Zatím poslední inscenací Pražského komorního divadla, které v Divadle Komedie momentálně absolvuje svou poslední sezónu, je kdysi skandální hra německého dramatika a filmového režiséra Rainera Wernera Fassbindera, Odpad, město, smrt. Byla napsána v roce 1975, ale svou divadelní premiéru si téměř odbyla až tři roky po autorově smrti, v roce 1985 v Mnichově.

Téměř proto, že těsně před začátkem představení obsadila jeviště skupina demonstrantů protestující proti údajnému antisemitismu Fassbinderovy hry. Byl mezi nimi také obchodník a spekulant Ignatz Bubitz, který měl být autorovi předobrazem pro postavu Bohatého Žida.

Příběh Romy B., jež se tvrdě protlouká jako prostitutka a jíž zahrne majetkem onen Bohatý Žid a zásadně změní její život, jistě není možné označit za bůhví jak pravidelné drama. Vyprávění nese dost znaků posmoderní estetiky. A také autorských naschválů. Příběh je kusý, postupy groteskní až surrealistické a žánry se v zde svévolně mísí.

Bezohlednost, sobectví a vůbec příběhy postav defilujících na scéně zůstávají v mnoha směrech nedosloveny. Fassbinder naznačuje lecjaká svinstva, která se ve zobrazované společnosti dějí, ale sotva je zmíní, ponechává je bez dalšího zevrubnějšího komentáře a nutí diváka, ať si s nimi naloží, jak uzná za vhodné.

Obraz společnosti je i zde, jako u mnoha dalších Fassbinderových děl, poměrně bezvýchodný. Vše je na prodej a všichni se ochotně prodávají. A nad tím rejem zoufalých a tragikomických figur bloudících bezcílně cynickým kabaretem světa prodlévá cynický Bohatý Žid, který si může koupit cokoli a kohokoli a v německé společnosti mu nikdo nemůže říct do očí, co si o něm myslí. Protože by mohl vypadat jako nebezpečný antisemita.

Fassbinderova provokace ve vztahu k německé společnosti je zjevná už tímto označením jedné z postav. Zatímco všichni ostatní, až na Židovy poskoky, mají svá civilní jména, spekulant je pouze Bohatý Žid. Je typ, který připomíná temná zákoutí nejen nacistické propagandy, ale i obsedantní obrazy antisemistských pogromistických nálad, které cloumaly Evropou už dlouho před Hitlerem a které v hlubinách kolektivního nevědomí naší civilizace stále dřímají. Ale ve hře je také přítomnou realitou v celé její hokynářsko-kapitalistické bezohlednosti.

V Divadle Komedie se rozhodli tuto hru aktualizovat do českých poměrů. A není to rozhodnutí zcela šťastné. Mizí totiž některé důležité motivace postav. Jako třeba v případě Romyina otce, Müllera, který je u Fassbindera bývalým nacistou zodpovědným za vyvraždění Židovy rodiny. Motiv holokaustu je v Komedii vyškrtnut a z Müllera je tam udělán jen frustrovaný a spíš neškodně komický český nácek.

Ztrácí se tím tedy i důvod, proč si Bohatý Žid vybere právě bezvýznamnou chrchlající prostitutku Romy, aby ji zahrnul bohatstvím a chodil se s ní ukazovat do travesty show, v níž její otec převlečený za ženu vystupuje. Mizí rovněž původní Fassbinderův osten, odkazující k jednomu skutečnému případu, v němž se v rámci „výhodné“ spekulační aféry řada podílníků schovávala právě za židovského obchodníka, proti jehož bezohlednosti vlastně nikdo nemohl nic namítnout. Protože by v přecitlivělém německém prostředí mohl být okamžitě označen za nacistu.

Přenesení hry do českých poměrů inscenaci spíš škodí a činí z ní podívanou spíš krotkou. Že pan Müller v podání Martina Pechláta dlouze cituje proslov zpěváka Daniela Landy z jeho turné Vozová hradba, může někomu připadat vtipné, k dalšímu vývoji hry ale nic nepřináší. Už třeba i proto, že současný vzrůstající český nacismus má, alespoň zatím, úplně jiné primární terče než jsou židé. Nemluvě o těch bohatých. Samo o sobě by to stálo za hlubší uměleckou analýzu, ale nejspíš ve zcela jiné hře a divadle.

Ani Fassbinderovu hru není ovšem možné označit za optimálně komponovaný dramatický útvar. Spíš jde o předlohu či skicu k mnohem důsledněji promyšlenému jevištnímu tvaru. O výzvu k doslovení. Obzvláště když se její děj přenese do českých poměrů. K tomu ovšem v Komedii dochází jen toporně. A vnějškově. A patřičně mlžnatě. Však on si to intelektuální divák už nějak zinterpretuje.

Příběh prostitutky Romy B. marně v mrazu lovící zákazníky a čas od času se pokoušející o sebevraždu, jejíž otec byl jejím prvním zákazníkem a která nakonec potká Bohatého Žida, jenž se ji z jakéhosi rozmaru rozhodne zahrnout bohatstvím a nakonec ji na její vlastní žádost zavraždí, potřebuje mnohem pevnější uchopení. A vytvoření srozumitelnější konstrukce.

Třeba také proto, aby se zdůvodnilo, proč se škrtnul dost zásadní závěr Fassbinderovy hry, ve kterém si tak dojemně padnou do náručí všichni ti úctyhodní spekulanti, obchodníci a státní úředníci, aby zbavili užitečného Bohatého Žida obvinění ze zavraždění prostituky.

Co je v představení opravdu nosné, když už pokulhává dramaturgie, jsou především herecké výkony. Herci Pražského komorního divadla si za dobu své činnosti vypracovali velmi specifický styl civilistního projevu. Je ve výrazu úsporný až minimalistický, statický. Pracuje s drobnou mimikou, s prodlevami, s jemnou intonací hlasu.

Situace, i ty nepatrné, plynou zvolna a jsou téměř pokaždé precizně pointovány. Je v tom i jakási nonšalantní ledabylost, kdy herecké osobnosti jen zlehka předstírají, že hrají někoho jiného, a dávají najevo, že jsou to především ony samy, kdo na jevišti stojí. Pokud se k tomu nešťastně nepřimíchají těžké psychologické podtexty, je to metoda práce opravdu přitažlivá.

V Divadle Komedie tak i přes všechny výše uvedené výtky vznikla pozoruhodná inscenace. Kdyby se ovšem tvůrci odvážili vykročit k razantnějším konstatováním a k zásadnějímu rozkrytí příšerností českého dneška, museli by být v lecčem důslednější. A radikálnější. A možná by si museli vybrat i úplně jinou hru.

Rainer Werner Fassbinder: Odpad, město, smrt. Překlad Zuzana Augustová, úprava, režie, scéna Dušan D. Pařízek, dramaturgie Hermann Seeler, kostýmy Kamila Polívková, hrají Gabriela Míčová, Martin Finger, Martin Pechlát, Stanislav Majer, Jiří Černý, Dana Poláková. Premiéra 15. prosince 2011 v Divadle Komedie Praha.