Trochu po chartisticku
Patrik EichlerCharta 77 se opřela o státem garantovaná práva a začala je na státu vymáhat. Něco z chartistického legalismu bychom si mohli osvojit i dnes. Mohli bychom třeba na státu vymáhat základní práva a svobody garantovaná Listinou. A než s tím začneme, můžeme si je připomenout.
Ochrana, vymáhání a podpora lidských práv a svobod je základní povinností státu. Lidská práva a svobody je možné pouze ochraňovat v jejich stávajícím rozsahu nebo rozšiřovat. Nelze se jich vzdát. Nelze je nikomu odebrat. Nelze je zrušit. Nároky, které ze zaručených lidských práv a svobod vyplývají, jsou nepromlčitelné. Argument, že si na nich nemůžeme dovolit trvat z ekonomických důvodů, můžeme pracovně označit za protiústavní.
Listina základních práv a svobod ve svém platném znění zaručuje základní práva a svobody „všem bez rozdílu“.
Lze se tak snadno domnívat, že kroky vlády, které jednostranně zatěžují například lidi nezaměstnané nebo chudé jednoduše nejsou přípustné. Nadstandardní kontrola pohybu nezaměstnaných a pouze některým z nich uložená povinnost hlásit se u poštovních přepážek, je jednak ponižující, a jednak narušuje rovnost zaručenou základními zákony státu. Zjevně diskriminující je i systém sociálních karet, které člověka komukoli jednoznačně identifikují coby příjemce státní sociální podpory a umožňují a usnadňují jeho diskriminaci.
Listina konstatuje, že „nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena“, že „obydlí je nedotknutelné“ a že „není dovoleno do něj vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí“.