Radost z pravice i levice aneb ať žijí obstrukce

Zatímco před několika lety se levice snažila zkrátit pravicové obstruování na minimum, dnes totéž dělá pravice, která, jak víme, je úplně něco jiného než levice, je totiž pravicí.

Na současnou českou politickou scénu je radost pohledět. Mnohem větší radost, než na scénu řeckou či italskou. Zatímco totiž Berlusconiho či Papandrea řadíme co do atraktivity témat někam za prohlídku zoo, u nás se zabýváme smrtelně vážnými tématy. A to způsobem zcela odzbrojujícím.

Tak kupříkladu pravice, která je u moci, se tváří, že u moci není, aby to u televizních obrazovek vypadalo, že je u moci levice, která je v opozici, takže u moci není v žádném případě.

Ta samá pravice, totiž, která před několika lety prováděla v parlamentu tuhou obstrukci, dnes vyčítá levici, že provádí v parlamentu tuhou obstrukci. A ta samá levice, která tehdy lála pravici za to, že provádí obstrukci, dnes vyčítá pravici to, že ta jí nadává kvůli tomu, že provádí obstrukci. Přičemž pravice činí totéž, v obráceném gardu (abych to nemusel celé opisovat).

Levice říká, že před několika lety byla obstrukce neoprávněná, protože jí prováděla pravice ze zcela podružných důvodů. Pravice říká, že dnešní obstrukce levicí je pasé, jelikož důvody k ní jsou efemérní.

Je tu jeden naprosto podstatný rozdíl: zatímco před několika lety se levice snažila zkrátit pravicové obstruování na minimum, dnes totéž dělá pravice, která, jak víme, je úplně něco jiného než levice, je totiž pravicí. Nejzajímavější na tom je, že jak pravice, tak levice, obě zároveň i zvlášť, mají pravdu, právě tak jako ji nemají.

Obstrukce totiž může být užitečná a ve jménu dobré věci, stejně tak může se státi zbytečnou, rozmařilou a obžernou. Právě tak jako levice může být zcela k ničemu, nebo naopak může směle kráčet v čele pokroku za zvuků fanfár. A totéž by se s prominutím dalo napsat i o pravici, kdybychom ovšem nevěděli, že ta může být pouze obžerná, jak praví breviář každé správné levičácké ideologie.

A ještě jeden rozdíl se dá vysledovat: zatímco před několika lety se před sněmovními mikrofony střídaly demagogové pravicoví a levicoví, dnes do ozvučovaní techniky pořvávají demagogové levicoví a pravicoví. Právě tak jako před několika lety ani nyní nejde o věc, ale o to, kdo koho dřív, lépe, razantněji a ku pobavení kolegyň a kolegů ze stranického klubu ukřičí.

Jestli tomu všemu někdo nerozumí, tak se k němu přidávám. Mnoho slov, žádný smysl, přetahování se o voliče, kteří se, opět a zase, kvůli chování demokratů odklánějí od demokracie.

Zdá-li se někomu, že jsem na rozebrání onoho tématu užil zbytečně mnoho slov, má pravdu. Nakazil jsem se.

A aby nebylo málo toho, co nám je drahé, přesuňme se do pražských mimoparlamentních salónů.

Mimoparlamentní levice právě probírá smrtelně vážné téma. Zabývá se jedním článkem jednoho časopisu o jednom komunistickém zločinci, kterému v padesátých letech jiní komunističtí zločinci udělali to samé, co on před tím udělal některým nekomunistickým nezločincům, totiž zavřeli ho bezdůvodně do kriminálu.

Něco takového, jako sdělování pravdy o některém z komunistických žalářníků, si dnešní levice nemůže nechat líbit. Musí totiž s prominutím lakovat předlistopadový režim tak trochu narůžovo, jelikož a protože by se někteří z oněch levičáků k nějaké jeho obdobě, podobě či nápodobě rádi časem vrátili - a k tomu se lakování narůžovo krásně hodí, jako krajky na živůtek, střelnice na pouť a Husák do kriminálu.

Z historických zkušeností je sice zřejmé, že kdyby se předsametoví lamači páteří, kterých se někteří levičáci tak vehementně zastávají, dostali znovu k moci, zlikvidovali by na prvním místě právě ty levičáky, protože na svém pískovišti nesnáší konkurenci. Sklon lakovat narůžovo je však nesmrtelný.

Zatímco se salónní levičáci zabývají nesporně smrtelně důležitým tématem, zveřejněným jedním časopisem v nepodstatném článku, dějí se v politice jiné, samozřejmě naprosto nepodstatné věci.

Kde se vzal tu se vzal Jiří Paroubek a ukradl těm mimoparlamentním levičákům „díru na trhu“. Mimoparlamentní levice mohla založit svou politickou stranu, dokud bylo vedle čím dál příšernější sociální demokracie ještě místo na trhu politických iluzí. Uznejme však, že prázdné mlácení pantem o jednom nepodstatném článku jednoho nepodstatného časopisu (a tématech obdobných) jí jde mnohem lépe, než zvednout pozadí a něco konkrétního udělat.

Neparlamentní levice je obdivuhodná. Zřetelně vidí, že se nejbídnější z nejchudších s pokračujícími škrtacími koaličními závody namísto jídla cpou rezavými hřebíky. To je pro naše hrdiny, jejichž hlavní náplní je polemika s nepodstatnými články v nepodstatných časopisech, silný impuls k akci. Jdou na náměstí a tam společně s odboráři demonstrují kvůli tomu, že rodiny ze střední třídy vydají na potraviny o tři stovky měsíčně více než před zahájením toho, čemu se z nedostatku jiných názvů přezdívá „reformy“..

Zlý jazyk mohl by říci, že má radost z toho, že levice je užvaněná a neakceschopná, dobrý jazyk (v tomto případě ten můj) ovšem nad tím dumá. Jaké by to asi bylo, kdybychom namísto odborářských nabobů a maloměšťáků z ČSSD měli v parlamentních opozičních ušácích skutečnou levici? Mohlo by se tento neotřelý stav již blížit demokracii?

Ale přátelé, nekažme si zbytečnými úvahami radost ze života. Kdo neumí na provazu udělat skutečnou zatahovací smyčku, nechť se, prosím, hlásí u mě. Ovládám ji dokonale - ku kvalitnímu pověšení břemena je třeba smyčky, jež zatáhne se plynule a naráz, abychom snad neodflákli i tento počin.

Až budeme pohodlně viset, vzpomeňme pietně na Gustu, který si totéž rozhodně nezasloužil.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.