Dělící čára je jinde
Táňa FischerováPředstava, že jen Židé vnímají neonacismus jako hrozbu, je naprosto zcestná. Motivy těch, kteří se vůči němu vymezují, mají jiné kořeny. Je to otázka svědomí.
Na stránkách Deníku Referendum proběhlo v minulosti několik diskusí o hnědnutí naší společnosti. Signálů, proč je třeba se tímto fenoménem zabývat, bylo dost a přestože jsou zraky občanů obráceny spíše na eskamotérství našich politiků, není dobré zapomenout sledovat i postupné hnědnutí v naší společnosti.
K tomuto ohýnku přiložily poleno události kolem soudu extremistky Lucie Šlégrové, která je obžalovaná za svůj projev na jedné z demonstrací. Není mým úmyslem zabývat se touto dívkou, ani jejím projevem. Musíme s lítostí konstatovat, že v naší zemi existují takovéto skupiny lidi a věřit, že časem pochopí, že šířit nenávist a vyhrožovat tvrdou rukou je nebezpečné pro společnost i pro ně.
Mě vždycky fascinuje (v negativním smyslu), jak někteří lidé najednou bezpečně vědí, že tamten politik či tamta herečka apod. jsou (nebo nejsou) židovského či jakéhokoli jiného původu. A ještě horší než toto listování v pomyslném "kádrovém dotazníku" bývají pak důsledky, které z této informace pro ně vyplývají. Tady už blbost nabývá povahy společenského nebezpečí.
Slušní lidé nakonec rezignují a stáhnou se do ústraní, protože nemohou snášet bezdůvodné útoky. A nebezpeční blbci, jako je Lucie Šlégrová, Ladislav Jakl nebo nula jménem Bátora, se ukazují ve světlech reflektorů a leckterá televize nebo zpravodajský server s nimi ochotně udělá interview.