Na současnou českou politickou scénu je radost pohledět. Mnohem větší radost, než na scénu řeckou či italskou. Zatímco totiž Berlusconiho či Papandrea řadíme co do atraktivity témat někam za prohlídku zoo, u nás se zabýváme smrtelně vážnými tématy. A to způsobem zcela odzbrojujícím.

Tak kupříkladu pravice, která je u moci, se tváří, že u moci není, aby to u televizních obrazovek vypadalo, že je u moci levice, která je v opozici, takže u moci není v žádném případě.

Ta samá pravice, totiž, která před několika lety prováděla v parlamentu tuhou obstrukci, dnes vyčítá levici, že provádí v parlamentu tuhou obstrukci. A ta samá levice, která tehdy lála pravici za to, že provádí obstrukci, dnes vyčítá pravici to, že ta jí nadává kvůli tomu, že provádí obstrukci. Přičemž pravice činí totéž, v obráceném gardu (abych to nemusel celé opisovat).

Levice říká, že před několika lety byla obstrukce neoprávněná, protože jí prováděla pravice ze zcela podružných důvodů. Pravice říká, že dnešní obstrukce levicí je pasé, jelikož důvody k ní jsou efemérní.

Je tu jeden naprosto podstatný rozdíl: zatímco před několika lety se levice snažila zkrátit pravicové obstruování na minimum, dnes totéž dělá pravice, která, jak víme, je úplně něco jiného než levice, je totiž pravicí. Nejzajímavější na tom je, že jak pravice, tak levice, obě zároveň i zvlášť, mají pravdu, právě tak jako ji nemají.