Kontinuita demokratické levice

Přes silnou tradici demokratické levice zvítězila po roce 1989 ideologie neoliberalismu. Existovala tehdy možnost vývoje k demokratickému socialismu?

„Stručně shrnuto, představují vnitřní dějiny komunistického hnutí v naší zemi především boj dvou strategik – doktrinářské strategie a strategie tvořivé. Tento pravý obsah sváru revoluční praxe s praxí oportunistickou a byrokratickou by neměl být ničím znejasňován,“ napsal v lednu 1968 do brněnského Indexu Jaroslav Šabata.

O rok později pak v pražských Listech Petr Pithart doplnil: „Levici určovala v politice odjakživa snaha měnit daný stav obecných věcí, a to nikoli návratem k tomu, co už bylo. Pravice pak vždycky chtěla udržet status quo, někdy dokonce usilovala o návrat starých poměrů.“ V tomto duchu se k tradici levicově-demokratického myšlení v českém prostředí obracela konference „1989: Nedokončený projekt. Levicová paměť devětaosmdesátého“, která se včera, v pondělí 30. listopadu 2009, konala v pražském sídle Poslanecké sněmovny PČR.

Pro účastníky konference a tím následně i pro širší veřejnost jsme v Masarykově demokratické akademii připravili výběr asi deseti textů vzniklých v rozmezí let 1968–1996. Zvažovali jsme, zda na úvod nezařadit vybrané pasáže z Demokratického manifestu Ferdinanda Peroutky (New York 1959, naposledy pak Doplněk, Brno 2000), který vymezoval rozdíly mezi socialismem a komunismem - „socialismus chce pomáhat ihned, komunismus až po nastolení své samovlády“, „ne sociální ideje, nýbrž politický systém odlišuje komunismus od ostatního socialismu“ - a vyzýval k formulaci (levicově-)demokratické politiky. Připravit reprezentativní výtah z více než sto stran jeho textu ale nebylo v našich silách.

Svůj výběr tak logicky začínáme Akčním programem KSČ z dubna 1968. Ten byl sice již v okamžiku svého zveřejnění označován jako zastaralý – šlo pochopitelně o výsledek vnitrostranických kompromisů – zároveň ale v dobovém jazyce hovořil o hluboké společenské, strukturní, hospodářské i česko-slovenské, krizi. Jeho součástí byly jak aktuální diskuse o postavení Národní fronty v politickém systému ČSSR, tak i některé problematické momenty fungování československé společnosti, např. artikulovaná potřeba diverzifikace mezd.

Na Akční program KSČ, resp. na celé hnutí pražského jara, navázaly dva již opoziční Malé akční programy z roku 1971. Známější z nich vznikl v prostředí Československého hnutí za demokratický socialismus. Text artikuloval ostře opoziční stanovisko jak k vládě G. Husáka, tak jakémukoli monopolu moci vůbec. Za svůj cíl autoři explicitně prohlašovali, „aby se z dosud potenciálního solidárního tělesa, tvořeného odpůrci současného režimu, stala aktuální politická síla“.

Hovořit o podílu reformních komunistů na vzniku Prohlášení Charty 77 je zřejmě zbytečné, takže blíže připomínáme až text, který v prostředí Charty 77 vznikl o rok později. Byl jím možná až utilitárně politický manifest Sto let českého socialismu, jehož signatáři, mimo jiné Rudolf Battěk, Václav Havel, Milan Machovec a Jaroslav Šabata, se ovšem explicitně přihlásili k zakládajícímu sjezdu českoslovanské sociální demokracie na Břevnově v roce 1878, čímž v dané chvíli propojili tradici exilové strany s tradicí levicového disentu ve vlasti.

Domácímu dění se pochopitelně dostávalo reflexe v řadě exilových prostředí. Jedno z těch nejvýznamnějších se sdružovalo kolem římského časopisu Studie; vedl je katolický teolog Karel Skalický. Text Nástin ideové linie Studií byl sice otištěn až v roce 1990, jako vodítko pro činnost časopisu, ale vznikl již v únoru 1979.

Skalický v Nástinu hovořil mj. o „politicko-ideových orientacích“ přítomných v tehdejším Československu. Výslovně přitom zmiňoval orientaci lidoveckou, sociálně-demokratickou a socialistickou (exkomunistickou). Pokud něco dokazuje kontinuitu levicového nekomunistického myšlení za normalizace, pak je to tento mimo prostředí československého levicového exilu vzniklý dokument.

Deset let po Stu letech českého socialismu, v říjnu 1988, vzešel z podobného prostředí také manifest Demokracii pro všechny Hnutí za občanskou svobodu. Nešlo o hnutí primárně levicové, ale o vědomý pokus „spojit všechny demokraticky smýšlející síly od umírněné levice až po umírněnou pravici“, jak Hnutí ještě před listopadem 1989 charakterizoval Václav Benda (Noční kádrový dotazník a jiné boje, Fra, Praha 2009).

Takže není divu, že z platformy, jejíž činnosti se účastnily významné postavy levicového disentu, vzešel už před listopadem 1989 impuls ke vzniku občanského fóra - Národního a občanského výboru. OF s velkým počátečním písmenem vzhledem k akceleraci společenského vývoje sice nakonec vzniklo na jiných základech, nicméně přebíráme i Programové zásady Občanského fóra vzniklé pod názvem Co chceme v listopadu 1989.

Posledním textem orientovaným v první řadě na české prostředí je esej Jaroslava Šabaty Odkud přichází a kam jde sociální demokracie otištěná na podzim 1996 ve dvouměsíčníku Listy. Autor v ní rozvinul svůj koncept spolupráce mezi křesťanskými a sociálními demokraty nikoli jako členy svých stran a formuloval několik tezí k aktuální politice ČSSD.

Závažnost textu snad dostatečně dokládá třiadvacet diskusních reakcí, které Listy k úvodní Šabatově stati publikovaly ve třech po sobě jdoucích číslech na přelomu let 1996-97, a následující samostatné vydání celé debaty (Odkud přichází a kam jde sociální demokracie, Doplněk, Brno 1997).

Nakonec ještě připomeňme dva texty důležité svým zahraničně politickým rozměrem. Prvním z nich je Pražská výzva z března 1985, ve které Charta 77 hovořila o potřebě sjednocení Evropy i Německa coby cestě, jak zabránit nové a kvůli existenci jaderných zbraní i zničující válce: „Nelze-li v perspektivě evropského jednocení nikomu upírat právo na seberealizaci, platí to i pro Němce. (…) Přiznejme (…) otevřeně Němcům právo svobodně se rozhodnout, zda a v jakých formách chtějí spojení svých dvou států v jejich dnešních hranicích.“

Druhým dokumentem pak je pařížská Charta pro novou Evropu z listopadu 1990. Tento dokument završoval činnost KBSE během studené války a formuloval její úkoly a struktury pro další období. I díky Pražské výzvě mohli signatáři Charty pro novou Evropu upřímně přivítat „tu skutečnost, že německý národ se sjednotil v jednom státě“.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.