Odklon Německa od atomové energetiky není ani rychlý ani překvapivý. Spíš zaráží, že to trvalo tak dlouho, protože Německo mělo použitelnou strategii, vedoucí k tomuto cíli, už v roce 1980. Od sedmdesátých let se ve veřejných diskusích prosazovali silou svých argumentů odpůrci využívání atomové energie a havárie v americkém Harrisburgu v roce 1979 jejich pozice ještě posílila. V témže roce vytvořil spolkový parlament expertní komisi „Budoucí jaderná politika“ pod vedením poslance SPD Reinharda Ueberhorsta, která po roce práce předložila své výsledky.

Byly to čtyři rovnocenné scénáře pokrytí energetických potřeb země včetně konceptu, který počítal s kompletním opuštěním výroby elektřiny v atomových elektrárnách. Tam se říkalo, že energetickou budoucnost Německa lze zajistit i bez atomové energie a uvádělo se 62 opatření doporučovaných pro energetickou změnu. Tato opatření se týkala využívání obnovitelných zdrojů, územního plánování, podpory železniční dopravy apod.

Všechny čtyři scénáře byly podloženy výpočty, na kterých se shodli experti, kteří byli jmenováni konsenzuálně, ne podle stranického klíče. V komisi byli jak zastánci, tak odpůrci atomové energie. Při diskusi se používala čísla, kritéria a expertizy nesporné pro všechny zúčastněné. Politikům bylo přenecháno politické rozhodnutí, který z těchto scénářů zvolit.

Tak to vypadá, když experti jsou experti a politici jsou politici. U nás to chodí jinak. Politici si najmenují expertní komise podle svého gusta a nikdo pak není překvapen, že takové komise vypracovávají expertízy a doporučení, která se shodují s politikou, těch, kdo je jmenovali. Škoda času a peněz.

Nástup pravicových vlád pod vedením kancléře Kohla v Německu vedl k tomu, že výstup z atomu byl odložen o dvacet let.

Jak je známo, a jak jsem popsal v jiném sloupku, německá sociální demokracie ve spojení se zelenými k programu utlumení atomové energetiky přistoupila v roce 2000 a v roce 2010 pravice znovu změnila pravidla a prodloužila životnost atomových elektráren. Když se energetická politika mění téměř s každými volbami, přináší to jen obtížně řešitelné problémy a tak je nesporným úspěchem, že pod tlakem veřejnosti konvenčně souhlasí s rychlým ukončením atomové epizody i současné pravicové vládní strany. Konsenzu bylo dosaženo, zásadní rozhodnutí bylo učiněno, ale diskuse samozřejmě pokračuje. Politici i občanské organizace si uvědomují, že ukončení provozu atomových elektráren je jen první krok a že tato zásadní proměna energetiky přináší řadu dalších závažných rozhodnutí.

Na německém evangelickém Kirchentagu, který v minulém týdnu probíhal v Drážďanech, se konala řada diskusí na toto téma. Při jedné z nich Frank-Walter Steinmeier, významný politik SPD , vyvracel kritiku, která říká, že kvůli pokrytí výpadku elektrické energie dojde k renesanci energetického využívání uhlí. Podle Steinmeiera nebudou budovány žádné nové uhelné elektrárny kromě těch, které už jsou v plánu nebo ve výstavbě. Pro pokrytí potřeb přechodného období budou více využívány plynové elektrárny, které je pro jejich flexibilitu možno lépe kombinovat s obnovitelnými zdroji. S takovým řešením souhlasili jak přítomní představitelé nevládních organizací, tak i zástupci energetického průmyslu. Pozoruhodné byly zvlášť příspěvky představitele organizace podnikatelů podporujících ochranu klimatu Initiative 20. Toto sdružení prosazuje daleko radikálnější snižování objemu emisí, než jsou vládní programy. Jsou přesvědčeni, že dosáhnou do roku 2020 snížení o 50% oproti roku 2006 je v Německu reálný cíl, který navíc přinese ekonomické výhody.

Biolog a teolog, prof. Günter Altner, v kontroverzi s představitelkou svazu podnikatelů v energetice Hildegard Müllerovou, připomínal, že zásadní řešení energetických potřeb je možné jen pokud změním vzorce ekonomického systému od zaměření na neustálý růst k udržitelnosti. O tom je třeba vést veřejný diskurs a prosazovat veřejný zájem nad zájmy soukromé. Konzistentní program pro takovou celkovou změnu zatím neexistuje a důležité je, aby to bylo rozhodování občanů a ne jenom politiků a expertů.

Právě způsob rozhodování v rámci energetického převratu rozhodne, zda proběhne v režii velkých energetických koncernů nebo zda se podaří prosadit vyšší míru decentralizace a zapojení občanů do energetické politiky. I ti, kteří svými protesty a dlouhodobým tlakem ke změně zdola přispěli, budou dál potřeba při řešení takových otázek, jako je umístění nových větrných a solárních elektráren v krajině, doprava, energetické úspory apod.

Na závěr diskuse tisícičlenné publikum schválilo rezoluci za urychlené ukončení atomového programu a to do roku 2017, o pět let dříve než navrhuje současná vláda.

Německo se vydává na průkopnickou cestu: jako první průmyslová velmoc volí přechod k obnovitelné energetice. Takové rozhodnutí nespadlo z nebe, ale jsou za ním desetiletí debat, výzkumů, postupných praktických kroků a zejména občanské angažovanosti. Ve spojení s německými technologickými kapacitami má takový projekt velkou naději na úspěch. V každém případě bude pozornost všech, kdo odpovědně uvažují o budoucnosti, v příštích letech upřena na Německo. Němci si to uvědomují a chtějí hrát roli pozitivního příkladu, který by sváděl k následování i další země.

Česká republika, s kterou má Německo svou nejdelší hranici, bude pravděpodobně takovému svádění odolávat nejdéle. Pokud jde o náboženskou víru, jsme celosvětově na jednom z posledních míst, ale ve  víře v technologie jsme na špičkové pozici. Nedávný průzkum ukázal, že dvě třetiny Čechů jsou přesvědčeny o bezpečnosti atomových elektráren. K tomu přistupuje strach z ekonomických dopadů případné změny a reverence vůči expertům a sebejistým politikům, kterým je spousta lidí ochotna věřit jakýkoli blábol, jen proto, že mají funkci. Navíc žádná významná politická strana o energetiku bez atomu nestojí. Situace téměř beznadějná.

Současná německá komise, vedená poslancem Töpferem , na základě jejíhož doporučení vláda rozhodla, se jmenuje „Etická komise pro bezpečné zásobování energiemi“. Že by měla mít energetika nějaký etický rozměr? Kdo to spadl z višně, oni nebo my?