Proč jsem antikomunistou

Autor reaguje na text Michaela Hausera Mor antikomunismu a vysvětluje, proč by podle něj měl být zastánce demokracie antikomunistou.

Jsem přesvědčen, že zastánce demokracie musí být nutně antikomunistou. A v bývalém „východním bloku“ to platí dvojnásob. Demokrat nemůže nebýt proti totalitě, autoritářství, autokracii a především proti ideologicky pojatému násilnému řešení věcí a problémů, které tyto režimy sebou nesou nesrovnatelně více, než přinášejí - ad hoc - režimy demokratické.

A byly to komunistické strany účastné v kominformě (Информационное бюро коммунистических и рабочих партий), které nejen v naší části Evropy zavedly totalitu a posléze totalitu gulášovou – i ta ovšem poslala mnoho skvělých lidí bezdůvodně do kriminálu, u nás například: Rudolf Battěk (dohromady 10 let), Petr Uhl (přes devět let), Petr Cibulka (pět let) a Václav Benda (čtyři roky) atd., vyhazovala lidi ze škol a z práce, zastrašovala je i jinak, neblaze ovlivňovala osudy lidí.

Byli to lidé hlásící se dodnes k tomu, že jsou komunisté, kteří vraždili (nechali zavraždit) zastánce demokracie, majitele čehokoli či nešťastníky, kteří chtěli svobodně překročit hranice státu. Byli to komunisté, kteří profízlovali celou společnost a ovládali ji prostřednictvím estébáků a udavačů, kteří nám denně vymývali mozky neustálou palbou totalitní propagandy.

Toto všechno mi vadilo a vadí. A v tomto slova smyslu jsem také antikomunistou, právě tak jako jsem antinacistou, antifašistou, antiautoritářem. Snad by se to dalo shrnout pod pojem antitotalitář. Všechny nedemokratické režimy dvacátého století volily stejné metody (ideje měly pochopitelně odlišné).

Nemám, a nikdy jsem neměl nic proti komunistické ideji, tedy cíli, kam údajně směřovala socialistická společnost před listopadem 89 (tzv. reálný socialismus). Jsem přesvědčen, že je (pro společnost jako celek či pro lidstvo) utopická, neuskutečnitelná, protože nectí neměnnou lidskou povahu (povahové rysy). Ale to neznamená, že si ji musím ošklivit. Hnusí si mi tedy „jen“ krvavý způsob, který měl údajně vést k naplnění komunistické iluze.

„Antikomunismus je pozoruhodná věc. Má politický dopad a přitom v zásadě nemá nic společného s realitou. Pracuje v něm to, co by se nejpřesněji dalo označit jako lacanovské fantasma. Je to představa vzpírající se reflexi, která poskytuje slast-strast (jouissance). Jeho mottem by v tomto případě mohlo být: Nemohu si pomoci, ale musím nenávidět komunismus a vše, co s ním souvisí. Zároveň mi cosi brání, abych se ptal, co to komunismus je. Touto překážkou je právě slast-strast, kterou mi přináší má nenávist, lépe řečeno strach z toho, že bych o ni mohl přijít. Proto antikomunista o komunismu nediskutuje a nerozlišuje jeho vzájemně protikladné roviny, historickou realitu „komunistických režimů“ a komunismus jako projekt společnosti, kde vládne základní rovnost a svoboda všech,“ píše Michael Hauser v článku Mor antikomunismu.

Nevím, jakou by mi „dal známku“ za má úvodní slova, v nichž ve zkratce vysvětluji, proč jsem antikomunistou. Osobně jsem přesvědčen, že odpor k bezdůvodném ideologickému násilí naopak ctí realitu, a to natvrdo. Slast při mém antikomunismu také necítím, spíše hořkost a pachuť z pocitu bezmoci a ponížení, kdykoli si vzpomenu na všechna komunistická zvěrstva napáchaná během dvacátého století i v současnosti (například koncentráky v Severní Korei a v Číně, dlouholeté tresty na Kubě atd.).

Svého času jsem u piva diskutoval s Jiřím Dolejšem (v Kongresovém centru) a jindy i s dalšími komunisty, nepokládám je za satany. Vadilo by mi však, kdyby komunistická strana měla znovu vládnout. V KSČM je, i mezi velmi mladými lidmi, příliš početný fanclub tatíčka Stalina, než aby mne to nechávalo chladným, příliš mnoho těch, kteří obhajují zmanipulované politické procesy a vraždění lidí na hranicích, příliš mnoho odpůrců demokracie.

Uvědomuji si samozřejmě, že jsou tam i lidé, kteří odsuzují násilné řešení společenských problémů, ale nemohu si být jist tím, čí názory v té straně momentálně převáží. Možná by vládnutí s ČSSD komunistickou stranu kultivovalo, možná by to naopak dekultivovalo sociální demokracii. Vadí mi ta nejistota, nikoli pouhý fakt, že je někdo komunistou.

Michaelovi Hauserovi se zas tak moc nedivím, že k tomuto tématu přistupuje razantně. Když někdy poslouchám všudypřítomné pravicové primitivy, kteří jsou hned se vším hotovi, kteří na každý složitý problém mají ihned jednoduchý způsob řešení, kteří to své zupácké pokřikování neustále chrlí z většiny mainstreamových médií, nevycházejí z toho dobře ani pro mne. Na rozdíl od pana Hausera si ovšem uvědomuji, že paušalizování je nešvar, který je hluboko vetknutý do těla naší společnosti (do kolektivního vědomí). A proto jsem v tomto ohledu opatrný.

Jistě, mezi antikomunisty jsou také primitivové (a kde, probůh, nejsou?), kteří chtěli věšet komunisty na lucerny, kteří nepřiznávají druhým právo na osobní vývoj a s tím spojený názorový posun, kteří hlásají kolektivní vinu komunistů a volají po pokání druhých, aniž by se sami káli za své prohřešky.

Ba ještě hůře. K antikomunistům se počítají i zastánci jiných totalit. Lidé z krajní pravice mají vedle rasismu, antisemitismu a xenofobie jako jeden z hlavních bodů antikomunismus. Ještě v dobách, kdy jsem se s nimi tu a tam pokoušel diskutovat (samozřejmě marně), jsem jim říkal: nestačí být antikomunistou, důležité, ba mnohem důležitější, je být zároveň demokratem, tedy i antitotalitářem.

V knize Jiskra života to dobře vystihl Erich Maria Remarque. Musulman, hlavní hrdina příběhu z nacistického koncentráku, odpovídá na nabídku svého spoluvězně, aby vstoupil do komunistické strany, v tomto smyslu: To nemohu, protože vy (komunisté) budete po válce tyhle koncentráky potřebovat. A druhý musulman – komunista, mu odpovídá (opět v tom smyslu, nepamatuji si to doslova): Ano, ale jen pro nepřátele lidu.

Na ty antikomunisty, kteří jsou zároveň obdivovateli jiné totality (většinou hnědé) pak mohou platit tato Hauserova slova: „Antikomunismus má v tom blízko k antisemitismu nebo současným formám rasismu. Utváří se na základě fantasmatu ,komunismu´ jako svého druhu absolutního zla a pátrá po jeho dnešních výhoncích. Když na místo Žida nebo Roma dosadíme komunistu, uvědomíme si, kolik toho má antikomunismus společného s antisemitismem nebo rasismem.“

Ale platí to jenom pro tento typ antikomunistů, jinak není toto Hauserovo tvrzení platné. Zatímco Židé a Romové se Židy a Romy rodí, komunistou se člověk stává vlastní volbou (samozřejmě někdy i donucen okolnostmi). A to je zásadní rozdíl. Nenávidět někoho za to, jaký se narodil, je kvalitativně odlišné od výčitky, že někdo jako dospělý a svéprávný člověk vstoupil do komunistické strany, a to poté, kdy byly známy důsledky politických procesů či po okupaci Československa „bratrskými“ armádami. Na rozdíl od Žida nebo Roma, kteří se tím, že se tak narodili, ničeho nedopustili, nese komunista spoluodpovědnost za zločiny, kterých se jím podporovaný režim dopouštěl (pokud se jich rovnou nedopouštěl sám – potom by měl být i trestně právně odpovědný).

„Podobný tajný obdiv k postupům minulého režimu můžeme najít snad u všech antikomunistů. Rubem jejich horlení proti zločinům ,komunismu´ je přehlížení nebo schvalování zločinů, jichž se dopouští současný řád. Tedy heslo, že jménem zachování daného řádu lze omluvit cokoli, které tak vadilo chartistům. O tomto ,komunistickém´ jádru antikomunismu svědčí i to, že až na výjimky se z bývalých chartistů nestali antikomunisté,“ vyvozuje Michael Hauser neznámo z čeho.

Opět paušalizace a planá slova. „Současný řád“ stojí za fajfku tabáku, sám jej hojně kritizuji, nicméně zřetelně směřuje k demokracii (mechanismy bychom už měli, co chybí, je obsah, který je k fungování demokracie také nutný - o tom ale jindy). I demokratický režim se občas dopouští násilí a nespravedlností, které se mi také nelíbí, nejde však o systémovou záležitost, jako u totalitních a autoritářských režimů. Ty naopak přetrvávají pouze „díky“ násilí, jinak by je přirozená touha lidí po svobodě smetla. V demokracii (na rozdíl od autoritářských režimů) také lze tyto metody kritizovat, někdy dokonce i dosáhnout nápravy (pokud je ještě možná).

Připisovat někomu vlastnosti toho, koho sám kritizuje, je momentálně v módě. A to u lidí, kterým chybějí argumenty, jako je v tomto případě i Michael Hauser. Je to dobrý polemický tah, protože případného diskutéra tak předem odsoudí do role méněcenného hlupáka. S realitou to sice nemá mnoho společného, ale zbavuje to autora tohoto módního úhybného manévru nutnosti dále diskutovat - diskutovat s méněcenným hlupákem přeci nemá smysl.

A také: mnoho bývalých disidentů je antikomunisty (v tom smyslu, jak jsem to zde popsal), jen nemají potřebu vytrubovat to do světa při každé příležitosti.

Jediní antikomunisté, kteří permanentně „nepřehlížejí a neschvalují zločiny, jichž se dopouští současný řád,“ (ale nevadí jim zločiny hnědé totality) jsou neonacisté a další pravicoví extremisté. V tomto konkrétním bodu mají velmi blízko k extremistické levici i k bojovníkům proti antikomunismu typu Michaela Hausera. Primitivní anti-režimismus má k sobě evidentně blízko, napříč politickým spektrem, náckem počínaje a socialistou konče.

Textu pana Hausera chybí logika, překypuje naopak ideologizováním věcí, které je lepší posuzovat otevřenou myslí. Tento způsob uvažování vede k černobílému vidění světa, které Michael Hauser předvedl v plné kráse. A ještě něco mi v jeho článku chybělo: pokora socialisty, který si uvědomuje, že socialismus (reálný) u nás naprosto selhal a je proto třeba „hledat socialismus“ v rámci demokratického rámce.

A co si myslíte vy? Diskuse (32 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

20160518_roman_kanda-11_crop

Roman Kanda - Praha

Páté přes deváté Středa, 13.Července 2011, 09:14:9

Kdyby si dal pan Kostlán tu práci a přečetl si pozorně diskusi pod Hauserovým článkem, nezaměňoval by dvě roviny. Antikomunismus jako morální postoj, který vznikl coby reakce na totalitní režimy a jejich zločiny, a antikomunismus jako určitá diskursivní praxe, která stojí na ideologické manichejské struktuře: komunismus je Zlo, antikomunismus Dobro. A Hauserův článek se, podle mého názoru, vyrovnával s tímto druhým antikomunismem. Hauserovi jistě nešlo o relativizaci či přehlížení zločinů.

Jenže pan Kostlán obě roviny popletl a smíchal dohromady a korunu tomu nasadil efektním titulem. Tvrdí, že každý demokrat musí být antikomunistou, ale současně že nikdy nic neměl proti komunistické ideji. Tak co tedy? Není tohle odpověď chytré horákyně?

Zkrátka a dobře: každé úvaze o antikomunismu musí předcházet reflexe o tom, co přesně míníme pojmem komunismus - aby se předešlo trapným zmatkům.

Martin Pleva - pedagog, Brno

Pane Kostláne, Středa, 13.Července 2011, 12:29:42

to, co jste popsal na začátku článku jako své krédo, neznačí nic víc, než že jste odpůrcem totality. Ujišťuji vás, že to jsou i všichni diskutující na tomto serveru (jak jsem měl možnost jejich názory poznat), včetně M. Hausera a komunistů, resp. odpůrců antikomunismu.
Proč tedy zavádět pojem antikomunismus? Minulý režim je třeba odsoudit za to, že byl nedemokratický (a v tom se shodují všichni, kromě pár bláznů z KSM), nikoli za to, že byl "komunistický", přesněji, že usiloval o nekapitalistickou společnost (což v pátém odstavci sám přiznáváte).

Antikomunismus, proti němuž se stavím např. já, ale i M. Hauser a jiní, znamená něco jiného: je to právě směšování obecných rysů totalitních režimů a komunistické ideje spravedlivé společnosti, která je jako taková legitimní (i když ji nemusíme sdílet).
Antikomunismus je hlavním ideologickým sloupem současného systému, neboť říká: Neusilujte o lepší a spravedlivější svět, v němž by nebylo bídy, propastných sociálních rozdílů, nezaměstnanosti, nejistoty atd., skončí to hrůzami a katastrofami! Zapomeňte na to, že vaši rodiče a dědové chodili do důchodu v 58 nebo 60 letech, a připravte se na to, že vy budete makat až do hrobu! Atd. A proti takovému antikomunismu se musí postavit každý demokrat, každý slušný člověk!!

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

stačí nesouhlasit než být anti Středa, 13.Července 2011, 16:08:3

zkusil bych nabrhnout Františkovi K. jeslti by mu zásadně vadilo přeměnit označení jeho postoje z antikomunismu na nesouhlas (třena i principiální) s komunisty.
Myslím, že nejde jen o sémantický problém, ale že je to demokratičtější vyjádření toho, že i když s někým nesouhlasdím, tak mu dávám bez apriorní anihilace jeho poltické existence šanci legitimně vyjádřit jeho názory.
Osobně si myslím že v této nuanci je i rozdíl mezi zmonopolizovanou KSČ a demokratizovanou KSČM, ale nechtěl bych tím zatěžovat debatu, protože chápu že to možná je pod rozlišovací úroveň některýc debatérů a že i já se mohu mýlit pokud jde o hodnocení evolučního skoku mezi znmíněnými subjekty.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Zdá se, že existuje jakési zmatení jazyků. Středa, 13.Července 2011, 17:17:11

Čím více diskutujeme, tím méně je jasné, co vlastně komunismus přesně znamená, kdo komunista je a co tedy přesně znamená antikomunismus. Dovídáme se, že komunisté jsou odpovědní za hrůzy minulosti, ale není jasné, kdo je komunista a kdo je tedy odpovědný.
Je komunista ten, kdo je člen KSČM?
Je komunista ten, kdo není člen KSČM, ale byl členem KSČ?
Nebo ten, kdo nebyl a není, ale přesto se otevřeně za komunistu označuje, případně s komunismem sympatizuje?
Je komunista ten, kdo se k tomu nehlásí, že tajně s komunismem sympatizuje?
Je komunista ten, kdo bude chtít usilovat o uskutečnění komunistické ideje?
Je jím i ten, kdo by chtěl uskutečnit komunismus nenásilnými prostředky?
Je větší komunista ten, kdo je pro současnou Čínu nebo kdo je proti ní?
Je vůbec Čína komunistická?
Proti komu z takto označených se vymezuje antikomunista? Proti všem?
Může být bývalý komunista antikomunistou? Pokud ano, pak snad za zločiny odpovědný není? Tím, že se někdo stane antikomunistou se zprostí viny?
A tak bychom mohli pokračovat. Ještě mě napadá, že USA kdysi patrně za komunistu považovali každého obyvatele východního bloku.
Kdo vlastně je oprávněn rozhodovat o tom, co je komunismus, kdo je komunista a kdo je odpovědný?
Kdo určuje kritéria toho, co má být považováno za pravdu? Myslím, že pravdu pojmenovává vždycky vítěz, který se stane pánem situace. Kdo je dneska vlastně vítěz?

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

chaotická ideokracie a její odpůrci Středa, 13.Července 2011, 23:52:0

zmatení byli také minulí ideologové - někteří se drželi hypotézy, že sociálismus (mišleno minulý režim) je první fáze komunismu. V tomto smyslu komunismem byl. Zároveń jiní vysvětlovali, že komunistický "ráj na zemi" ještě nepřichází, protože "reálný socialismus" nese mateřská znaménka měšťácké minulosti. .Jak se v tom pak mají vyznat odpůrci "komunistického" vyznání.
S jakou idejí se tedy bojuje - s komunismem stalinským, křesťanským, anarchistickým a nebo jakým ? zajímavé by bylo rozebrat jak chápou komunismus dnešní poučení komunisté - ale ani zde asi nebude větší shoda. Prostě idea "komunitární" je ve stádiu inutitivního hledání pojítek této rozbíhavosti, která logicky kulminovala po roce 1989.
Antikomunisté to mají vlastně těžké - kromě toho dědictví negace minulého režimu jen těžko hledají jakou ideu vlastně chtějí v principu negovat. Ale obdobně to mají těžké komunisté, kteří hledají na čem chtějí svůj o selhání stalinismu poučený komunismus pozitivně stavět. J.Heller by jistě připomněl, že poměrně vyprofilované některé hypotézy (dsamospráva) tu jsou - ale jejich akceptace teorií i praxí chybí.
Takže asi bude opravdu nejschůdnější pro antikomunisty říci že vlastěn odmítají spíše některé principy minulého režimu, než aktuálně obtížně uchopitelnou myšlenku komunismu jako takového. Pouhá vzpoura porti liberální či postmoderní hegemonii v současném diskursu pozitivním vymezením určitě není (viz debata k Žižekovi pod článkem pana Pehe).

Michael Hauser - filosof, Praha

Antikomunisté, pohrobci minulého režimu Středa, 13.Července 2011, 23:54:27

Kdo nemá nic proti komunistické ideji, jako pan Kostlán, ale pouze nevěří v její uskutečnitelnost, je to antikomunista? Pojmové zmatky se rodí hlavně z toho, že minulý režim se ztotožňuje s komunismem, i když on sám o sobě netvrdil, že komunistický je. Pokud ale "komunismus" rovná se totalita (odebrání liberálních svobod, ne rozšíření reálné svobody), pak by proti takovému komunismu byl i Marx. Svobodná Evropa vysílala v padesátých letech hru o soudu nad Marxem. Soudili ho v monstrprocesu "komunističtí" soudci a rozsudek byl: vinen. Marx a já také by se pak nejspíš označil za antikomunistické komunisty.

Co mi zejména vadí na českém či středoevropském liberálně demokratickém kapitalismu je, že v něm stále přežívá minulý režim, a to v masce pravého opaku. Nebojujeme s nepřáteli socialismu, ale s nepřáteli svobody a demokracie (a "svobodou a demokracií" se myslí dnešní většinový konsensus, jak chápat svobodu a demokracii, v praxi se toto chápání většinou projevuje jako vypočítavá přizpůsobivost nastoleným situacím). Jak se neozvat, když se i v hlavních „demokratických“ médiích, jako jsou Lidové noviny, objevují články, které odhalují původ autora nějaké knihy, jak tomu bylo v případu Michala Pullmanna?

Ještě jednou a jinak: vadí mi, že tyto praktiky minulého režimu se schovávají v pojmu antikomunismus. Bojovat s praktikami minulého režimu se pro mne rovná především bojovat s antikomunismem. Nevěřím, pane Kostláne, že jste antikomunistou v tomto smyslu.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 14.Července 2011, 05:19:42

Někteří z těch, kdo v polistopadové době ovládli veřejné mínění, využili situace k tomu, aby komunisty (i ty se zcela netotalitním smýšlením) vyřadili ze hry tím, že zcela jednoduše, na základě částečné analogie, sofistickým způsobem postavili komunismus na roveň fašismu. Tak ho zdiskreditovali a smetli se stolu, čímž otevřeli cestu antikomunismu. Tím se jim podařilo vrátit nás do lůna globálního kapitálu, který teď je, jak říká Žižek, "reálnem našich životů". Kapitálu jsou pojmy zcela lhostejné. Všechny pravdy se o něj tříští, jak vlny o skálu.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

legitimní spor Čtvrtek, 14.Července 2011, 10:40:14

myslím, že FK není ten typ stádního vymítání "komunistického" čerta. Prostě nesouhlasí s principy toho o čem si mylsí že je komunismus. Zajímavé je že uvnitř kompartaje bývají někdy kritici stalinismu také označovány za pomahače antikomunismu. A to je zcela opačný případ.
Osobně si myslím že z holé negace čehokoliv nelze pochopit o co jde - to platí stejně tak pro antikomunismus, jako pro antikapitalismus etc.
Fanatičtí stalinisté, stejně jako antikomunisté jsou vlastně psychologicky podobná sorta (taková agresivně infantilní). Ale pokud mám představu o čem byl komunistický ideál, tak s ním bud mohu principiálně polemizovat a nebo ho uchopit poučeným a demokratickým způsobem. Obojí by bylo legitimní.

Filip Zíka - Úsobí

Čtvrtek, 14.Července 2011, 10:59:48

Pojem "komunistický" chápu jako usilování o společné vlastnictví výrobních prostředků. S tím já poměrně zásadně nesouhlasím, nicméně to nelze označit za nedemokratické či autoritativní.
Vývoj v letech 1948-1989 však vedl k tomu, že pojem komunistický je automaticky vnímán jako nedemokratický a bude ještě nějaký rok či desetiletí trvat než to odezní.
To chápeme my, co chodíme na diskuse tohoto typu, nemůžeme však chtít aby to tak chápala většinová populace.

Samu_v_montmartre

Ivan Štampach - religionista, Praha 4

Čtvrtek, 14.Července 2011, 12:20:59

Jsem-li demokrat (a já se snažím jím být), musím odmítat diktátorské praktiky. Jako demokrat musím být antifašistou a antinacistou, ale nemohu být antikomunistou navzdory tomu, že oba tyto režimy se chovaly diktátorsky. Fašismus nebo nacismus mají v programu darwinisticky pojaté přežití silějších (např. ras) a likvidaci slabých. Fašismus nemá demokratické kořeny, nemá disidenty, ktěří by se vzbouřili proti jeho krutosti a chtěli nastolit demokratické poměry. Komunistická ideologie je zvláštní, pro mne ne zrovna sympatickou formou demokratického hnutí. Marx byl obhájcem svobody a dmeokracie, počínaje jeho studentskou prací proti cenzuře. Komunisté někdy deviovali a začali provozovat režim podobnější spíš nacismu a fašismu (např. za Stalina nebo za Pol Pota), ale proti této deviaci se spolu s jinými stavěli i komunisté a někteří na to dopláceli. Stalinismus zlikvidoval víc komunistů než nacismus. Od svého raného mládí v 60. letech minulého století jsem osobně potkával komunisty, kteří snili o demokratickém socialismu, kritizovali tehdejší Novotného režim a někteří na to taky doplatili zákazy povolání nebo i kriminálem, někteří odešli do exilu.

Martin Pleva - pedagog, Brno

Pane Zíko, Čtvrtek, 14.Července 2011, 13:14:3

nedělal bych z "lidu obecného" hlupáky, jak se o to snaží oficiální (antikomunistická) propaganda. Myslím, že to, co říkáme my tady, není zas tak složité a nepochopitelné. Nemusím být komunistou, ale jako poctivý demokrat nemohu být antikomunistou (musím ale být "anti-totalitářem", chcete-li, tedy např. antistalinistou).
Problém tkví "pouze" v tom, že tento jasný názor, který sdílí nemalá část české veřejnosti, nemá bohužel přístup do médií.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Ano, myslím, že pan Štampach pojmenoval základní problém: Čtvrtek, 14.Července 2011, 16:36:1

„Fašismus nebo nacismus mají v programu darwinisticky pojaté přežití silnějších (např. ras) a likvidaci slabých“. Fašismus byl protiosvícenský, kdežto komunistická idea měla být pokračováním a rozvinutím osvícenství. Rozšířením principů svobody, rovnosti a solidarity na úplně všechny, nepouze některé.Že se to nepodařilo, to je smutná pravda. Že byly pracovní tábory, popravy, to nikdo nemůže popírat. Mimochodem ani francouzská revoluce neprobíhala bez excesů a masových poprav a až donedávna její význam nikdo nezpochybňoval. Nevím to jistě, ale tuším, že první snad byla „Železná lady“ Tchatcherová při dvoustém výročí revoluce. Ani dějiny křesťanství se neobešly bez krutostí. A nikdo snad nechce dnes křesťanům vytýkat, že za to nesou spoluzodpovědnost. Jistě, je možné zaujmout postoj, který popírá právo na rovnost všech lidí, na solidaritu, takový, který tvrdí, že silnější mají větší práva. Ale každý by měl vědět, že křesťanství a osvícenství stojí v základech naší civilizace. Fašismus byl jen zdánlivě prokřesťanský. Řekla bych, že si bral z křesťanství spíš to negativní než to pozitivní.

20160518_roman_kanda-11_crop

Roman Kanda - Praha

Fašismus - ad fontes Čtvrtek, 14.Července 2011, 19:18:34

Mussolini doslova napsal, že fašismus je náboženský světový názor, vidí člověka ve vztahu k "vyššímu zákonu". Odtud také vedl útok na materialistický socialismus (a komunismus). To je jeden aspekt. Druhý: fašismus je čin, zatímco socialistickému hnutí vytýkal přilišnou teoretičnost, neschopnost mobilizovat masy, jako to uměl nacionalismus. A zatřetí: fašismus kritizuje demokracii jako vládu většiny, tj. kritizuje kvantitu. Fašismus klade rovnítko mezi silný a kvalitní. Silnější je morálnější.

To jsou parafráze Mussoliniho textu. Takže pan Štampach má pravdu - ten boj silnějšího a pohrdání slabším tam je od začátku, třebaže je zabalen do balastu "morálního" žvástu.

20160518_roman_kanda-11_crop

Roman Kanda - Praha

PS Čtvrtek, 14.Července 2011, 19:19:33

"Kritizuje" znamená v politické praxi likvidaci demokracie, to je myslím jasné.

Martin Profant - Praha 7

Antikomunismus ja antifašismus Čtvrtek, 14.Července 2011, 22:05:2

Ano, je rozdíl mezi humanistickými kořeny komunismu a antihumanistickým založením fašismu, zvláště nacismu. Propastná a důležitá odlišnost i přesto, jak často se v praxi projevoval jen jako v Müllerových Sokratovských hovorech o Německu: „Ale uznej, že je rozdíl, jestli Ti pod tou šibenicí dají pro útěchu ke čtení Marxovy Rukopisy anebo Mein Kampf.“
Paradoxně se ale už tak jednoznačně ten rozdíl nevztahuje na ideologický antifašismus poválečných let a zdejší „antikomunismus po pádu komunismu“. I ten „antifašismus poté“ měl určité funkce:
a) Umožňoval bezskurpulózním politickým praktikům využívat ty, kteří byli zraněni nesmířenými křivdami a vydírat ty, co se namočili.
b) Umožňoval potlačovat diskusi o chybách, hrubostech a korupci současného režimu udržováním obavy, že alternativou jej jen návrat hrůz režimu minulého.
Aby to mohlo fungovat, musel ovšem takový antifašismus důsledně kultivovat atmosféru, ve které žádné odsouzení minulosti nebylo dost radikální a osobní minulost byla neodpustitelná. Symetrické antikomunistické dvojče to vyjádřilo větou nepřekonatelně hovadskou: „Bývalý komunista je stejný nesmysl jako bývalý černoch“. Slýchal jsem ji ještě po polovině devadesátých let i od vzdělaných, soudných a jinak velmi tolerantních lidí.
Proti šíření jak ideologického antifašismu, tak ideologického antikomunismu nebyla v popřevratových dobách společensky účinná obrana. Komu se chtělo být na straně totalitarismu. A když už se odhodlal, tak ho buď netiskli nebo marginalizovali jako podivína.
„Antikomunismus poté“ je hniloba, která otravuje naší demokracii, ale není odsouzeníhodný ve jménu humanitních zdrojů komunistické ideologie, ale proto, že potřebuje ke svému fungování ponižovat a politicky omezovat určitou kolektivně vymezenou skupinu (málem jsem napsal třídu, ale v logickém smyslu) lidí, bez ohledu na konkrétní život, činy a zkušenosti jednotlivců.

Thomas Franke - Bratislava

Pár postřehů Pátek, 15.Července 2011, 01:54:8

Debata pod článkem se mi zdá výborná, chci ale dodat pár poznámek k ní i samotnému článku.
1. FK sám zmiňuje jakožto oběť „gulášové totality“ a skvělého člověka Petra Uhla, který by se tenkrát rozhodně nebránil být označen jako komunista. Další podpůrný bod pro, již jinými zde vyslovený, argument, že analýza v článku kulhá. Jeden z cílů dnešního antikomunismu spočívá právě ve stírání protikladu mezi minulým režimem a jeho nejodvážnějšími odpůrci.
2. Rozdíl mezi stalinismem a fašismem nespočívá pouze v ideologii, ale i v praxi. Stalin vyhlásil politiku „socialismu v jedné zemi“ a tím de facto degradoval cíl předešlých bojů na vybudování národního hospodářství, které by bylo s to konkurovat ostatním státům. On i všichni jeho následovníci dodnes proto tu více, tu méně reprodukovali hrůzy industrializace. Kdo nevěří, ať si přečte např. o Anglii a jejím externím i interním teroru (genocidy v Irsku, Indii nebo Číně, masové popravy a věznění v Anglii samotné).
Fašismus oproti tomu neusiluje primárně o vybudování hospodářství, ale je zosobněnou kontrarevolucí dokonce na úkor hospodářství (viz přednost vlaků odvážejících Židy do koncentráků dokonce před dodávkami munice na frontu nebo vraždění Ukrajinců, kteří původně vítali Němce jako osvoboditele – Umberto Eco z toho, příliš optimisticky na můj vkus, kdesi vyvozuje, že fašismus se vždy brzy sám porazí).
Fašismus reprezentuje kapitalismus v úpadku, stalinismus naopak kapitalismus (ano, kapitalismus) na vzestupu. Zde se hodí připojit Chomského výzvu Vychodoevropanům, aby si uvědomovali, že jejich režimy byly např. oproti Západem podporovaným diktaturám v Latinské Americe nebo Indonésii dosti benevolentní.
3. Nesmyslný pojem „totalita“ má potažmo pouze účel normalizovat vidění světa vítězů Studené války. A ne náhodou se FKovi zdá stejně neproblematický jako pojem „totalita“ i pojem „demokracie“. Bere ji jako normativní základ veškeré své společenské analýzy, na rozdíl od MHova „kapitalismu“.
Jenže starověkým Řekům by musel dnešní politický režim připomínat spíše oligarchii než demokracii – ta předpokládala dle nich losování a rotování politických funkcí mezi doslova všemi občany, aby se předcházelo machinacím, které jsou dnes normou a vedou k faktické koncentraci moci.
4. Celá FKova argumentace se tak nakonec smrská na „politické násilí“, na kterém byl minulý režim údajně výlučně založený a který je prý dnes pouhou aberací. Jenže jednak i minulý režim se neobešel bez určitého konsensu (zatímco v r. 1956 jely ruské tanky do Maďarska, do neklidného Polska proudily ruské vlaky plné masa). A druhak i dnešní konsensus je vynucený. Prorežimní Thomas Friedman z NYT to říká takto: „The invisible hand of the market cannot work without the hidden fist. McDonalds cannot prosper without McDonnell-Douglas. The invisible fist, which creates security over the world for the prospering of the technology of Silicon Valley is called USArmy, Air-Force and Marine-Corps.“
Jenže toto násilí je vycenzurované z naších hlav.
Kamarád se ucházel o práci kontrolora lidí na letišti. Musel odpovědět na otázku, jestli je v kontaktu s organizacemi, který uznávají politické násilí. Člověk, který má lidem bránit v přechodu přes hranice, který tedy má politické násilí přímo vykonávat, nesmí ho jako takové vnímat.
Přitom neexistuje až na pacifismus prostě žádné politické přesvědčení, které by násilí vylučovalo. Sám FK před několika dny oznámil, že ROMEA přerušuje své vazby na MV (pozdě, ale přece), mj. protože policie včas „nerozpustila“ neonacistická shromáždění.
Boj proti rasismu a fašismu v dnešní ČR by si zasloužil trochu hlubší analýzu než fráze od ČvT, který indoktrinuje gymnazisty o minulém režimu a Romům chce zařídit koutek v dnešním režimu a ignoruje, že ten je potřebuje mnohem více než jako pracovní síly jakožto obětní beránky ve své válce proti všem deseti miliónům.

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Pátek, 15.Července 2011, 07:33:50


nesouhlasím s ostrakizací komunistů, domnívám se, že by k nim mělo být přistupováno jako ke kterékoli jiné straně, bez dalších podmínek jejich nějaké "obrody", hlasoval jsem na sjezdu proti Bohumínskému usnesení (které vylučovalo ! ze spolupráce i další strany dokonce i LB a SDL - dnes SDS - a tento paskvil prosím dnes platí, ani s tou nejlogičtější korekcí se zatím žádný sjezd neobtěžoval), ...
... účast KSČM dokonce ve vládě mně nepřipadá jako žádné tabu a je - jak jsem přesvědčen - hlavně rizikem pro KSČM samotnou - a její voličskou podporu ...

... nicméně skoro všechny rozdíly mezi komunistickým a fašistickým hnutím lze podle mne relativizovat.

Ze všeho na světě může vzniknout poloha, kdy jedno s druhým nelze rozlišit.

Ze všeho !

I socani měli ve své Internacionále své "fašisty" - diktátory pokrokovější nacionalistických režimů(Burgiba v Tunisku) nebo zrůdnější (Siad Barré v Somálsku) nebo konzervativnější (Senghor v Senegalu)

Myslím, že i fašismus měl určitě své disidenty (pokud bychom si dali práci trochu pátrat) a jistě všichni na těchto diskusních vláknech víme o postupné přeměně na fašistickou tradici navazujícího Italského sociálního hnutí s vysokým podílem fašistických stop na už jakž takž demokratickou (alespoň v zásadě) Dextra Nacionale, Národní pravici ...

Fašisté si o sobě mysleli do určité míry ledacos jako komunisté - myslím, že známá hra Arnošta Goldflama (název mně teď nenapadá - Džugašvili-Stalin s Schickelgruberem-Hitlerem se setkávají na brněnském nádraží ..) ledacos vystihuje přesně, i když je bizární ...

I Masaryk měl své iluze o fašismu a existují projevy, ze kterých vyplývalo, že v něm viděl i jakési progresívní (!) prvky (na počátku ...)

Pro mně je podstatný liberální kořen, svobodomyslnost, marxismus, dnes nemoderní determinismus, pokora, úhel pohledu George Orwella (vlastním jméněm (!) Blaira)

Nedoplňuji svobodu něčím dalším, co jí má korigovat - je nutno jí ovšem prohlubovat z formální k reálné, demokracie z politické na sociální a ekonomickou ...

liberálně levicová poloha je podle mne správná - měla by ale být velmi zesíleno a radikalizováno to "levicové" ...

Samu_v_montmartre

Ivan Štampach - religionista, Praha 4

Pátek, 15.Července 2011, 10:16:29

V podstatném se s panem Tejklem shodneme. Shody a rozdíly můžeme chtít nebo nechtít vidět. Pokud ukážeme nějaké diktátory se sociálně demokratickými kořeny, bude to asi z hlediska holé faktografie pravdivé. Ale pravice bude křičet: my jsme to vždycky říkali, levice znamená diktaturu, už to sami uznávají. Tím nechci říct, že se to má před před veřejností a politickými protivníky tajit. Jen bych to tak nerelativizoval.

Fašisté, pokud zůstali fašisty, neměli své demokraty. Proto srovnání fašismu a komunismu kulhá. Mezi komunisty s dobrým odůvodněním u klasiků bylo a je dost demokratických socialistů s plným respelktem k lidským a občanským průvům. Fašisté měli lidi, kteří byli původně konzervativci, něco od fašismu čekali, a když viděli jeho biologickou brutalitu, tak ho opustili a vrátili se ke svému aristokratickému konzevativismu (např. osnovatelé nevydařeného důstojnického atentátu na Hitlera).

Fašismus je rozhodně sociálnější než naše dnešní parlamentní pravice. Možná je sociálnější než naše dnešní sociální demokracie. Mussoliniho Carta di lavore (Zákoník práce) byla po celá desetiletí po válce základem sociální politiky Itálie. Ale chybí tam odkaz na individuální svobody a na občanská a lidská práva. Prostě ta liberální dimenze, kterou tam spolu s kéolegou Tejklem chceme mít.

Pokud jde o povolební spolupráci s komunisty, osobně s tím už dnes nemám problém, jen se obávám hysterických projevů části veřejnosti a mezinárodní reakce.

20160518_roman_kanda-11_crop

Roman Kanda - Praha

ad Liberální dimenze Pátek, 15.Července 2011, 10:33:30

Ano, jen bych to neformuloval tak, že ta liberální dimenze ve fašismu chybí - ona tam být prostě nemohla. Fašismus je proti liberalismu, má pro něj jen pohrdání, a v tom se shoduje s bolševismem.

Martin Profant - Praha 7

liberální dimenze a komunismus Pátek, 15.Července 2011, 11:44:35

Ony ty shody komunistických a fašistických hnutí nejdou odbýt jen odsunutím do oblasti biografií. Odmítnutí liberální dimenze je u obou od samotného začátku. A pokud nemám předpokládat, že se několik generací vzdělaných i nevzdělaných lidí zbláznilo, pak musím připustit, že to odmítnutí bylo dobře motivované. Liberální demokracie se řítila do katastrofy, když příliš mnoho lidí shledalo, že reálné nesvobody v jejichž životě a jejich společnosti masivně převažují nad formálními svobodami – a když se jim obhájci těch formálních svobod začalo jevit v prvé řadě jako obhájci neudržitelného status quo. Teprve katastrofa druhé třicetileté války poučila zastánce demokracie, že opravdu „musí pochopit socialistické hnutí nikoliv jako velké nebezpečí, ale jako začátek cesty k záchraně z tohoto nebezpečí.“ (F. A. Lange - roku 1865). Současná destrukce sociálního státu vyvolala staré démony a mohlo by se stát, že se dějiny budou opět opakovat jako fraška: věty "Mejdan skončil" a výklad o tom, jak musíme stabilizovat zlaté padáky v bankách, pokud chceme prosperitu naznačují, že to opakování již začalo – jenže ony i frašky mohou být hodně kruté a krvavé.
Kritika totalitních hnutí z demokratické pozice, která nezahrnuje i sebekritiku vlastní pozice a pochopení pro spřízněnost liberální demokracie s oběma totalitními proudy pozdní moderny – která se na ně kouká jako na něco vnějšího, co se západnímu demokratickému lidstvu přihodilo – je k ničemu.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

jsou i pitoreskní směsi svobody a nesvobody Pátek, 15.Července 2011, 11:53:0

ovšem i různé krajnosti mohou jevově oscilovat mezi nietscheovsky instiktivní fašizací a módní liberální rétorikou (asi spíše libertinskou diskursivní hyperbolou) - viz např. populističtí heiderovi svobodní, podobně pitoreskní je někdy argumentace svobodami i u ultraklausovské strany, myslím naši Svobodní spojené s P. Machem.

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Pátek, 15.Července 2011, 16:28:8


no vidíte, pane inženýre - jsem prvním místostarostou DRUHÉHO NEJVĚTŠÍHO města Pardubického kraje a Svobodní jsou například dnes u nás pro mě moji koaliční partneři - kdežto ODS, která je více centristická (a pragmatická) je v opozici ...
... přesto by koalice s ODS byla zdejšími místními organizacemi ČSSD města a zřejmě i voliči považována za osobní politické selhání těch, kdo ČSSD reprezentují ...

Radnici řídí koalice SNK-Evropští demokraté (ale v podstatě jde jen o vlajku použitou pro osobní klub jednoho politicky silného místního solitéra-veterána, který byl několik volebních období místostarostou a je dnes poprve starostou), socialisté, ultrakonzervativci (TOP), ultraliberálové (Svobodní), lidovci a VV proti
ODS, Volbě (malé zdejší volební spojenecké straně odeesáků) a komunistům.

... obě strany barikády tady u nás nemají moc společného s pravo-levým viděním a týkají se místních animozit a dilemat ...
... a to je - jak už jsem uvedl - druhé největší město našeho kraje.

Samu_v_montmartre

Ivan Štampach - religionista, Praha 4

Pátek, 15.Července 2011, 18:05:55

Možná ti Vaši místní ne, ale když se, pane Tejkle, podíváte na angažovanost Svobodných, např. ve fašizující organizaci D.O.S:T., tak to tedy nejsou liberálové ani náhodou, tím spíš ne ultra. Pro ně se všechna práva redukují na jedno, a sice na právo vlasnit. To jsou asi takoví svobodní, jako kdysi jižané ve sporu se Severem v USA, kteří hájili svou svobodu mít otroky proti utiskovatelskému Washingtonu, který se jim agresivně míchal do jejich lokální praxe.

Martin Pleva - pedagog, Brno

Pane Franke, Pátek, 15.Července 2011, 18:26:23

zajímalo by mě, proč považujete pojem totalita za nesmyslný. Jak jinak odlišit stalinistickou fázi vývoje kom. reřimů od období pozdějšího? Vždyť přece jasná spojnice mezi nacismem a stalinismem existuje, ten společný jmenovatel pro oba dva systémy není vynálezem pravicových liberálů.

Martin Profant - Praha 7

Vážený pane Plevo, Pátek, 15.Července 2011, 19:33:54

vím, že se jazyk nemá posílat na puristická školení, ale slovo totalita znamená celek, resp. teleologicky uspořádaný celek. Z toho je odvozen ve fašistické ideologii "totalitní stát" a "totalitní hnutí", později v antitotalitní reakci také pojem "totalitní režim".
Zkrácenou verzi "totalita" pro označení režimu sice posvětil velký český literát (Příběh a totalita), bohužel mu vtiskl obsah, který ho činí nepoužitelný tím způsobem, kterým používáte Vy. Tedy jako označení shodné formy ovládaní, kterou autorka věcného nepropracovanějšího a dodnes užitečného pojmu totalitarismus datovala pro Sovětský svaz lety 1929 - 1953, pro Německo 1933 - 1945. Extenze pojmového označení v souvislosti s komunismem až do roku 1989 měla sice svůj smysl, odkazovala k nepřekonané a dlouhodobě zřejmě bez revoluční změny nepřekonatelné vazbě komunistických režimů na stalinistický období - zároveň ale opravdu činí to slovo nepoužitelné v původním významu, který mělo u Arendtové. Takže by tu byl k dispozici pojmově užitečný a použitelný pojem totalitarismu a historicky odůvodnitelný, avšak konfúzní a tedy v určité smyslu "nesmyslný" havlovský pojem totalita.

Martin Pleva - pedagog, Brno

Souhlasím s vámi i Arendtovou, Pátek, 15.Července 2011, 23:30:46

ale proč tedy hovořit o tomto pojmu jako o nesmyslném? Pro období kom. režimů do r. 1953 (já bych spíš řekl 1956) je přece užitečný. A jinak jsem rád, že jsme zmírnil příkrý tón vůči min. režimu a že dokonce nepovažujete období takových 60. nebo 80. let za totalitní...

Samu_v_montmartre

Ivan Štampach - religionista, Praha 4

Sobota, 16.Července 2011, 02:17:19

Možná, pane Plevo, nebyla méněna nesmyslnost hodnocení určitých období komunistického režimu jako totalitnéího. Takové hodnocení je rozhpodně smysluplné a je možné diskutovat o jeho pravdivosti nebo vhodnosti. Mně se příliš vnodné nejeví proto, že politologie měla k dispozici tradiční formy vlády a mezi nimi i diktaruru, tyranii a despocii. Je možné, že při vyjasnění jejich významu, včetně jemných rozdílů by to stačilo. S výrazem "totalitní stát" totiž přišel italský fašismus. Tak mluvil fašistický stát o sobě. Vypůjčila si to Hannah Arendtová a možná příliš spěšně tuto absolutizaci státu vztáhla i na jiné systémy, např. německý nacismus, kde se vyžadovala totální oddanost ani ne tak státu jako spíše národu, rase a straně. Ani v komunistickém režimu nebyl stát tak důležitý. Šlo o až pseudonáboženskou anbsolutizaci třídy, proletariátu, revoluce ap. Ale budiž, pokud někdo prokáže zásadní rozdíl režimů označovaných za totalitní od tyranií, despocií a diktatur, klidně na sousloví "totalitní režim" nebo "totalitní stát" a případně i "totalitní iodeologie" přistoupím. I když nerad, protože dnes je to hlavně nástroj ztotožňování komunistického a nacistického režimu.

Možná se připomínka týkala použití slova "totalita", a to už je sice pochopitelná zkratka, ale přece velké nedorozumění. Výraz "totalita" má bohatou historii ve filosofii, např. v holismu. Lze mluvit o totalitě kosmu, totalitě lidské bytosti atd. Tento význam prostě žurnalisté filosofii ukradli a nakládají s ním libovolně. V jiných jazycích se s tím tak libovolně nenakládá.

Asi se s tím už nedá nic dělat, ale je to škoda.

Martin Profant - Praha 7

Trochu nudné slovníkové historie pojmu Sobota, 16.Července 2011, 09:15:55

Slovo totalitní či totalitární používal poměrně střídmě pro označení fašismu italská fašistická propaganda, občas sám Mussolini, ale zvláště vynikající novohegeliánský filosof a později bohužel fašista Giovanni Gentile:„... pro fašistu je vše ve státě a lidská a duchovní existence nemá ?ádné hodnoty mimo stát. V tomto smyslu je fašismus totalitární...“ Z fašistického prostředí se sluší zmínit jediný významný případ použití v Německu, sousloví „totalitní stát“ u Carla Schmitta (1927)
Ve stejné době jako Gentile – a dokonce spíše o něco dříve – začal používat slovo totalitarismus Giovanni Battista Amendola, italský liberál, publicista a politik (1882 – 1926), který psal v roce 1923 o Mussoliniho fašismu jako totalitním systému (sistema totalitario), který chce „absolutní nadvládu a kompletní a nekontrolovatelný zábor oblasti politckého života a administrativy“ O rok později doplnil někdejší Mussoliniho spojenec a po krátké zkušenosti s fašismem rozhodný doživotní antifašista Luigi Sturzo (1871 –1959) pojem totalitarismu o sousloví „státostrana“ (stato – partito), toto sjednocení strany a státu pak podle něj vyvolává „totalitní transformaci ... všech morálních, politických a náboženských sil“. 
Teprve Franz Borkenau v knize The Totalitarian Enemy (Totalitní nepřítel) z roku 1940 učinil z blíženectví komunismu a fašismu nepominutelnou součást konceptu totalitarismu. Ve válečných letech se ovšem pozornost  soustředila spíše na zkoumání nacismu a fašismu, poměrně často se pojem „totalitní“ používal více méně synonymně s „nacistický“ a pokud se připomínala podobnost nacismu a komunismu, pak spíše v rovině bonmotu o střetu levého a pravého křídla hegeliánců u Stalingradu v roce 1943.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

být anti a řeči o svobodě Sobota, 16.Července 2011, 10:29:45

pane tejkl, samozřejmě že místní odchylky jsou možné u každé strany a že kromě pravolevého zařazení jsou i další kriterie - mně šlo o to upozornit na to že pojetí svobody u svobodných se nevylučuje s inklinacemi jako u heiderovy strany ( a to při vědomí, že ta byla také nejen v zemské ale i v centrální vládě jednu chvíli v koalici).
Prostě se slovem svoboda se dá operovat různě Koalice taky někdy bývají různé - viz Slota na Slovensku. To že nemusí jít vždy o totalitáře, ale že jen programově absolutizují nějaký aspekt lidské existence (národ, individualitu...) třeba až do fanatismu je věc další. I tohle potrvzuje jak endostatečné je být jen "anti".
P.S. jak se Thomas F. diví že na letišti nemají zájem o lidi adorující politické násilí myslím není až tak zarážející. V určitých profesích je volnost pochopitelně menší. Taky se mi nelíbí když u represivních složek s eobjevují lidé s inklinacemi k pravému extrému, tak proč by na letišti měl být tolerován třeba levý extrém.

Thomas Franke - Bratislava

Vážený pane Plevo, Neděle, 17.Července 2011, 03:17:32

pojem "totalita", zlidověle pak totáč, je kladivo v rukou těch, kteří se neobtěžují uměním zacházet se skalpelem.

Dnes ve vulgární formě znamená, že byl režim do roku 1989 (a dodnes v S. Koreji, Číně a na Kubě je) singulárně zlý, v podstatě horší než fašismus, a že levicová kritika dnešních poměrů je tabu.

Ale i pojem totalitarismus je problematický z mnoha uhlů. Jednak je dosti gumový, hodí se dle libovůle autora na světonázor, na politická uskupení nebo na státy. A to dosti odlišné.

Zadruhé se neobtěžuje analýzou pohybu a vývoje té které společnosti, ale spokojí se se seznamem určitých znaků politického systému.

U Arendtové (na kterou se zpravidla všichni odvolávají) je pak nápadný i důraz na ideologii, která je u ní klíčová. Přitom se ve své knize zabývala podrobně antisemitismem a imperialismem a pak k tomu trochu nešťastně přiklepla systém v Rusku. Zjevně i proto, že se to již stalo normou pro ty, kterým platila parlamentní demokracie jako přirozený řád.

Nevím, která „jasná spojnice mezi nacismem a stalinismem existuje“ dle Vás, já vidím společné znaky jako výsledek společných okolností. Zatímco kolem roku 1900 byla éra globalizace a rychlého růstu světového obchodu, vedla krize koncem 20. let k jeho poklesu a k růstu snahy o autarkii a zároveň k militarizaci států a potažmo jejich hospodářství. Ve státech, které pak v 2. Světové válce vynaložily největší úsilí (v relaci k jejich síle), byly tyto tendence nezřetelnější.

Totalitologie však tuto tendenci totalizuje, dělá čáry tam, kde by bylo vhodno mluvit o spektrech, popisuje stav místo vývoje.

Martin Profant - Praha 7

Vážený pane Franke, Neděle, 17.Července 2011, 12:16:59

máte pravdu, když píšete o utilitárním použití pojmu totalitarismu jako nahrážky myšlení a faktické analýzy, která umožňuje denunciovat určité režimy jako singulární zlo a pomíjet jejich vývoj a proměny.
Trochu šmahem ale berete Arendtovou. Ona nejenže neklade důraz na ideologii při charakteristice totalitarismu, ona dokonce vynakládá značné úsilí na to, aby ukázala, charakteristika nějakého režimu jako totalitního nelze nijak odvodit z jeho ideologie - a docela bych s ní souhlasil, když tvrdí, že vlastně každá silnější interpretace moderny v 19. století v sobě měla dostatečný potenciál, aby se stala totalitní ideologii. Ideologie má v totalitarismu podle jistě nezastupitelný význam - jako jeden z principů vládnutí a popírání žité zkušenosti, která by totalitu ovládání narušovala, protože je vždy heterogenní, ve prospěch monopolizované formy výkladu.
A nápadné podobnosti ve formě vládnutí v Sovětském svazu a v nacistickém Německu si rozhodně nevšimla jako první - Kastner, Borkenau, u nás Slavík a Kalandra, Berďajev atd., často lidé, kteří mohli porovnávat žitou zkušenost s oběma režimy, ti všichni ji předešli už na konci třicátých let. a pokud uvažujete o autorovi, který by spojil nacismus a stalinistický komunismus, protože podlehl představě, že parlamentní demokracie je přirozený řád, tak se Arendtová mimořádně nehodí, ostatně snad s výjimkou Slavíka nikdo z těch výše jmenovaných - naopak, převažovala u celé starší generace kritiků totalitárních režimů představa o selhání liberální demokracie v tváří tvář industrializaci a masifikaci společnosti, která otevřela cestu k totalitarismu.A pokud pomineme ideologické a žurnalistické užití, pak sotva najdete, co by na faktu, že se určité režimy rozvíjeli ze "společných okolností" kompromitovalo pojem totalitarismu. Ty společné okolnosti nic nemění na faktu, že nacistické Německo a stalinistické Rusko sdílely v druhé polovině třicátých let téměř shodné formy nesvobody a ovládání, se kterými jste se nesetkal v tehdejším Československu, Dánsku či Británii. A význam tohoto faktu nijak neoslabuje to, že jste se samozřejmě v těch později jmenovaných státech setkal s jinými formami nesvobody a krutostí, které sdílely všechny jmenované země.

Výborná diskuse, ale Pondělí, 18.Července 2011, 11:43:40

tato diskuse nějak unikla mé pozornosti,ale nevadí, v reakci na autora článku byla řečena většina argumentů, které bych použil.
Proto jen vymezím svoji pozici a něco přidám úplně z jiného úhlu.
Za objektivní realitě nejvíce odpovídající pozici, kterou samozřejmě (ta skromnost!! - cha, cha) sdílím, je to, že autor článku v podstatě kritizuje nikoli komunismus, ale degenerativní procesy, kterými byl doprovázen první historický pokus o nekapitalistickou společnost /pokus, který nevypadl z nějakých šílených a zlých hlav, ale z rozporů kapitalismu a zájmů neprivilegovaných vrstev, zejména dělnické třídy nacházející se v industriální podobě a tudíž neschopné změnu skutečnit bez spojence a vůdce) Tím byl rodící se a po revoluci zrozený řídící aparát. Za degenerativními procesy musíme tedy hledat ne abstraktní komunisty nebo teorie (politka a ideologie je jen nadstavbou), ale třídu řídícího aparátu, jejíž zájmy ovšem vyplývaly z určitých objektivních ekonomicko-vlastnických limitů a nerozvinutosti výrobních sil a profesní struktury. Vnější shodu těch období minulého systému - patřím k těm, kteří jej označují jako protosocialismus - s fašismem nelze povrchně odmávnout. Je fakt, že politická elita řídícího aparátu v určitých obdobích - nikoli z polticko-ideologického šílenství ( i když to utržení od řetězu ekonomické racionality tam bylo, jako při každé radikální změně - viz jakobíni), ale z konec konců ekonomických důvodů, považovala za potřebné použít teroristických metod. Extrémní podoby těchto metod nelze považovat za systémový rys protosocialismu, jejich aplikace měla hodně co dělat s historickou specifikou zaostalých zemí ( v Rusku provést industrializaci za každou cenu a to jedinou možnou cestou - na úkor rolnictva), z Ruska se pak silou sovětského státu ve stalinském období přenesla i tam, kde by ji elity samy o sobě v takovéto podobě nepoužily (např. u nás). Systém nakonec sám tyto extrémní formy, i když nedůsledně, odmítl - pro poznání systému je daleko zajímavější právě ta civilizovanější podoba, např. zase u nás.
Takže by bylo přesnější, kdyby se pan FK vyjádřil tak, že je antistalinistou (případně pro přesnost, že ale nesdílí ani marxistickou koncepci komunistické formace jako podle něj nerealizovatelnou). A samozřejmě bych mu i já - komunista, marxista, člen KSČM (zatím ještě, přesto že mne její vedení a velká úloha stalinistů v KSČM baví čím dále tím méně!!!) potvrdil, že jako demokraticky orientovaný člověk nemohu nebýt proti stalinismu, jakožto ideologii a politice třídy řídícího aparátu protosocialismu).
Ale taky bych mu zdůraznil, že antikomunismus, který kdysi mohl mít určitý pozitivní rys odporu proti stalinismu a zázemí u lidí ne zcela orientovaných ve společenských procesech, nicméně poctivých a demoikraticky orientovaných, se po pádu protosocialismu stal prvkem, zbraní, součástí současné oficiální ideologie nové buržoasie, která si jeho pomocí zabezpečuje nedotknutelnost a věčnost své moci. To samozřejmě jako demokraticky a sociálně cítící člověk taky nemohu přijmout, protože tato ideologie a politika, jejíž určitou stránkou je antikomunismus, je pro mne jenom zástěrkou toho, že dnešní demokracie vlastně opět není žádnou demokracií pro všechny, ale jen demokracií pro buržoasii a diktaturou pro ostatní. Povrchové demokratické hrátky, jako jsou volby a stranická pluralita, jsou jen ty hry pro římskoui luzu v době, kdy ubývá chleba. Nemůže být demokracie, je-li základem systému ekonomicko-vlastnická nerovnost - rozdíl mezi vykořisťovateli a vykořisťujícími. Samosprávný socialismus je podle mne cestou nenásilného překonání této společnosti.
A teď ta poznámka z jiného úhlu pohledu:
Tato diskuse nedospěla až k té nejhlubší poloze - aby se diskutovalo o tom, proč byla třída řídícího aparátu vstupující do dějin ideově pod humanistickými prapory marxismu (kdo zná dílo klasiků, ví, že i diktatura proletariátu byla u Marxe, Engelse a předrevolučního Lenina pojímána jako nejširší demokracie pro většinu, která jen mírně zavrčí na ty, kdo by chtěli obnovit vztahy vykořisťování) musela dělat nedemokratickou politiku přímo systémově i v nejpokojnějších zemích (ze které někdy vyrostlo dokonce i to nejzhoubnější stalinské býlí)?
Nemohu to tady podrobně vykládat - ale bylo to proto, že existovala ta mateřská znaménka na těle společnosti usilující o pekonání kapitalismu, která tak pohrdlivě odbyl Jirka Dolejš, patrně v domnění, že jimi klasikové mysleli nějaké ty později tolik akcentované "přežitky ve vědomí" (čímž Jirka prokázal, jakou znalost marxismu má jeho generace).Klasikové totiž až s překvapující jasnozřivostí výrazně naznačili, že těmi znamnky myslí nedokonalé procesy faktického zespolečenštění výrobních sil znemožnující skutečný výkon role vlastníka pro většinu společnosti, včetně dělníků, která neměla to štěstí zaujímat v profesní dělbě práce roli řídících a duševních pracovníků, případně pracovníků v nedostakových oborech - službách apod.. Z toho pak jednak vyplynula neexistence kontroly a později i samotnéhjo zájmu o tuto kontrolu u neprivilegovaných a tudíž relativní samostatnost u elity řídícího aparátu, jednak rozříštěnost výroby do různých oblastí, které bylo třeba propojovat a prověřovat tak skutečnou společenskou nutnost vynaložení společenských zdrojů. V kapitalismu toto propojení a prověření zaručoval trh spojující vlastnicky naprosto suverénní kapitalistické vlastníky Tohle ale v protosocialismu chybělo - řídící štáby byly jen trochu a lokálně vlastníky, byly spojeny jen s dílčími funkcemi a jejich rozvojerm. Trh byl deformovaný a převládaly direktivy těch štábů, kterým byly svěřeny ty špičkové funkce - ale i ty byly vykonávány pod omezeným zájmem příslušných řídících štábů. Celá protosocialistická ekonomika byla vlastně jen chaotickým střetáváním a slaďováním různých dílčích zájmů, bez objektivizujícího procesu, jakým byl trh, odtud neefektivní a neracionální charakter ekonomiky a nedostatečná motivace k společensky užitečné práci. Kvůli nedokonalé vlastnické suverenitě a nedostatečosti propojovacívh mechanismů, musel to řídící aparát řešit tím, že zdánlvě tvořil monolit (ale v něm se praly složky) a uplatňoval nedemokratickou politiku (samostatnost dílčích celků 0a iniciativa lidí byla pro něj hrob - a proto se k ní tak lehce přidávaly různé politickomocensky a ideologicky negativní nálepky)
Ale už dost - snad jsem alespoň naznačil směr, který je podle mne nejplodnější, když se diskuse o antikomunismu či komunismu zadrhává v ideologických výšinách, do nichž se při ihodnocení systému odpoutali jednotliví badatelé - třeba Arendtová aj., aniž pochopili podstatu problému.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.