Řecku pomůže jedině odpuštění dluhů

Ti, kteří přicházeli před lety s radami, které dovedly Řecko do současné situace, se dnes znovu hlásí k tomu, že mají po ruce řešení. Jsou to opět rady, které vycházejí ze stejné kuchyně neoliberálních receptů. A Řecku pomoci nemohou.

Problém řeckých dluhů je již delší dobu znovu aktuální. Sice ho před časem zatlačily do pozadí některé jiné události a i nyní se musí dělit o pozornost ještě s dalšími událostmi. Jednou je to aféra šéfa MMF, pak lybijské dobrodružství a zanedlouho to bude zase něco jiného.

Nicméně pozornost věnovaná medii dluhům evropských států zdá se nepolevuje a to i přes některá optimistická prohlášení, že krize z let 2008 - 2009 již skončila. Tak se před krátkou dobu probíraly portugalské dluhy, mluvilo se také o irských dluzích a zanedlouho se objeví i španělské dluhy. Je také jisté, že problém dluhů těchto zemí neskončí a že dluhový problém přeroste i dál do Evropy. Pár kandidátů s velkými dluhy i ve vyspělejší části Evropy se přece dá najít.

V Řecku jsme tak v minulých týdnech byli svědky generální stávky, v nichž lidé demonstrovali svůj nesouhlas s kroky vlády, které mají vést ke snížení rozpočtových deficitů. Jen připomeňme, že v minulém roce měl být deficit rozpočtu snížen na 9,6 % HDP, ale podařilo se dosáhnout „jen“ 10,5 %.

Je to však možné považovat za úspěch, protože deficit byl snížen z 15,4 %. Ale je jasné, že to někteří pozorovatelé mohli považovat za nedostatečné. K takovému závěru lze totiž dojít, pokud budeme sledovat jen čistě matematický problém, že se nepodařilo dosáhnout onoho kýženého čísla. Že to ve skutečnosti znamenalo poměrně velké zásahy do ekonomiky se přitom vytrácí.

Odvrácenou stranou tohoto snižování deficitu se totiž stal ekonomický pokles - v minulém roce o 4,5 %. Jsou odhady, že v letošním roce to může být více než dosud uvažovaných minus 3 %.

Není to rozhodně málo – pokud se tyto dohady naplní, pak za dva roky poklesne HDP o více než 7 % oproti roku 2008. Přitom o jeho růstu v příštím roce se sotva dá hovořit, pokud se i nadále uvažuje o tom, že bude nutno provádět další rozpočtové škrty. Je totiž zjevné, že ekonomika se vydala na sestupnou dráhu a myslet si, že další škrty ekonomiku z tohoto sestupu vytáhnou, je hodně odvážné, ne-li hloupé.

Uvedený vývoj tak vede k tomu, že poklesem HDP se dále zvyšuje poměr mezi dluhy a HDP, který již převýšil 150 %. Klesající dynamika národního hospodářství dále bude zhoršovat příjmy státního rozpočtu (za čtyři měsíce toho roku poklesl výběr daní o více než 1 mld €) a bude tlačit na další snižování jeho výdajů. Je celkem reálné nebezpečí, že se řecká ekonomika dostane do „zpětné spirály“ – čím více bude šetřit, tím více bude ekonomika zpomalovat a její dluhy budou narůstat.

V současnosti jsou dluhy Řecka odhadovány na více 330 mld € - v letošním roce potřebují splatit 27 mld a v příštím roce to bude 38 mld (podle některých zdrojů). Řecké státní obligace se přitom prodávaly za bezmála 14 %, ale ani toto není konečné číslo.
Mluví se o tom, že další pomoc Řecku by mohla být kolem 60 mld €, ale může to být i více. Svolávají se další a další zasedání pomazaných hlav a přemýšlí se, co s tím dělat.

Existuje řešení?
Sledujeme-li probíhající jednání a úvahy, nutně se objevuje otázka, zda je z této situace nějaké rozumné východisko a jaké vlastně může být její řešení.Většina dosavadních úvah počítá s tím, že se ještě určitou dobu budou Řecku poskytovat další – i když menší – úvěry a ono současně začne svoji zadluženost snižovat. Proto se diskutují návrhy na prodej státního majetku a kalkuluje se, kolik tyto prodeje mohou vynést. Zda se má prodat majetek za 50 mld nebo za 100 mld a více a tak většinu dluhu smazat.

Současně se navrhuje výrazné snížení deficitu státního rozpočtu a to – v některých zprávách - v roce 2012 již na 3 % HDP.

Jsou taková řešení možná, nebo je to jen způsob, jak získat čas a připravit zcela jiné řešení?

To, co by mělo minimálně vzbuzovat pochybnosti, je skutečnost, že tato řešení navrhují ti, co ještě v minulých letech navrhovali Řecku zcela jinou politiku. Byly to přece mise MMF a Světové banky, které přesvědčovaly před deseti lety řeckou vládu o tom, že jedině snížení daní pro firmy bude tím správným lékem pro řeckou ekonomiku, které ji učiní atraktivní a konkurenceschopnou a povede k akceleraci ekonomického růstu. Tehdejší pravicová vláda to provedla a snížila sazbu firemní daně ze zisku o třetinu. Výsledek v podobě oživení ekonomiky se nedostavil. Dostavil se úplně jiný výsledek…

Kdo přesvědčoval Řecko o tom, že je nutno urychleně přejít ke společné měně – euru? Kdo vynalezl způsob, jak fixlovat finanční statistiku a naplnit ona kýžená maastrichtská kriteria? Podobných otázek bychom možná nalezli více. Bohužel se zdá, že ti, co přicházeli před lety s těmito radami, které dovedly Řecko do současné situace, se dnes znovu hlásí k tomu, že mají po ruce řešení. Jsou to zase rady, které vycházejí ze stejné kuchyně neoliberálních receptů.

Všechna tato řešení v zásadě počítají s tím, že Řecko bude dále čerpat zahraniční úvěry, splácet vysoké úroky a aby uniklo z rostoucích úvěrů prodá veškerý státní majetek. Co bude na konci tohoto řešení? Prosperující řecká ekonomika? To se zcela vážně předkládá jako východisko z této krize? Je přitom možné, že někdo – v Evropě a zřejmě hodně daleko od Řecka - s tím tak počítá. Ale může mít takové řešení vůbec naději na úspěch?

Zkusme se zamyslet nad jedním návrhem – prodej státního majetku. Všichni případní zájemci o koupi dnes vědí, že pokud se bude prodávat, pak to bude prodej v nouzi a tedy logicky budou tlačit na jeho co nejnižší cenu. To se také stane, protože na trh v krátké době – a Řecko asi nemůže čekat dlouho, pokud by se tato cesta zvolila – přijde mnoho majetku. Na trhu bude přetlak nabídky - a jak to tedy nevyhnutelně musí být s cenou?

Případní zájemci budou nakupovat na úvěr. Sotva to někdo nakoupí z volných peněz, pro které nemá uplatnění. Už to samo o sobě bude případné prodeje jenom protahovat. Navíc i úrokové podmínky těchto úvěrů budou odrážet rizikovost teritoria, která se patrně oproti současnosti nezmenší.

Tito investoři tedy budou mít zájem dosáhnout co nejvyššího výnosu v krátkém časovém horizontu. K tomu slouží celkem velmi jednoduchá řešení – potlačit co nejvíce běžné náklady, omezit údržbu atd. a zvýšit ceny. Bude to na tomto teritoriu fungovat?

Obávám se, že prodejem majetku se zde otevře prostor pro další spekulace a to sotva vytvoří předpoklady pro trvalejší hospodářský růst. Pokud to přivede do země kapitál, tak pouze spekulativní, který po čase zase odejde. A bude – jak jinak ještě požadovat další úlevy atd. Prodej majetku v těchto podmínkách proto vidím jako sice líbivé heslo, ale zcela nepochybně to povede jen k dalšímu - v delším horizontu – zhoršení situace řecké ekonomiky.

Zamysleme se i nad podstatou všech dosavadních návrhů – nad poskytováním dalších úvěrů. Jejich motivem je snaha vyhnout se tomu, co nakonec stejně přijde. Snaha vyhnout se vyhlášení platební neschopnosti a podstatné redukci dosud poskytnutých úvěrů. A tak se raději volí řešení – z pohledu Řeků a řecké ekonomiky – nejhorší. Poskytují se další úvěry pro ekonomiku, o které je již jasné, že je nemůže splatit. A tímto postupem se jen dál oddaluje řešení, které musí přijít a které bude jiné.

Proč by řešení pro Řecko mělo být jiné než se dosud otevřeně uvažuje? Stačí si udělat pár propočtů a musí být jasné, že při zadlužení kolem 150 % HDP v podstatě není možné dosáhnout dlouhodobě takového přebytku rozpočtových příjmů nad výdaji, aby bylo možné úvěrové zatížení snížit.

Pokud by byl přebytek rozpočtu kolem 5 % ročně, což je v dané situaci zjevně iluzí, pak i tak by jenom snížení na zhruba polovinu vyžadovalo zhruba 15 let. Na druhé straně se snížení podílu dluhu na HDP dá dosáhnout také tím, že HDP rychle poroste a rozpočet bude zhruba vyrovnaný. V tomto případě by to ovšem potřebovalo alespoň tempo růstu v průměru kolem 5 % ročně – i tak je to úkol na období 15 let.

To vše jsou velmi teoretické propočty, které sotva mohou mít oporu v reálném životě. Představa, že lze počítat dlouhodobě s tím, že ekonomika bude „odkládat“ kolem 2 - 3 % HDP do zahraničí, nebo bude odčerpávat tyto peníze z redukce sociálních či jiných výdajů, je sotva akceptovatelná.

Takový postup by se totiž projevil na stavu majetku státu, na infrastruktuře apod. Přirozeně, že by se to projevilo i na potenciálu soukromého sektoru – ani ten by nemohl počítat s tím, že by od státu mohl dostávat nějaké státní zakázky. Přitom stát je – jak to nakonec ukazuje také česká zkušenost – jedním z největších zadavatelů investic (myšleno stát včetně regionálních samospráv a také systém veřejných rozpočtů).

Kalkulovat s tím, že se podaří z této situace vyjít tím, že se buď deficit stávajících rozpočtů stlačí k nule nebo se dosáhne rozpočtového přebytku a současně se podaří dosáhnout výraznějšího a dlouhodobého hospodářského růstu a tak se dostane velikost státního dluh pod kontrolu, je možná hezkou teoretickou úlohou. Není to ovšem řešením stávající situace Řecka.

Jediné řešení
Problém Řecka totiž spočívá v tom, že jeho dluhy jsou v tvrdé měně – z řeckého pohledu – v euru. A z toho, jak dosavadní vývoj řecké ekonomiky vypadá, Řecko není schopno generovat takový přebytek svého rozpočtu v eurech, prostě proto, že není schopno eura vytvořit.

Všechny analogie, které se někdy používají při srovnání situace Řecka a jiných států ve vztahu k zadluženosti jsou totiž založeny na tom, že to byly dluhy v národních měnách. Pak bylo možné změnou kurzu národní měny vůči zahraničním měnám devalvací a následnou inflací dosáhnout znehodnocení národní měny – obrazně vytisknout peníze - a tak zaplatit dluhy. Tuto možnost dnes Řecko nemá a tudíž musí nastoupit jiné řešení.

Pro řeckou ekonomiku dnes existuje jediné rozumné řešení a tím je nikoli restrukturalizace dluhů, ale jejich redukce zhruba na třetinu až polovinu. Prostě musí nastoupit řešení, které sníží úvěrové zatížení Řecka na zhruba o polovinu či dvě třetiny.
Druhým krokem tohoto řešení je návrat Řecka k vlastní měně. Řecko musí mít možnost provádět vlastní měnovou a fiskální politiku, která mu umožní reagovat na jeho podmínky.

Všechny pokusy o záchranu Řecka formou restrukturalizace jeho dluhů tím, že se prodlouží jejich splatnost, sníží se úroky atd. ve skutečnosti neřeší příčiny toho, proč se Řecko ocitlo v této situaci. Nevyhnutelně – i kdyby se podařilo překlenout dalšími půjčkami tuto aktuální krizi – se po určité době znovu situace s dluhy vyostří a bude nutno ji řešit s daleko většími náklady než v současnosti. Řešit situaci tím, že se budou dále poskytovat úvěry a protože tam roste riziko, jsou úroky stále vyšší, nedává smysl. Jen to ekonomiku sráží do stále hlubší úvěrové propasti.

Stav reálné ekonomiky je rozhodující
Podstata problému Řecka spočívá v jeho ekonomice. Je to země, která leží na okraji EU. Do centra EU, kde je soustředěna rozhodující část produkčních kapacit je to příliš daleko a už to samo o sobě znevýhodňuje jakékoli investice, které by byly zapojeny např. do výrobního resp. vývozního potenciálu EU. To je zásadní rozdíl např. oproti české ekonomice, která je úzce provázána na export německé ekonomiky.

Řecká ekonomika proto nemůže dosahovat úrovně produktivity vyspělých zemí EU – nemá ani dostatečný příliv produktivních investic ani nemá výroby, kde je největší potenciál růstu produktivity - a tudíž nemůže mít jejich konkurenceschopnost. V mezinárodním obchodě bude vždy dostávat za svoji práci a své náklady méně než jiné země EU.

Navíc musí udržovat poměrně rozsáhlou armádu a zbraně pro ni nakupuje - od svých spojenců převážně ze zemí EU, které si je nechají dobře zaplatit (na úvěr). V rámci EU se Řecko výrazně „specializuje“ resp. jeho komparativní výhodou je turistika, případně zemědělství. Ovšem zde musí být konkurenceschopné s ostatními turistickými destinacemi ve Středozemí - a ty jsou všechny lacinější. Jsou to země s nižší ekonomickou úrovní. Chce-li si Řecko udržet konkurenceschopnou nabídku turistiky, musí proto být na úrovni cen konkurence. Jeho náklady však odrážejí úroveň světových cen.

Navíc v neprospěch Řecka mluví také jeho územní struktura – desítky obydlených ostrovů, kde se musí zajistit odpovídající infrastruktura pro život lidí (a taky pro turisty) – to rozhodně není zadarmo. Žádná ze zemí EU nemusí podobný problém řešit. Existují zde sice určité výjimky – obdobně jako v jiných zemích – pro nižší daně (DPH) na ostrovech - ale to samo o sobě je zjevně nedostatečné, není-li mateřská ekonomika dostatečně výkonná. Nikde v EU není tak velký podíl ekonomiky a obyvatelstva rozeset na tak velkém prostoru – a komunikačně špatně propojeném. Námořní doprava je prostě pomalá a na tak malém prostoru – paradoxně s ohledem na to, že jde o námořní dopravu – drahá.

Kdybychom chtěli vymezit integrační prostor pro řeckou ekonomiku – kde by měly probíhat největší zbožové toky – pak je to logicky Balkán a především prudce se rozvíjející ekonomika Turecka. Tam je ovšem hlavní politický problém. A pokud jde o Balkán, pak i to jsou ekonomiky, které jsou jednak podobné a jednak jim vyspělejší Řecko nemá mnoho co nabídnout .Technologie nemůže nabídnout a zemědělskou produkci mají vlastní.

Na rozdíl od všech svých sousedů má ovšem Řecko euro a tedy musí respektovat zcela jiné podmínky eurozóny – tedy podmínky západní Evropy a německo-francouzské ekonomiky – řečeno zjednodušeně.

Zásadní problém Řecka je to, že přešlo s touto specifickou ekonomikou na euro, které je projektem pro zcela jiné ekonomiky - úzce propojené a obdobně výkonné. Přiznat, že se to nemělo stát, uznat, že Řecko bude muset tuto zónu opustit, je zatím málo politicky průchodné. Bohužel politici – jako už nejednou v historii- podlehli vlastní představě o tom, že mohou cokoliv. A jako mnohokrát se to nepovedlo.

Pokud by se i nadále EU rozhodla bránit euro v Řecku, pak musí najít jiný způsob podpory řecké ekonomiky. Musí sáhnout k určité formě přerozdělování společného rozpočtu ve prospěch Řecka.

Pravděpodobně to mohlo být tak, jak to známe z naší historie. Je zde úspěšný příklad postupného vyrovnávání ekonomické úrovně mezi českými zeměmi a Slovenskem, který probíhal v v období padesátých až osmdesátých let minulého století. Jeho podstatou bylo přerozdělování vytvořeného produktu ve prospěch Slovenska , které získávalo podstatně větší podíl na užitém produktu než by odpovídalo jeho tvorbě - především vysoký příliv investic jak výrobních, tak nevýrobních. Ani tehdy v jednotném státě to nebylo bez problémů a zjevně se nepodařilo najít způsob, jak zájmy obou národů sladit resp. nalézt způsob, jak toto přerozdělování postupně zmírňovat. To byl patrně i jeden z důvodů rozpadu společného státu.

Řecko by se muselo řešit obdobně. I zde by mělo docházet k vyšší míře dotací z centrálního rozpočtu, které by ovšem měly být směřovány do vytváření produktivních kapacit apod.

Takový proces by ovšem vyžadoval také jistou míru zasahování do rozhodování místních orgánů apod. To by mělo zase další politické důsledky zejména ve vnitřní politice.

Ale ani současná krize nebude zcela bez problémů. Některé zprávy ukazují, že na demonstracích oproti rozpočtovým škrtům se také objevují hesla Řecko Řekům. Lze se tomu divit? A to je všechno teprve na začátku – to daleko horší teprve přijde. Až se začne prodávat státní majetek a budou se provádět další razantní škrty – aby se nakonec ukázalo, že ony dluhy neklesají. Jak takové oběti obyvatelstvo pochopí?
Je tu ovšem i druhý problém, který oslabuje soudržnost eurozóny. Ten demonstruje právě Slovensko, které další pomoc Řecku odmítá. Proč platit někomu, kdo se zadlužil, žije nad poměry – jak to líčí mnohá media? Je jasné, že i pro takové řešení – vyšší dotovanou ekonomiku Řecka se dnes sotva najde širší podpora uvnitř EU.

Jaké tedy volit řešení?
Ačkoli zde mluvíme o tom, že přichází v úvahu jen jediné řešení, zdá se, že na stole jsou dnes dvě řešení. Obě mají jedno společné – odpustit Řecku minimálně polovinu až dvě třetiny jeho dluhů. A to je zjevně největší problém – dojít k poznání, že to jinak být nemůže.

Sice se zdá, že je to velmi mnoho, ale i to je relativní. HDP EU dosahuje kolem 12 tis. mld €. Proti tomu 250 mld jsou zhruba 2 % a navíc to z velké části jsou stejně dluhy evropských bank.

První řešení může zachovat pro Řecko euro, ale to jen za podmínky, že tato ekonomika bude dlouhodobě – po desetiletí - dotována s cílem posílit její produkční potenciál, nikoli jen turistické kapacity. Takové řešení ovšem bude – bezpochyby – vyžadovat zasahování do řecké ekonomiky zvenčí – a to nebude dobře.

Druhé řešení je odchod z eurozóny a s vlastní měnou se pokusit lépe reagovat na vývoj světové ekonomiky. Ani v tomto případě však by to neznamenalo přerušení přílivu zdrojů z eurorozpočtu. Pravděpodobně by to však bylo – z hlediska potřeb financí – méně náročné.

Ten hlavní problém však je nutno vidět především v politické rovině. Uznat, že zavedení eura vyžaduje splnit nějaké předpoklady – a nemohou to být jen maastrichtská kriteria. Uznat, že k tomu je nutno mít i dostatečně výkonnou ekonomiku – tedy naplnit i řadu dalších kriterií, nikoli jen finančních. Odkud se vlastně vzala ona 3 % ročního deficitu? Jsou podložena nějakou empirií či teoretickou úvahou?

Politici by prostě měli pochopit, že k tak závažnému rozhodnutí jako je přijetí nové měny je nutno přirozeně dojít, že takové řešení musí uzrát. Měli by pochopit, že se objektivní vývoj nedá oklamat a není možné ho jakousi politickou vůlí překonat.

Hlavní poučení z dosavadního průběhu krize je jediné – nelze odtrhovat vývoj reálné ekonomik od vývoje finančních ukazatelů. Nelze silou vůle zavádět umělou měnu, aniž bychom neviděli, jaká je realita ekonomiky, kde je tato měna používána. Jinak řečeno – aktuální krize eura je především krizí neoliberálních konceptů hospodářské politiky.

Řecko však není jediným problémem eurozóny. Obdobný recept bude nutno aplikovat i v případě Portugalska a možná i jinde.

A co si myslíte vy? Diskuse (7 příspěvků)

Luděk Ševčík - OSVČ

Čtvrtek, 9.Června 2011, 15:14:39

Ono to zní velmi vzláštně - prominutí dluhů. Nechtěl bych být v kůži obyčejného Řeka, který celý život pracuje, žije "z ruky do huby" a teď se dozví, že žil nad své poměry a musí více pracovat a více se uskrovňovat. Ostatně, proč mluvit o Řecích, vždyť tohle se týká i nás. Jak k tomu vlastně příjdu, že i když celý život pracuji, nemám nikde žádný dluh, nedejbože úvěr, tak přesto mi Kalousek posílá složenky a vláda mi sděluje, že musím víc pracovat za míň peněz a z toho míň, co mi zůstane si odkládat víc, abych v důchodu nechcípl hlady. Je to kolektivní trest za špatnou volbu parlamentu? Volívám levici, ale co udělá Sobotka, nebo jiný levicový politik s pažravostí finančních hamižníků? Dokáže změnit fungování státu tak, aby kvalitu mého života ovlivnila má pracovitost a ne burzovní spekulanti s obilím, nebo jinou životně důležitou komoditou? Pokud ne, tak proč bych měl dál volit levici, nebo proč bych měl vůbec volit a dodržovat demokratické principy, když mě je to na prd? Začínám mít pochopení k nevoličům a chápu čím dál víc rozhořčené Španěly, Řeky a další. A nemám pocit, že bych byl sám.

Stanislav Hošek - Český těšín

Zadlužování státu. Úterý, 14.Června 2011, 19:58:37

Všechny státy jsou zadluženy. Naskýtá se otázka: u koho? No přece u soukromého sektoru. Takže zadlužování je skrytou privatizací veřejné sféry. Pouhé odpuštění dluhu nemůže být nikdy ucelenou možností řešení. Komplexní řešení musí totiž obsahovat především zespolečenštění bankovní sféry, jinak půjde vždycky pouze o dílčí opatření.

Miroslav Novák - Praha 9

Středa, 15.Června 2011, 17:53:8

I když je to možná trochu nespravedlivé, když budou evropské (německé) banky nuceny odpustit dluh, který vznikl vyvedením nezdaněných příjmů řeckých miliardářů do zahraničí...

František Jonáš - Třebíč

Řecké dluhy a dluhy jiných už asi nikdo nesplatí.....zejména ne Řeci Pondělí, 18.Července 2011, 09:02:43

Ano je tu na stole otázka a odpověď...odpuštění dluhů??? Jak vznikaly a kdo komu co dluží?? Je stále ještě něco, čím jsou podloženy peníze kromě úvěrových smluv na úrovni státní, mezinárodní a podnik -banka, občan - banka?? Peníze jsou už podloženy jen různými cáry papíru , ať už to jsou dluhopisy nebo zmíněné smlouvy či směnky. Co se to ve světě stalo?? Prostě se ztratilo podložení měn drahýni kovy a hodnotou práce a vše je nastaveno do spekulativních pásem podpisů či otisků palců pro banky a pojišťovny. Kdo to vytvořil?? Člověk to vytvořil a vytvořil to v bankách bez podložení hodnoty peněz a v burzách, kde hodnota práce je na minimu a hodnota spekulací roste nade všechny meze. Astronomické dluhy Řecka nelze jinak než odpustit. Co však pak ve vztahu k větším zemím typu Španělsko, Itálie a třeba USA, která by navíc mohla dláždit cesty nositeli Nobelových cen za ekonomiku?? Co s nimi, když Řecku se odpustí?? Kde to ty země nabraly, zejména USA náš současný přiklad . Obama jedná o oddálení státního bankrotu a rozšíření dluhových pásem a není na důchody. Kdo tam utratil důchodové fondy a kdo u nás?? Není to důsledek monetarismu?? Náš prezident varuje před Keynessiánstvím, kdo bude varovat před monetarismem, když také nefunguje i v kolébce ekonomismu USA?? Kdo to všecko nastavil a nastavuje?? Jak se chová FED a jak se chovají Národní banky?? Kdo to všechno dopustil a dopouští?? Skrytá privatizace a někde už i odkrytá privatizace veřejných služeb a rozklad sociálních států si platí občané sami ve prospěch bohatnoucích, stále užších vrstev nejbohatších. Banky způsobily krizi a mají zase nejvyšší příjmy a prebendy, tak co ještě k řešení? Ano Řecku nemá-li se rozpadnou Eurozona se musí dluhy odpustit, ale co ti ostatní??? Je to ještě práce , co podkládá měny??Ne jsou to podpisy na úvěrových smlouvách často s lichvářskými úroky. Co spekulace a anonymní vlastníci neskutečného bohatství v penězích, ale k čemu peníze, když už naším snažením mít zisk za každou cenu, začíná být unavena větší část společnosti lidské a nynnější globalizace nutně spěje ke státně-monopolního kapitalismu bez toho, že by státy plnily své funkce. Komu to vše asi dlužíme?? Zdá se , že naší modré planetě, ale ne v penězích , ale ve stupni jejího poničení a vydrancování. Systém ve kterém žijeme není schopen nic moc řešit a ne vše vyřeší zbožštěná ekonomika a peníze. Můžeme se dostat, alespoň ten kroužek nejbohatších do stavu, kdy čeho se díky své pýše dotknou, tak se promění ve zlato, jak to už bylo právě v trestu bohů z Olympu pro krále Midase, ale ten pak umíral hlady a žízní. Pak totiž má největší hodnotu voda a chléb, nebo jiná potravina, což jsme nepochopili ani my v naší zemi, nebo ti co to chápou o ničem nerozhodují a ti v čele s vládou rozhodují ve svém omezení doprovázenou spupností omezených pak škrtají a ničí poslední zbytky národního majetku a našich bývalých předností a ¨ženou nás k Řecku svými škrty a hloupostí rychleji a jistěji, než kdyby raději neprováděli už žádné reformy, nebo jak těm nesmyslům říkají, co páchají... V boha nevěřím, ale asi nám nezbývá než se modlit a třeba pohansky k Olympu, aby ti dnešní Midasové už konečně přestali být pyšní....a nebo je přemístit na Sibiř, či nějaký ostrov , ať si počítají nahromaděné biliony často v rukou lidí, co si už sami nedokáží zavázat ani tkaničku u bot a nás nechají prostě žít.....

František Jonáš - Třebíč

Jo díky Jardovi , za výborný článek... Pondělí, 18.Července 2011, 09:05:17

Na to bych zapomněl......

Jan Čanda - student, Lhenice

Má to jeden háček... Pondělí, 18.Července 2011, 17:06:6

...a sice ten, že při klasickém pojetí soukromého vlastnictví má právo odpouštět dluhy pouze a jen věřitel. My se tady můžeme bavit o tom, že odpuštění dluhů by pro Řecko bylo nejlepší, ale sami toho odpuštění nemůžeme dosáhnout - oni totiž jaksi nedluží NÁM.
Jelikož se Řecko ale očividně řítí do stavu platební neschopnosti, je přirozené, že se jeho pohledávky budou přednostně řešit prodejem majetku. A máte úplnou pravdu v tom, že to zdaleka nebude výhodné řešení, že budou asi muset prodávat pod cenou - ale tak dopadne koneckonců každý, kdo nezvládne svoje dluhy. Je smutné, že to Řekové nezačali řešit, když to ještě šlo, ale teď už je čas na dobrá řešení bohužel dávno pryč...

2009_09_19_5372

Bohumír Molnár - Československo

Úterý, 19.Července 2011, 06:31:21

K odpouštění dluhů mezi podnikatelskými subjekty si dovolím pár vlastních zkušeností.

Zhruba dvacet let řeším ve spolupráci s německými advokáty problémy českých a slovenských podnikatelů i občanů v Německu. Soudně či mimosoudně jsme řešili stovky případů pohledávek českých či slovenských věřitelů za německými dlužníky.

Nevzpomínám si na případ, kdybychom získali pro věřitele celou dlužnou částku i s příslušnými úroky. Pokud to dlužník jen zkouší a peníze má, stejně chce něco ušetřit a sjedná odpuštění alespoň části úroků. Moudrý věřitel to přijme.

Je-li dlužník ve finanční tísni a peníze nemá, nebo je má, ale je ochoten riskovat va bank, jen hloupý věřitel by chtěl získat všechno, protože nemusí získat nic - dlužník prostě zbankrotuje.

Pokud jsme přihlašovali pohledávky věřitelů do insolvenčního řízení, pak jen v jednom případě získal věřitel zhruba 60% pohledávky, ale to až za osm let restrukturalizace a oživování podniku dlužníka správcem insolvence. Ostatní, pokud vůbec něco získali, tak cca 3 – 5 % z pohledávky bez úroků.

Německé soudy při prvním ústním jednání navrhují smír zhruba ve výši tří čtvrtin dlužné částky bez úroků. Pokud není prokazatelná jednoznačná vina dlužníka (což bývá zřídka), doporučujeme věřitelům smír přijmout. Pokračování soudního sporu se jim prodraží a dlužník může jít nakonec do bankrotu (insolvence)

I v Německu se má za to, že dodávat zboží či služby odběrateli ve finanční tísni je prostě mimořádné riziko. Když to nevyjde, je to na úkor riskujícího věřitele. Riskoval a prodělal. V obchodních vztazích je to normální …

Banky, které půjčovaly Řecku ve stavu jeho finanční tísně, riskovaly a mohou tedy prodělat. V podnikání je to normální …

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.