných vod. Monarchie s konstitucí a odstraněním stavovských výsad v občanském životě (třeba Belgie či Norsko) má k svobodné společnosti blíže než ledaskterá demokracie s prezidentským systémem.
    July 21, 2011 v 18.26
    Pane Profante, už tady bylo jednou řečeno, že konstituční monarchie nemusí být z hlediska demokracie nikterak závadná, ale že je rozdíl mezi monarchismem dejme tomu ve Švédsku nebo Británii - kde to má nepřerušenou tradici - a monarchismem v České republice, kde to vzhledem k jejímu vývoji působí buď směšně nebo to svědčí o něčem nezdravém ve společnosti.
    MP
    July 21, 2011 v 20.04
    Vážená paní Hajková,
    nejde o to, jestli monarchismus v České společnosti působí směšně, ale oddělení dvou věcí. Monarchie je forma vlády, která může být ústavní a slučitelná s demokracií. Nejméně část českých monarchistů také nechce v zásadě nic víc, než aby byl dočasný a volený konstituční monarcha - a co do funkcí není nijak nepřípadný popis českého prezidenta - vystřídán dědičný a doživotním. Nejsem stoupenec takových požadavků, ale nepřipadají mi ani extremistické, ani obskurní, ani nezdravé.
    Ale reagoval jsem spíše na pana Ševčíka, který spojil vyspělost a emancipační potenciál určitého formy vlády - z tohoto úhlu pohledu je ovšem demokracie nejpokročilejší - s historickými případy. A pak ovšem bude athénská demokracie děsivým případem útlaku masivní většiny menšinou a absence základních svobod i v porovnání s nedemokratickou konstituční monarchií (dejme tomu Francie za bourbonovské restaurace).
    July 22, 2011 v 6.57
    Co je obskurní a nezdravé hodnotí ovšem každý podle svého vlastního rozumu. A v minulosti také každý vidí to, co tam vidět chce. Nikdo není objektivní.
    DS
    July 22, 2011 v 18.03
    Dobrý den, pane Profant
    proč, prosím, existující, dle mého soudu, elitu společnosti, označujete za !hovadskou! ?
    Jsou přeci i v kotlině České lidé, kteří elitou jsou a zároveň nejsou Vašimi "hovady".
    Jestli myslíte : " jsem takový, jakéhosi přejete mne mít ", ano takoví spoluobčané mezi námi jsou, ale nejsou elitou /uznávám, bylo by potřeba pojem "elita" definovat/.
    Dovolím si doporučit B.Spinozu a jeho ...."pochopit nejprve sám sebe"
    S úctou
    David Sekanina
    MP
    July 22, 2011 v 19.39
    Vážený pane Sekanino,
    nepsal jsem o "hovadské elitě", ale o "hovadském elitářství". Elita je neutrální kategorie a jistě máme v České republice intelektuální a vzdělanostní elity, elity ekonomické, elity profesní atd. Jen si nejsem jist, zda je možno crème de la crème české politiky nazývat elitou čili výběrem a zda není vhodnější uposlechnout Pavla Eisnera, který pro překlad té francouzské fráze prosazoval v případě politiků slovo sebranka.
    Elitářství se rozhodně neomezuje na příslušníky většiny společenských elit, ba obvykle tam bývá zastoupeno spíše méně. Takovým typickým příkladem elitářství je promluva dámy, která v životě dokázala jen jedno, a to se výhodně vdát, a která hovoří se shovívavým nadhledem o těch "druhořadých doktorech ve špitále v našem městě" anebo mladý pracovník PR agentury, který vám s pohrdáním vysvětlí, co jsou zač profesoři na vysoké škole, kterou začal dálkově studovat.
    DS
    July 23, 2011 v 12.59
    Vážený pane Profant, máte pravdu.
    "Hovadská elita" a hovadské elitářství" není zdaleka totéž. Myslel jsem, že to spojujete a mýlil jsem se, olmlouvám se.
    David Sekanina
    P.S: O elitě a politice ...Bohu-žel, velmi často protimluv
    FO
    July 23, 2011 v 22.18
    vybranka a sebranka
    Vážení přátelé, doporučuji obohatit sémantiku naší diskuse o pojem "vybranka", který svého času razil velký český bohemista Alexandr Stich a dnes používá např. historik Petr Charvát. Vybranka - přirozeně vzniklá, funkční elita (např. bojovník, který svou silou a lstivostí dokáže ochránit svůj kmen, či lékař, který zachraňuje životy). Sebranka - ti, kteří se dokážkou jakýmikoli způsoby dostat k moci a držet se jí jako klíště, a to nikoli ku prospěchu všech, ale pouze svému nebo své kliky a klanu.
    RP
    July 25, 2011 v 3.51
    Čertovo kopýtko návratu od prezidenta k monarchii
    Pan Profant napsal:
    "Nejméně část českých monarchistů také nechce v zásadě nic víc, než aby byl dočasný a volený konstituční monarcha - a co do funkcí není nijak nepřípadný popis českého prezidenta - vystřídán dědičný a doživotním. Nejsem stoupenec takových požadavků, ale nepřipadají mi ani extremistické, ani obskurní, ani nezdravé."
    Nic víc? Pravomoci, které má prezident republiky v demokratickém systému (který tyto pravomoci omezuje např. volitelností a délkou funkčného období) chcete takto dát nějakému člověku doživotně a jeho rodu dědičně? To by byla úplně jiná káva než dnešní evropské konstituční monarchie. Podle toho by měl rod prezidenta mít např. dědičné právo odmítat zákony přijaté parlamentem.
    Panu Profantovi se to nezdá nezdravé. Řekl bych, že něco nedomyslel.
    SH
    August 8, 2011 v 18.38
    Monarchie a lidská práva.
    Monarchie byly logickým produktem doby, v níž neexistovalo uznávání jakýchkoliv lidských práv. Dnešní monarchie jsou posledními zbytky privilegovaných rodin. Monarchismus coby ideologie státu je dodneška plédováním za tuto privilegovanost ba jejím povyšováním na nadprávo na nadřazenost. Každý, kdo horuje pro monarchismus, by si měl kupříkladu připustit, že její součástí bylo i právo první noci vůči svým poddaným. Monarchie, monarchismus i monarchové jsou pořením základních lidských práv a tedy protiústavní kategorií.
    SH
    August 8, 2011 v 18.43
    A ještě poznámka
    Vzdal se někdy jmenovaný Habsburk monarchismu, a omluvil se za celý svůj rod, jak to pořád chceme po komunistech?!!
    + Další komentáře