Charta 77 — krok ke svobodě

Lukáš Jelínek

I po pětatřiceti letech úvodní text Charty, podobně jako většina jejích dalších dokumentů, hovoří mimořádně aktuálně. Autor proto v několika tezích naznačuje, s čím nám může pilíř tuzemského disentu v současnosti pomoci, v čem může být inspirací.

5. ledna 1977 Jan Patočka, Jiří Hájek a Václav Havel rozeslali československé vládě, Federálnímu shromáždění ČSSR a Československé tiskové kanceláři obálku s průvodními dopisy Prohlášení Charty 77. I po pětatřiceti letech úvodní text Charty, podobně jako většina jejích dalších dokumentů, hovoří mimořádně aktuálně. Tím spíš zaráží, jak málo si toho všímá intelektuální prostředí demokratické levice. Pokusím se zde proto v několika tezích naznačit, s čím nám může pilíř tuzemského disentu v současnosti pomoci, v čem může být inspirací.

Charta 77, v jejímž ustavujícím Prohlášení mimo jiné stojí, že „vyrůstá ze zázemí solidarity a přátelství lidí, kteří sdílejí starost o osud ideálů, s nimiž spojili a spojují svůj život i práci,“ svedla k intenzivní spolupráci pestrou škálu mužů a žen s různými osudy i ideovými preferencemi. Charta nechtěla být politickou alternativou, spíše měla za cíl vytvářet občanský tlak na politickou moc. Odtud také úvahy Václava Havla o nepolitické politice. Dalo by se říct, že šlo o nevídané vzepětí občanské společnosti v totalitním systému. Charta 77 a další opoziční aktivity se nevznášely v oblacích, nežily ve svém paralelním světě (byť to někteří signatáři měli tendenci takto interpretovat). Jak napsal Jaroslav Šabata, „disent byl disent proto, že všemi svými kroky, svými výzvami a kritickými rozbory věcí veřejných uprostřed společnosti občanskou společnost obnovoval.“

Dopis Signatářům k 10. výročí Charty 77, jehož autory jsou Jan Litomiský, Libuše Šilhánová, Josef Vohryzek, Martin Palouš, Anna Šabatová, Jan Štern, Jiří Hájek a Václav Havel, obsahuje navíc výstižnou pasáž: „Charta 77 není jen rolí, kterou sehrává. Je zároveň i souborem několika set jednotlivých životních osudů, z nichž mnohé se v přímé souvislosti s ní zásadním způsobem změnily. (…) Jinými slovy: Charta 77 jsou také konkrétní lidé. Lidé, kteří museli leccos obětovat pokusu posílit v sobě a druhých pocit lidské důstojnosti a smysluplnosti své přítomnosti na světě. (…) I toto společenství je Charta 77. Ba řekli bychom, že vůbec na prvním místě je právě tím. Protože jedině jako určité společenství může existovat i jako to všechno další, čím je; jedině díky tomu, že je společenstvím, byť jakkoli nedokonalým, může pracovat, působit a hrát ty role, které hraje.“

Občanská společnost není instrumentem levice, ani pravice. Když ale tajemník prezidenta Klause Ladislav Jakl — jak na to zde včera upozornil František Kostlán — v roce 2012 tvrdí, že „myšlenkový koncept občanské společnosti se v podstatě kryje s ideologií fašismu“, měla by být levice abnormálně pozorná. „Fašismus zahrnuje nenávist ke kapitalismu, tzv. plutokracii, k liberalismu a životní podmínky dělníků chce zlepšit korporatistickým státem. Klíčovým slovem pro něj je korporativismus neboli sdružení.“ Ivana Haslingerová v lednovém čísle Revue Fragmenty pak skandálního Jakla parafrázovala: „Občanská sdružení jsou pilní žáci předchozích totalitních režimů. Pracují mimo stát a mimo trh. Posilují pocit odcizení ke svému státu, k jeho strukturám a vytvářejí zdání, že se vše odehrává v jejich strukturách.“

Občanská společnost, prostor mezi státem a trhem (nebo mimo ně?), má pochopitelně význam zcela nezastupitelný. Spoléhat na to, že poměry dokáže kultivovat a napravovat neviditelná ruka trhu nebo stát protkaný klientelistickými vazbami mezi politikou a byznysem, by bylo krajně naivní. A pokud se občanské společnosti nedostane zastání zleva, sotva bude mít příležitost v adekvátní podobě se v krizové éře Evropy i českého státu realizovat. A to přitom Charta 77 byla nejdéle fungujícím občanským uskupením ve východním bloku.

Charta 77 byla založena na nejmenším, přesto ale významném společném jmenovateli: na lpění na dodržování zákonů a státem přijatých mezinárodních závazků (konkrétně helsinského Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě z roku 1975; ČSSR lidskoprávní konvence ve Sbírce zákonů publikovala v září 1976), na hájení konkrétních lidských práv. Její síla byla v jednoduchosti a v nespornosti.

I dnes by měly roztříštěné občanské iniciativy sdružující kritiky churavého kapitalismu postupovat od základů a klást si přiměřené a splnitelné úkoly. Například trvat na dodržování ústavního pořádku, včetně Listiny základních práv a svobod, státem. V dalším sledu lze uvažovat nejen o obhajobě, ale i o prohlubování práv občanských, práv sociálních, ale třeba i práv přírody.

Příkladný byl i způsob šíření Charty 77, nabírání jejích počátečních signatářů. Klíčový byl osobní kontakt a diskuse, v níž se sbližovaly a prolínaly názory na stěžejní společenské otázky. Podobný model komunikace je důležitý i v současnosti. Spoléhat se na virtuální sociální sítě nestačí.

Je sympatické vědět, že i zástupcům dnešních občanských iniciativ dochází, že roztříštěnost sil je cestou do horoucích pekel. V úterý přinesly Parlamentní listy informaci, že autoři Holešovské výzvy (jednoho z mnoha provolání reflektujících neutěšené poměry v ČR) Václav Princ, Ludvík Adámek a Slávek Popelka chystají na 28. ledna celostátní konferenci, na níž by zástupci různých iniciativ a sdružení projednali, jak postupovat, aby byl „korupční režim svržen, a tím se otevřela cesta k zahájení pozitivních změn“. Koordinace je nezbytná a  její potřeba narůstá se zvyšujícím se počtem skupin nespokojenců, které se ubírají podobným směrem, ale každá zvlášť. Dokonce i ten, kdo přisuzoval integrující roli iniciativě ProAlt, musí být zklamán. Bohužel ale námět na zásadní konferenci její iniciátoři přetěžují velikášskými plány, kupříkladu na vyslovení nedůvěry vládě a požadování odstoupení jak jejího, tak prezidenta republiky. „Navrhuji, aby parlament připravil neprodleně nové předčasné volby s omezeným, předem stanoveným finančním limitem maximálně deset milionů korun na předvolební kampaň politických stran, politických hnutí a občanských iniciativ. Pokud se tak nestane a nebude rozhodnuto o nových volbách do šesti týdnů, navrhuji zahájit demonstrací 15. března 2012 stávkovou pohotovost s přípravou na generální stávku,“ nechal se slyšet Václav Princ.

Možná se mýlím, ale mám obavu, že tudy cesta nevede. Pamatujme, že kouzlo Charty 77 bylo v jejím zdánlivě minimalistickém, každopádně však nerozporném obsahu.

Charta 77 byla koncertem osobní statečnosti, nasazení, nelhostejnosti. Když to šlo tenkrát, proč by nešlo něco podobného i dnes? A to i přes mediální blokádu. Tenkrát byla absolutní (přečíst si Prohlášení Charty 77 a učinit si na věc vlastní názor bylo — bez známosti se signatáři - nemožné), nyní — řekněme — částečná. Překonatelnou bariérou je i nedůvěra části těch, co mají podobné cíle. Vždy se najdou jedinci, co se zastřešit nedají. Mají na to právo.

K nejhlasitějším kritikům Charty 77 patřil exulant, spisovatel Jan Beneš. Podle něj těžko se podepisovat pod dokument, který podepsali lidé jako Pavel Kohout, Petr Pithart a další, „kterým okupační režim poprvé po letech jejich bujarého bolševictví ukázal svou nevlídnou tvář.“ Beneš také napsal: „Chartě jako takové dodala význam až výhradně hysterická kampaň organizovaná vládnoucí KSČ.“ Na někdejší komunisty mezi mluvčími Charty si stěžoval i exulant, ekonom Milan Zelený. Mazanou figuru iniciátorů Charty nepochopil a vadilo mu tedy, že „Charta 77 se nikdy netajila svou podporou socialistického systému a společenského zřízení ČSSR.“ Z toho, jak si před léty všimla Petruška Šustrová, Zelený dovodil, že Charta „je spolkem 1200 lidí, kteří svými podpisy prohlásili svoji věčnou víru v možnost přežití socialismu a vedoucí úlohy strany.“ Zpočátku Chartu odmítl podpořit také kardinál Tomášek. I jemu vadila spousta exkomunistů v chartistických řadách. Přitom právě různorodost signatářů byla příslibem delšího trvání a plošného významu Charty. Kdyby museli zůstat stát mimo exkomunisté, katolíci nebo představitelé kulturního undergroundu (koneckonců prvními „klienty“ — adresáty zastání — Charty 77 byli členové kapely Plastic People Of The Universe, uvěznění již na jaře 1976), stěží by Charta narostla do konečné podoby a stěží by přispěla k definitivnímu pádu totalitního režimu. Proto i dnes dbejme o to, aby občanské protesty nestavěly hráze mezi sociální, ideové či generační skupiny.

A ještě jeden rozměr Charty bychom si měli v těchto měsících připomínat: rozměr evropský. Od svého vzniku Charta udržovala kontakty se západními mírovými hnutími. Nepřekvapí ani prohlášení východoevropských disidentů vypracované pod záštitou Evropské sítě pro dialog Východ-Západ, které bylo určeno následné konferenci KBSE ve Vídni a v němž mj. stálo, že „mír na našem kontinentě může být trvalý, pouze pokud to bude skutečně demokratický mír“ nebo že je nutno stáhnout z evropského území veškerá cizí vojska, rozpustit NATO a Varšavský pakt a vytvořit evropskou mírovou ústavu. Pražská výzva, kterou v roce 1985 podepsali mluvčí Charty 77 a pětačtyřicet dalších chartistů, žádala odsun cizích vojsk ze všech evropských zemí, sjednocení Německa a ukončení nadvlády supervelmocí.

Tehdejší výzvu ke znovusjednocení Evropy můžeme teď v klidu oprášit.

V polovině sedmdesátých let dvacátého století, kdy se Charta 77 kula, bylo světélko svobody s velkým „S“ v nedohlednu. Niternou svobodu však chartisté cítili. Vždyť svobodný je ten, kdo se slepě nepodřizuje násilí, kdo si hájí aspoň svoji vnitřní volnost, kdo nevzdává vytváření a prosazování vlastního názoru, kdo se nezbavuje kritického myšlení. Možností, jak uplatnit i tu svobodu s velkým „S“ máme naštěstí v současnosti dost. Nepromarněme je. A pamatujme, co stojí ve Slově ke spoluobčanům, které 6.ledna 1987 sepsali chartisté Jan Litomiský, Libuše Šilhánová, Josef Vohryzek, Martin Palouš, Anna Šabatová, Jan Štern, Jiří Hájek a Václav Havel: „Vymaňme se konečně ze své pohodlné odevzdanosti osudu! Přestaňme čekat, co udělají jiní, a udělejme něco sami! Probuďme se z apatie, nepropadejme pocitu marnosti, překonejme svůj strach! (…) Smysluplný život nepřiděluje občanům vláda, o ten musí občané sami dnes a denně usilovat, musí ho hledat sami v sobě a vytvářet vším, co bezprostředně dělají, tedy i tím, jak se vztahují k obecným věcem. (…) Bez občanů není a nikdy nebude demokracie“.

    Diskuse
    January 5, 2012 v 16.54
    Občanská společnost
    Jakl vykládá bludy. Fašismus nemůže být totožný s občanskou společností už jen z toho důvodu, že občanská společnost předpokládá rovná občanská práva pro všechny, kdežto fašismus v žádném případě ne. Ve fašistické společnosti není člověk občanem! Je to poněkud zmodernizovaná verze stavovské společnosti a předpokládá klientské vztahy mezi lidmi, nikoliv rovnost. Fašismus má podle mě blízko spíš k neokonzervativismu.
    Rozdíl mezi marxistickým a nemarxistickým přístupem k výkladu společnosti je tento: marxisté předpokládají, že v současné společnosti existují reálné nerovnosti mezi lidmi, které ale nebudou trvat na věky věků, protože nejsou ničím daným od přírody. Společnost se neřídí přírodními, nýbrž společenskými zákony. Ty rozdíly mezi lidmi vyplývají z jejich vztahů v rámci výroby a ekonomiky. Změnami v těchto vztazích a ve vlastnictví chtěl Marx otevřít cestu k postupnému PŘEKONÁNÍ (nikoliv okamžitému zrušení) nerovností.
    Buržoazní teorie předpokládají naopak, že nerovnosti mezi lidmi jsou něčím přírodním či snad přímo žádoucím. Jenom je třeba být na sebe hodní a tvářit se, jako by žádné nerovnosti nebyly. Toto je podle mého názoru „nepolitická politika“ a idealistický přístup liberální demokracie - kapitalismu, který můžeme nazvat "hodným". Fašismus se pak vyznačuje "zlým" kapitalismem, který si už na nic nehraje: žádná rovnost není, budete poslouchat a basta.
    Apolitičnost není vlastností občanské společnosti, naopak je vlastní totalitám, neboť tam si vládci vyhrazují (jedinou správnou) politiku pro sebe a diskuse se nepřipouští. V demokracii se sice připouští, jenže dost často není nic platná.
    Je podivuhodné, že marxisté byli obviňováni ze sociálního inženýrství, zatímco třeba Spojené státy se často pokoušely vyvážet demokracii do míst, kde nemohla fungovat, což se za sociální inženýrství nepovažovalo. Občanská společnost rozhodně není něco, co lze kdekoliv zavádět tak, aby to fungovalo za všech okolností. Předpokládá schopnost obyvatelstva chovat se jako občané, což bývá zpravidla tam, kde se taková společnost sama vyvinula. Jinak to může skončit fiaskem. Žižek si myslí, že pro dost lidí "je vždy jednodušší mít nad sebou někoho, kdo rozhodne za vás a na koho pak můžete shazovat veškerou vinu" (http://www.literarky.cz/rozhovory/7302-slavoj-iek-za-husaka-jste-byli-astni). Pokud můžeme občanskou společnost v omezené míře přirovnat k aténské demokracii, tak patrně podobný názor na demokracii měl Platón. Možná ani nebyl zásadně proti, ale myslel si, že to dlouhodobě nefunguje.
    Kam jsme dospěli po dvacetiletých snahách zavést občanskou společnost západního typu? K tomu, že lidé mají často strach mluvit otevřeně o politice, pokud si nejsou naprosto jistí, že ten, s kým mluví, má úplně stejný názor jako oni.
    V každém systému je tak trochu zakódován jeho konec. Patrně i v demokracii. Nevěřím však v úplnou smrt demokracie. Ona bude zase, jenom v nějaké jiné podobě, než na jakou je Západ zvyklý.
    A na závěr: Osobní statečnosti chartistů si vážím; myslím, že musí být zklamaní tím, že liberální demokracie už nefunguje, tak jako komunisté byli zklamaní tím, že nefungoval reálný socialismus. Když zkrachuje jedno jako druhé, budeme vlastně spojenci, protože v zásadě nám jde o totéž. Možná k té opravdové občanské společnosti v budoucnu přece nakonec dospějeme. Člověk se přece vyvíjí.
    January 6, 2012 v 10.38
    Obrana lidských práv a položení základů občanské společnosti
    byly hlavní ideje i politika v tom nejlepším slova smyslu Charty 77. Charta 77 byla základním etickým i občanským předpokladem sametové revoluce a obnovené demokracie, která však bohužel v mnoha parametrem, tedy především v občanské toleranci, spolupráci, důrazu na etické a právní principy společnosti za Chartou značně pokulhává - ovšem je pravda, že Charta 77 bylo výběrové společenství spisovatelů, křesťanů, reformních marxistů, undergroundu, atd.

    Text je podle mě docela výstižný, jen bych řekl, že kardinál Tomášek nepodpořil Chartu 77 ne z toho důvodu, že by měl námitky vůči exkomunistům, ale protože se bál režimu stejně jako Synodní rada (vedení) Českobratrské církve evangelické, kde jeden dokument Charty 77 týkající se náboženské svobody podepsalo v květnu 1977 31 jejich členů. Důtku za všechny za "politickou činnost a ohrožování církve" dostal J.S.Trojan a pokud vím, tak podobným varováním a distanci ze strany vedení byli vystaveni i katoličtí signatáři Charty, především z řad kněží. Postoj kardinála se začal měnit až v půli 80. let, kdy začal zvát nové mluvčí Charty na Hradčanské náměstí a vyslovoval jim podporu a požehnání a otevřeně vystoupil proti režimu a na podporu občanských iniciativ v lednu 1989.