Proč bojovat s korupcí aneb Polemika s Václavem Bělohradským

Autor polemizuje s tezí Václava Bělohradského, že korupce je patologie a udělat z ní politický program je stejná demagogie, jako jsou sliby vyřešit naše problémy antipoliticky. Tvrdí, že i v rámci kapitalistického zřízení má smysl proti ní bojovat.

Václav Bělohradský publikoval v poslední době několik textů, jejichž poselství lze shrnout takto: korupce je patologie a udělat z ní politický program je stejná demagogie, jako jsou sliby vyřešit naše problémy antipoliticky. Boj s korupcí zastírá, že politické strany nikdy netvoří ideální jedinci a že demokracie obsahuje i špínu.

Politika napadená virem „boje s korupcí“ se stává terčem nereálného volání po výměně zkorumpovaných politických elit za nějaké jiné, lepší, a stává se tak živnou půdou pro nedemokratické tendence. Je-li boj s korupcí povýšen na boj o čistotu politiky, může vydláždit cestu v lepším případě k „berlusconizaci“, v horším případě k diktaturám.

To, co se nazývá korupce v České republice, je podle něj ve skutečnosti rozsáhlá a rozvětvená subkultura, s hlubokými kořeny v minulosti, legitimizující pojetí politiky jako distribuce privilegií na základě tichých dohod mezi kmotry a jejich klienty. Z toho plyne, že pro politika je snazší získat konsensus nabídkou privilegií než pravidel.

Bělohradský tvrdí, že boj s korupcí je jednou z těch falešných otázek, s jejichž pomocí populisté přesměrovávají „tekutý hněv lidu“ od systému k jeho obětem. Pravdivou otázkou není moc oligarchie kmotrů obcházet pravidla; pravdivou otázkou podle něj je, co jsou pravidla v současné společnosti a jestli to, čemu liberální demokraté v minulosti říkali „pravidla“, ještě vůbec může existovat.

Globální kapitalismus totiž podle Bělohradského značně zproblematizoval hranici mezi pravidly, která v liberální demokracii zaručují všem hráčům stejnou svobodu volit mezi možnostmi, a „tahy“. Například v šachu sice existuje nekonečno možných tahů, ale všechny se pevně odvíjí od malého množství jasných pravidel.

V globálním kapitalismu se hranice mezi pravidly a tahy rozplývá, a s ní i hranice mezi legálním a nelegálním jednáním, protože epocha globalizace redukuje stát (legalitu), otevřený veřejný prostor (legitimnost) a kulturu (kritické svědomí) na pouhé nástroje bio/symbo/logické moci globálního kapitálu.

Ondřej Štindl v polemice s Bělohradským namítl, že se v Bělohradského argumentaci skrývá utopičnost, která spočívá v přesvědčení, že pravidla, tak jak jsou dnes nastavena, nelze dodržovat, a v široké diskusi by tudíž měla vzniknout pravidla nová.

Bělohradský odpovídá, že Štindl, spolu s velkou částí české „morální pravice“, osciluje mezi dvěma póly: potřebou zjednodušit si svět nezpochybňováním „již existujícího“ a zároveň hlubokou nedůvěrou k „vydiskutovaným“ pravidlům, tedy k demokracii pojaté jako permanentní společné rozhodování všech o všem.

Štindlův poukaz na „utopičnost“ tezí Bělohradského se ovšem nezdá být nesen „hlubokou nedůvěrou“ k vydiskutovaným pravidlům. Spíše je nesen zásadní pochybností nad tím, že by taková pravidla, pokud by v diskusi jako nějaký nový normativní rámec vůbec vznikla, mohla vejít v platnost.

Je-li hlavním viníkem rozmazání hranice mezi pravidly a tahy, mezi legálním a nelegálním jednáním, globální kapitalismus, pak, dovedeme-li Bělohradského argument do důsledků, by nová pravidla buď musela mít planetární rozměr, nebo by lokální společenství, v nichž by platila, musela být nějak od „tahů“ globálních hráčů izolována. Popřípadě bychom museli zrušit (globální) kapitalismus.

Obloukem se tak vracíme k hlavnímu problému epochy globalizace, jímž jsou rozevírající se nůžky mezi ekonomickou, technologickou a vědeckou globalizací na jedné straně a pomalým tempem globalizace politiky a občanské společnosti na straně druhé. Je to právě globální nadvláda ekonomiky nad politikou, globálních finančních trhů a korporací nad chřadnoucími politickými arénami národních států, co působí nerovnováhu mezi „pravidly“ a „tahy“, v kterémžto kontextu může boj s korupcí vskutku působit buď jako naivita, nebo jako populismus.

Bělohradského argumentace bude ovšem v tomto kontextu dávat smysl pouze za předpokladu, že na jím postulovanou „pravdivou“ otázku („co jsou pravidla v současné společnosti a jestli to, čemu liberální demokraté v minulosti říkali pravidla, ještě vůbec může existovat“) odpovíme spolu s ním, že pravidla jsou v globálním kapitalismu skutečně už rozmazaná do té míry, že mizí hranice mezi legálním a nelegálním jednáním.

Je to ale tak? Doopravdy epocha globalizace redukuje stát (legalitu), otevřený veřejný prostor (legitimnost) a kulturu (kritické svědomí) na pouhé nástroje bio/symbo/logické moci globálního kapitálu, jak tvrdí Bělohradský, nebo přece jen existuje v liberálních demokraciích na úrovni národních států ještě stále určitá míra autonomie jak politiky, tak občanské společnosti?

Dalo by se totiž namítnout, že navzdory globálnímu kapitalismu, který má tendenci přizpůsobovat pravidla hry vytvořené státy svým globálním tahům, různé státy si dokážou s (globálním) kapitalismem poradit různými způsoby.

Občané skandinávských států, Nizozemska, nebo třeba Německa, docela jistě nemají stejně silný pocit jako třeba občané jihoevropských nebo jihoamerických zemí, popřípadě současného Česka, že se legalita, legitimnost a kritické svědomí v jejich státech proměnily v pouhé nástroje moci globálního kapitálu. A rozhodně více věří tomu, že s korupcí nejen lze, ale má smysl bojovat, a to i politicky.

Bělohradský má nepochybně pravdu, že „boj s korupcí“, povýšený na ústřední téma, je často nebezpečná demagogie a osvědčený nástroj všech populistů. Na druhou stranu, jakkoliv korupce je i „společensko-kulturní“ faktor, závislý na tradicích té které země, korupci může výrazně omezit i správně nastavený právní rámec, který se vytváří, jak jinak, v legislativním, tedy vlastně v politickém procesu.

Tvrdit, že takto nastavená pravidla stejně nakonec podlehnou tlaku globálního kapitálu, který si vytváří svými globálními tahy pravidla vlastní, a de facto účinnější, znamená nejen rezignovat na základní premisy liberální demokracie, jako jsou spravedlnost a vláda zákona, ale také jednoznačně nadřazovat „kulturu“ (globálního kapitalismu nebo národních společenství) institucím. Máme ale dostatek „důkazů“, že taková situace už nastala?

Navíc diskuse o možných nových pravidlech, například v kontextu deliberativní demokracie, nijak nevylučuje snahy o institucionalizaci účinnějších pravidel v rámci existujícího systému. Zejména liberální levice by měla být schopna diskutovat jak o změnách v rámci existujícího systému, tedy o „humanizaci“ (globálního) kapitalismu a „demokratizaci“ demokracie, tak o změnách systému samotného.

A je zde ještě jeden důležitý aspekt celé věci. Zatímco korupce existovala odjakživa ve většině lidských společenství, systémová korupce, tedy vlastně masové rozkrádání státních prostředků, spojené s privatizací politiky, veřejného prostoru a státní moci, je až projevem globálního kapitalismu.

Uznáme-li, že zrušení (svržení) globálního kapitalismu nebo nastolení zcela nových pravidel hry není v současnosti realistické, pak nezbývá než se pokoušet „bojovat“ s korupcí v rámci „systému“. Může tak činit občanská společnost, ale i politické strany.

S podezřením bychom se samozřejmě měli dívat na ty strany, které si z „boje s korupcí“ udělají hlavní téma, nebo na ty, které mají tendenci na konkrétní protikorupční opatření ve svých programech zapomínat hned po volbách. Ostatní iniciativy, občanské i politické, bychom měli vítat.

V Manifestu radikálního liberalismu i v manifestu Občané proti korupci se zdůrazňuje, že systémová korupce je utajený státní převrat, protože místo politiků zvolených občany rozhodují zákulisní oligarchie. Není důvod si to nechat líbit. A bylo by kontraproduktivní tvrdit, že každý „boj s korupcí“ je demagogie nebo že odvádí pozornost od důležitějších věcí.

A co si myslíte vy? Diskuse (13 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Img_4546

martin škabraha - autor erót-ické literatury

Úterý, 31.Května 2011, 09:26:5

Autor se sice snaží, ale nedaří se mu odpovědět na hlavní problém, který Václav Bělohradský vyzvedává: proti systémové korupci prostě nelze bojovat jako proti korupci, protože to není korupce (tj. narušení či poškození systému), ale jiný systém. Ta subkultura spočívající v "držení basy" při obcházení pravidel (jinak řečeno: nerespekt ke státu a ústavnosti) je u nás tak hluboce zakořeněná, že boj proti korupci bude zase jen jedním z hesel, které se v ní přes dílčí úspěchy rozplyne v haškovskou parodii.

Potírání korupce by mělo být samozřejmostí, právě proto je nelze učinit politickým programem - pokud by se tak stalo, politika se změní v boj čistých a ještě čistějších. Klíčový problém přitom pojmenovává sám autor, když na konci hovoří o oligarchii. Tím svůj postoj sám vyvrací, protože rozhodují-li o všem zákulisní oligarchie, budou rozhodovat i o boji proti korupci, resp. o jeho obětech. Boj proti korupci může dát té "elitě" do rukou to, co jí zatím nedal v dostatečném množství Ústav pro studium totalitních režimů - promyšleně vypouštět očerňování toho či onoho, mít vyděračský potenciál uplatnitelný vůči lidem ve veřejných funkcích. Korupce je čajíček, problém je ta oligarchie.

20160518_roman_kanda-11_crop

Roman Kanda - Praha

Úterý, 31.Května 2011, 12:40:13

Souhlasím s kolegou Škabrahou. Ostatně všiml jsem si, že řada polemik s Bělohradského texty je postavena na jistém "nerozumění" toho, co Bělohradský vlastně říká. Já sám jsem jeho kritiku "boje s korupcí" nečetl jako pokyn k rezignaci, nýbrž jako skeptickou analýzu (či spíše interpretaci) současného stavu, jako poukázání na některé aspekty fungování systému, jenž se zove globální kapitalismus.

Pehe přitom, a to v tom spočívá jistý paradox článku, Bělohradského zjištění parafrázuje věrně, ale jeho následná argumentace je vachrlatá. Bělohradského skepse je fundamentální, a proti ní Pehe staví cosi jako obhajobu statu quo: dům se sice bortí, ale zkusme ještě zamést podlahu, než se na nás zřítí střecha.

Německo, Skandinávie... I ekonomiky těchto zemí jsou pochopitelně součástí globálního kapitalismu a výrazně ho spoluvytvářejí. Že tyto země nejsou tak zkorumpované jako např. ČR je asi spíše věcí míry než principu.

Jan Dospiva - Orlová

Úterý, 31.Května 2011, 21:22:7

Ačkoli jste slabinu Peheho argumentace pojmenoval přesně, přesto s ním musím souhlasit v jednom - když nedokážeme najít alternativu vůči systému, máme snad nedělat nic? Systémovou korupci sice neodstraníme, ale aspoň jí znepříjemníme život, jde právě o tu míru.

Vůči manifestu Občané proti korupci mám tu výhradu, že ačkoli pojmenovává jako skutečně nebezpečnou onu systémovou korupci, tváří se, že jím navržená opatření udělají pořádek na světě nebo aspoň v tomto státě. V tomto směru jde trochu ruku v ruce s populisty slibujícími tentokrát ten pravý, skutečně účinný boj s "korupcí". Viz heslo automatické finanční odpovědnosti úředníka za "nezákonné" rozhodnutí. Nehájím beztrestnost a neodpovědnost, ale právo není exaktní záležitost, ale jeho aplikace závisí na zaujetí určitého právního názoru, který nemusí být jednotný, naopak ne nadarmo se říká, že sto právníků - sto názorů. Navíc se může vyvíjet v čase. Je zcela běžné, že co včera bylo považováno za zákonné, bude zítra zpochybněno a překonáno např. novou judikaturou. Pokud zaujme nadřízený orgán nebo správní soud jiný právní názor v konkrétní věci, znamená to automaticky, že úředník pochybil? To by museli být na všech okresních soudech samí špatní soudci, protože každému snad už bylo krajským soudem zrušeno nějaké rozhodnutí, respektive pokud je cílem "nechybující" soudce nebo úředník, k čemu by pak byla vyšší instance?

Nelze finančně postihovat za právní názor, ale za jasné pochybení. Rozlišení těchto dvou situací v pracovně právní rovině však také může být velmi neostré a záležitostí právního názoru. Proto bych úředníka postihoval náhradou škody jen v případě zcela neoddiskutovatelného profesního selhání nebo prokázaného trestného činu.

Navíc toto selhání vůbec nemusí souviset s korupcí. Text opět evokuje obraz korupce jako úředníka beroucího úplatky, který to nakonec jako jediný doopravdy odskáče.

Naopak správným směrem jde požadavek důsledné depolitizace státní správy a jejího strukturálního oddělení od samosprávy, tedy politiky.

Stěžejnímu vlivu velkých peněz ve vrcholové politice v současném globálním kapitalismu však nelze zabránit pouhou změnou pravidel a administrativními opatřeními, ale jen změnou celého společensko-ekonomického systému. Jenže jak by měla tato změna vypadat a jak ji provést, aby to nebylo jen opakování historicky slepé cesty komunistického pokusu, nikdo pořádně neví.

Petr Litschmann - M.Žižkov

Démos se bortí? Úterý, 31.Května 2011, 22:08:37

Pane Kanda,

nezdá se vám spíše, že text pana Peheho překračuje stín jakkoliv precizní formulaci Bělohradského skepse a polemizuje víc s dopadem této skepse na úrodnou půdu nihilismu? Pokud bychom už teď znali postup jak vyřešit stávající problémy generované (např.) globálním kapitalismem, jistě by němělo smysl, zdržovat se nějakými iniciativami.
Zdá se mi ale, že takový postup nemáme, pak skutečně nezbude než spojit síly a doufat, že tato spojení budou plodná i pro budoucí nalezení možných řešení. Je to snad jeden z mála historicky osvědčených postupů. Mám-li rozvést vaši metaforu, tak je třeba trošku zamést tam, kde chceme vyučit nejšikovnějšího tesaře, aby nám opravil nedosažitelně globální střechu. :-)

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

korupce a co s ní? Úterý, 31.Května 2011, 22:20:15

Korupce je starý problém. V podstatě za boj proti korupci v katolické církvi byl upálen Jan Hus. Pokud ovšem korupci prohlásíme za záležitost systému, potom se jí můžeme zbavit jen tehdy, když odstraníme celý systém. To už sliboval Marx a marxisté a víme, jak to dopadlo. Asi se nikdy nepodaří korupci zcela vymýtit, ale jsou různé strategie, jak ji potlačit či alespoň regulovat. Slabinu Bělohradského kritiky vidím v tom, že pokud boj proti korupci prohlásíme za morální kýč, potom s ní už nemůžeme dělat vůbec nic. Slabinu manifestu můžeme vidět v tom, že nám sugeruje, že zmíněná opatření korupci vymýtí. Nicméně diskuse o korupci obecně i o jednotlivých případech je na místě a o čem určitě můžeme diskutovat jsou opatření, která by ji potlačila, zkomplikovala, udělala společensky minimálně tak nežádoucí jako kouření. Nemluvme o systémové korupci, ale mluvme o opatřeních proti ní. Když se bude o korupci veřejně a vášnivě diskutovat, tak se třeba strany začnou předhánět v tom, která přijde s lepšími opatřeními proti ní. V manifestu je pěkný citát z Kanta: jde o pravidla, která by donutila i ďábly žít v míru vedle sebe. To je samozřejmě trochu přehnané, ale něco na tom je.

650

Lukáš Kraus - Leikanger - Norge

Středa, 1.Června 2011, 09:22:27

Romane Koudelko, je dobré se podívat na Island, vřele doporučuji. Uvidíte společenství lidí dříve země s nejvyšší kvalitou života na světě a téměř nulovou korupcí, tedy země, která byla vytunelována za bílého dne na desítky generací. Proto osobně nesouhlasím s plochou tezí Bělohradského o vžité subkultuře a naopak varuji jako Pehe před globálními hráči, kteří nemají už dávno nějaké místně subkulturní či kulturní ukotvení. To je vlastně problém dneška, že spekulativní fondy vydírají celé státy a tlačí je do politik, které je zaručeně zlikvidují. Je to ale zajímat nemusí, nejsou totiž "nikde doma".

650

Lukáš Kraus - Leikanger - Norge

Středa, 1.Června 2011, 10:39:4

Nejsilnějším faktorem omezujícím míru korupce ve společnosti je její geografická a správní decentralizace. Ve své podstatně něco jako Norsko neexistuje, ale existují pevně svázané komunity společným rozpočtem a přehlednou správou. Na každého je potom vidět, specielně, když přidáme monitoring pohybů na bankovních účtech a otevřená daňová přiznání veřejně dostupná na internetu Tedy nejde o kulturní rys v první řadě, jelikož stejný systém ctí i přistěhovalci z Afriky v první generaci.

Petrasek Milan - penzista

Spoluobčanstvu přístupná daňová přiznání Středa, 1.Června 2011, 14:33:49

chrání před lokální krupcí, ale méně až vůbec před korupcí režimu vlastní, tedy vynucenou. Bělohradského postoj chápu jako připomínku nutnosti lépe rozlišovat mezi korupčními skandály vyvolávanými účelově a korupčními mechanismi sytému vlastní. V tom má i zkušenostní náskok.

20160518_roman_kanda-11_crop

Roman Kanda - Praha

Hluboký omyl této diskuse Čtvrtek, 2.Června 2011, 06:36:15

Přátelé, nejprve pár reakcí.

Petře Litschmanne a Martine Šimso, metafora o zametání podlahy v bortícím se domku byla samozřejmě míněna ironicky - otázka však zní, nakolik je korupce systému "vnější", cizorodý prvek. To je fundamentální otázka, a proto odmítám takové ty imperativy plurálu "nemluvme o systémové korupci" atd. Proč bychom o tom neměli mluvit? A když o ní nemáme mluvit, jak pak můžeme priti ní hledat opatření?

Lukáši Krausi, sice nevím, kdo je Roman Koudelka (nikdo takový se v diskusi dosud neobjevil), přesto se pokusím zareagovat: vlastně dobře nechápu, čemu oponujete - tezím V. Bělohradského (dále VB) nebo mé kritice Peheho článku? Zdá se, že jste si mě zařadil k obhájcům VB, ale tak tomu není. Ani já s řadou myšlenek a argumentů VB nesouhlasím, jen vybízím k pečlivému čtení a odmítám dezinterpretaci.

V celé této diskusi tkví hluboký omyl. VB přece nemluví o rezignace na boj s korupcí - odkud jste to vzali? Chápu jeho vystoupení spíše jako kritiku iluze, že korupce je něco, co se dá vymýtit, že je to "zlo", které se dá oddělit od "dobra" systému, že jde o selhávání jedinců, nikoli o inherentní chybu systému. To, co tady píše Lukáš Kraus, by se mi jevilo toto skeptické zamyšlení spíše potvrzovat, tak věru nevím, vůči čemu se pan Kraus vlastně vymezuje.

Znovu opakuji, nestojím zcela na pozici VB a rozhodně zde nechci dělat jeho samozvaného vykladače. Ale zdá se mi, že dosavadní polemika nestojí na dobrém základu, že je polemikou proti tomu, co VB neřekl ani nenapsal.

Miroslav Novák - Praha 9

Politický program - a proč ne? Čtvrtek, 2.Června 2011, 15:05:37

Mudrovat o příčinách korupce v zemi, kde jsou legální akcie na doručitele a neexistují majetková přiznání, je zcela nepraktické, až pokrytecké. Proč hledat příčiny tak daleko a tak vysoko, když mohou být z velké části v existujícím právním rámci, který je dán pouze politickým bojem a mediální propagandou? A opět se ukazuje, že není levice jako pravice. Pokud si vzpomínám, návrhy zákonů o majetkových přiznáních pocházejí vždy ze strany levice a pravicí jsou vytrvale odmítány. A s akciemi na doručitele je to podobné. Myšlenku veřejných daňových přiznání, jak o tom píše pan Kraus, by naše média zařadila do ultralevicové ideologie a totálního porušení lidských práv. Já naopak bych s touto praxí souhlasil - a bylo by po korupci.

Stanislav Hošek - Český těšín

Korupce? Sobota, 4.Června 2011, 20:17:7

Boj s korupcí je paskvil, podobný válce s terorismem. Oba jsou ve skutečnosti zababušenou zbraní vládců proti všem druhům odporu vůči jejich nadvládě. Ve vhodném okamžiku proto bude vždycky využita k potlačení odporu.
Díky za nový objev, že Marx, ba dokonce marxisté, což jsou v mých očích naprosto odlišné entity, slibovali, že zbaví společnost korupce, což jsem dosud vůbec nevěděl.
Korupce je v mých očích neoddělitelná od ekonomiky svobodného, individualistického trhu. Je pouze regulovatelná. Globalizace pak zavinila, že do jejího nástupu jakž, takž fungující účinná regulace korupce v některých poctivějších zemích, byla devastována liberalizací mezinárodního obchodu, předbíhající vytvoření jeho pravidel.Globální obchod je fakticky bez regulačních pravidel, jako třeba byla polistopadová privatizace u nás. Což není nějakým útěkem před právníky, ale logickým projevem reálného zpoždění vědomí za materiální skutečností. Obdobou kupříkladu odvěkého náskoku zločinu před spravedlností.
Plně souhlasím s tím, že odpor k majetkovým přiznáním, či anonymní akcie napomáhají korupčnosti v ekonomickém systému. Jenže on je i celý náš právní systém korupční již kupříkladu tím, že zabraňuje, až znemožňuje, veřejnou kontrolu nejen politické moc, ale především prakticky nedotknutelnou moc ekonomickou. Náš právně ekonomický rámec je korupční mimo jiné i tím, že oproti jiným zemím Evropy vytváří vyšší privilegovanost podnikání, tedy zvýhodňuje je. Investiční pobídky jsou podle mne dokonce čistokrevnou korupcí realizovanou státem.
Jako poslední poznámku si dovoluji nahodit problém korupce jako zla. Pojem zla je v naší kultuře náboženského původu. V kulturách nepodléhajících tak silně náboženským systémům, tento pojem neznají. Život pro ně neosciluje mezi dobrem a zlem, božstvím a satanstvím, ale je složen z věcí příjemných a nepříjemných, prospěšných a škodlivých atd., na něž každý živý organismus i jeho komunity, v zájmu přežití ,musí reagovat.
Tak, jako lidstvo nikdy nezvítězí nad projevy své hlouposti, ale přesto s ní musí neustále bojovat, tak je to i s korupcí. Nikdy ji nevymýtíme, ale musíme ji regulovat, v této rodící se etapě dokonce celosvětově, ale především – což zdůrazňuji -, každý přímo v sobě.

20160518_roman_kanda-11_crop

Roman Kanda - Praha

Pravidla, legálnost, korupce Neděle, 5.Června 2011, 08:21:50

Domnívám se, že pan Hošek na to kápl a v podstatě vyslovuje jinými slovy podobnou fundamentální skepsi jako Bělohradský, kterého tady někteří diskutující málem vykazují klečet do rohu jako neposedného žáčka, který kazí ten ušlechtilý boj s korupcí.

Problém korupce nelze uvažovat bez toho, aniž bychom reflektovali povahu a fungování stávajícího politicko-ekonomického systému a aniž bychom zjistili, nakolik je tento systém s korupcí v rozporu nebo spíše v alianci. Morální kýč je právě ta diskursivní strategie, že vymezíme korupci jako zlo, které lze vymýtit, ale kritickou reflexi systému se zabývat nebudeme. To je iluze, protože neexistuje ostrá hranice mezi korupcí a systémem.

Příklad: ČR je oproti Polsku zemí, kde lobbing v podstatě není nijak regulován. Otázka tedy zní: jaká je hranice mezi (neregulovaným) lobbingem a korupcí?

Petrasek Milan - penzista

Když jsme u neexistence hranic Neděle, 5.Června 2011, 17:53:22

tak připomínám tu pro funkční demokracii nejpodstatnější ztrátu, vzniklou vygumováním linie mezi mocí exekutivy státu finančního kapitálu, který moc defakto převzal. Jestli na jednoho poslance v parlamentu připadá pět nebo deset lobystů a jaké jsou pravidla je obdobné otázce vlivu dodržování válečných konvencí na počet zamordovaných.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.