Za Šumavu zelenější!

Neznalost je obecně živnou půdou pro demagogii a v šumavské debatě se pro ni nechodí daleko. Lidem, kteří nevědí o dynamice lesa zhola nic, se dá snadno vnutit představa, že původně hospodářský les se bez pomoci člověka neumí obnovit sám.

Šumava by mohla být okrajovým regionálním tématem. Kdyby ovšem zároveň nehrála roli prubířského kamene našeho vztahu k ochraně životního prostředí. Už od prvních kroků, které vedly ke vzniku národního parku, se zde střetávaly dvě základní představy. Vize pěstované Šumavy idealizovaná ve filmové trilogii s Tomášem Holým a vidina divokého srdce Evropy. V závislosti na tom pak diskusi o managementu parku provázel střet koncepce rázovité formy romantického konzervátorství, která se zrodila někdy v polovině 19. století, a koncepce ochrany dynamiky prostředí nabízející zároveň jedinečnou možnost sledování přírodních dějů.

Vedle těchto dvou pohledů na Šumavu existuje ještě nikoliv nevýznamný názorový proud, zahrnující ty, kteří se vlastně nikdy se vznikem národního parku nesmířili. Jakkoli tato skupina mohla být v minulosti považována za okrajovou, současné dění ukazuje, že ve skutečnosti disponuje mimořádným vlivem. Veřejná debata posledních týdnů navíc ukazuje, že mezi konzervátory a odpůrci parku existuje řada styčných ploch.

Když Pithartova vláda v roce 1991 rozhodovala o vzniku šumavského parku, sám premiér by se asi raději než v pracovně v Lazarské viděl někde za trnkovým keřem. Představa dnešního místopředsedy senátu o Šumavě je totiž soudě podle jeho posledních vyjádření beznadějně romantická. Petr Pithart během svého působení v politice nejednou prokázal dostatek nadhledu i pragmatismu, a co víc, také sebereflexe. A tak se nechce věřit, že si už v době přelétání nad Šumavou nebyl schopen připustit, že po vyhlášení národního parku komplexy černých lesů pod ním už nikdy nebudou stejné.

Hned o rok později, v roce 1992, byl navíc přijat zákon o ochraně přírody a krajiny, který nejen že definuje zvláště chráněná území, ale obecně nastavuje i podmínky péče. Připomíná také naše mezinárodní závazky i zájem evropského společenství na ochraně lokalit, jejichž význam přesahuje hranice států. Šumava mezi takové neoddiskutovatelně patří a opatrné dotazování z Bruselu je tak zcela na místě. Je dobře, že unie klade otázky, které už si doma neumíme vzhledem k úrovni debaty položit.

Pozornost věnovaná Šumavě ze strany orgánů unie se ale dočkala na české politické scéně nečekaně příkrých reakcí. Zejména vyjádření zástupců občanských demokratů, například předsedy sněmovního evropského výboru Jana Bauera, se opět snažila posílit veřejnosti dlouhodobě podsouvaný a veskrze nepravdivý obraz Bruselu jako sídla okupační mocnosti, která si z nudy vymýšlí nesmysly, na jejíž administrativě se vlastně Češi vůbec nepodílejí a naopak pod jejím diktátem zoufale trpí. Tato vyhraněná pozice, díky níž se dají v Evropě obecně respektované principy snadno relativizovat a Václav Klaus se může stále cítit národem akceptován jako první v provincii, je sice zhoubná pro snahy vymýtit korupci a vybudovat právní stát, nicméně i díky médiím bude ještě dlouho neotřesitelná.

Konečně do jednoho šiku s občanskými demokraty se zařadil i dříve komunistický a dnes nezávislý senátor Jaroslav Doubrava. Na barvy, které v minulosti reprezentoval, ale nezapomněl. To když ve svém výčtu měst, kam si porobení Češi jezdili či jezdí pro rady, cudně vynechal Moskvu.

Vedle vyjádření Petra Pitharta, který má jako zúčastněný k věci alespoň co říct, se v poslední době objevila tvrzení, která se s věcnou debatou o Šumavě míjela docela. Poslankyně Jitka Chalánková si ve svém pěstitelském exkurzu popletla Šumavu s hospodářským lesem na úrodné Hané a vlastně tak odhalila podhoubí, ze kterého vyrůstají názory laické veřejnosti tak, jak je možné si je přečíst v internetových diskusích nebo v závěrech terapeutického psaní přemoudřelých blogerů. Základním fenoménem určujícím veřejné mínění o dění na Šumavě je podvědomá představa o ideálním lese a z toho vycházející pocit, že k tématu se umí vyjádřit každý. Problémem je, že ideou lesa je podle veřejného diskursu nejlépe porost v okolí dětského tábora, kde nejen že se nepovalují větve, ale stromy jsou vyvětvené až tam, kam dětské ruce dosáhly. Jen jehličí na zemi ještě kazí dokonalý dojem. Česko využívá přirozenou obnovu nejméně ze sledovaných Evropských zemí. Jen menšina Čechů v životě viděla přirozeně se obnovující les nebo les přírodě blízký se stanovištně odpovídající strukturou.

Neznalost je obecně živnou půdou pro demagogii a v šumavské debatě se pro ni nechodí daleko. Lidem, kteří nevědí o dynamice lesa zhola nic, se dá s odkazem na výše popsaný porost snadno vnutit představa, že původně hospodářský les, třeba ten šumavský, se bez pomoci člověka neumí obnovit sám. Nejeden návštěvník parku je schopen věřit i zkazkám, že onen ekology vychvalovaný podrost, budoucí generaci lesa, chodí po nocích partyzánsky sázet aktivisté. Nejen do země, ale i na ztrouchnivělé kmeny. Skutečnost je taková, že při dostatečné redukci spárkaté zvěře se umí obnovit každý alespoň trochu stanovišti adekvátní porost. Na našich lesnických školách se o výběrném způsobu hospodaření a maximálním využívání přirozeného zmlazení učilo jako o raritě, okrajovém modelu. V sousedním Bavorsku jde o běžně rozšířenou praxi, která šetří majitelům lesa nemalé prostředky a navíc pojišťuje les proti disturbancím působeným biotickými nebo abiotickými faktory. Možná proto je poučená bavorská veřejnost k bezzásahovému režimu parku mnohem smířlivější.

Přestože je dnes více pochopení vidět na bavorské straně, byli to představitelé českých dotčených samospráv, kdo se v roce 1991 podepsal pod dokument, žádající, aby nově vznikající Národní park Šumava byl parkem evropského významu a splňoval náročná kritéria IUCN. Pravda, šumavské obce žádaly rovněž o vyhlášení parku federálním zákonem, čehož se nikdy nedočkaly. Na druhou stranu představa spásné a vše řešící role zákona o parku, která se nyní jako červená nit vine i prohlášeními ministra Tomáše Chalupy nebo jihočeského hejtmana Jiřího Zimoly, naráží na fakt, že Krkonošský národní park i Národní park Podyjí fungují dobře i bez zákona. Nezbývá než doufat, že ze zákona o Národním parku Šumava, jehož jedna podoba míří do sněmovny z Plzeňského kraje a druhá z ministerstva, nevznikne v parlamentu pod tlakem obecních nebo krajských samospráv legislativní paskvil, který bude znamenat faktickou demontáž národního parku. Vidina udělat z vyhlášené lokality lunapark s novými vleky, lanovkami a apartmány je pro mnoho lidí nadmíru lákavá.

Garantem, že Šumava zůstane klidnou svatyní přírody, by měly být šumavské obce a několik stovek jejich obyvatel. Nejen proto, že se k této vizi přihlásili už v roce 1991, ale především kvůli potenciálu, jaký divoká Šumava má. Když starosta Modravy Antonín Schubert pustil do světa mediálně vděčnou větu o tom, že šumavským nikdo nebude radit, jak mají žít, zapomněl dodat podstatnou věc. Šumavské obce nejsou součástí parku zadarmo, a za to, že neznají problémy mnoha obcí mimo chráněná území, vděčí daňovým poplatníkům z celé České republiky a unie. Je zvláštní, že jim dotace plynoucí do jejich rozpočtů v uplynulých 20 letech nepáchly.

Faktorem, který může limitovat zájem místních o divokou Šumavu, je výsledek osídlovací politiky po roce 1945. Stejně jako jinde v pohraničí se totiž z potomků přistěhovalců daleko hůře vytváří funkční občanská společnost, jak se tomu děje ve vnitrozemí u lidí s hluboko zapuštěnými kořeny. Těžko se pak divit, že takové procesí místních s borůvkovými koláči nepůsobilo spontánně ani navzdory pečlivé přípravě a režii.

Fakt, že ne všechno působí přesvědčivě, ale nijak nesnižuje kvalitu práce, odvedené odborníky na public relations, najatými příznivci kácení. Jakkoli třeba po celé Modravě vylepené centrálně vyrobené plakátky namířené proti hnutí Duha a dobrovolníkům mohou působit směšně a jejich obsah vypadá, jako kdyby někdo fušoval profesionálům do řemesla, mediální prezentace soustředěná na běžného diváka televize a čtenáře bulváru využívá naplno všech fines PR. Jedním z důležitých momentů bylo například zpochybnění samotné motivace vědců (mají miliónové granty) a dobrovolníků (možná dostávají osm stovek denně) účastnit se šumavské blokády. Čtenář či divák, který věci nechce věnovat více času, už se tak nedozví, že řešitelská odměna představuje směšný zlomek z prostředků grantu, který je navíc přidělen bez ohledu na výsledek výzkumu a že zcela běžně se také mluví o odměně za účast v borůvkovém procesí rozhořčených místních občanů. A že si tak hejtman Jiří Zimola, který v souvislosti s blokádou mluvil o najatých hercích, možná spletl osoby a obsazení.

Na Ptačí potok se sjely desítky dobrovolníků. Jsou mezi nimi lidé z dělnických povolání, studenti, mladí vědci i autoři knih a skript, podle kterých se učí studenti nejen v Česku. Spojuje je to, že o přírodě něco vědí, nebo že se nespokojili s informacemi v médiích a stálo jim za to vyhledat si informace navíc a vyjádřit svůj postoj na místě. Někteří si vzali dovolenou, jiní využili prázdnin. Ostatní přijeli alespoň na víkend. Po dvou třech dnech stresu a vlhka nemusejí vypadat jako ze žurnálu, ale když jsou na Modravské návsi vystaveni neuvěřitelně sprostým výpadům, důstojně jim čelí. Nazývat je ekoteroristy, ekopošuky nebo ekopráskači svědčí o nepřipravenosti akceptovat otevřenou občanskou společnost a o tom, že bolševismus v nás stále hluboko přežívá a v napjatých situacích si neomylně najde cestu ven. Šumava tak není jen lakmusovým papírkem našeho vztahu k životnímu prostředí, ale i dějištěm souboje za občanskou společnost u nás. Možná je to poučná lekce i pro dřevorubce s různých koutů východní a jihovýchodní Evropy, kteří s dobrovolníky les dočasně sdílejí.

Les na Ptačím potoce by mohl být předobrazem budoucího vývoje šumavských lesů. Zřejmě uměle obnovená rašelinná smrčina, která by ale dnes při absenci tlaku na co nejvyšší produkci dřevní hmoty stejně neobstála jako hospodářský les, prošla za roky bez zásahů pěknou proměnou. Pod průběžně usychajícím stromovým patrem se objevila vertikálně i horizontálně pestře strukturovaná přirozená obnova s tu a tam individuálně před zvěří chráněnou výsadbou listnáčů a jedle. Do toho nyní za řevu motorových pil padají poslední živí mohykáni, zatímco kůrovec má mejdan dávno jinde. Dřevorubci jsou tu v roli vojevůdce, který se po plichtě vrací na bitevní pole dorazit místo nepřátel své spojence.

Něco napovídá, že tohle nemohl naplánovat, rozhodnout a obhajovat ochránce přírody ani lesník. Lesník je totiž především přírodovědec. Má všechny odborné předpoklady znát a využívat obrodné síly přírody. Ti nejlepší, pokorní, se chodili do přírodě blízkých porostů učit. Pokud se tak už neděje a lesníci jsou schopni těžebními zásahy riskovat až nástup velkého cyklu lesa, je něco špatně.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Stanislav Hošek - Český těšín

Nejlepší. Sobota, 13.Srpna 2011, 11:02:43

Jako neodborník, ale živelný milec přírody, jsem o stavu Šumavy nečetl nic přiléhavějšího. Jen nevím, proč entomologické činy jsou pojmenovávány za atavizmus bolševismu.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.