Chci přispět X

Vši a islandská libra masa

Pokud dlužník není schopen splácet dluhy, je třeba se zamyslet i nad rolí věřitele. Islandská krize a odhodlání Islanďanů neplatit za chyby neodpovědných finančníků jsou dobrým začátkem pro změnu systému směrem k vyšší odpovědnosti finančníků i politiků.

„Jak je těžké napsat rychle pro biskupa mši
když ti tlučou na dveře exekutor a vši“

veršoval statečně Václav Hrabě o Bachovi ve své básni Jam session. Když jsem jeho básně v mládí čítal, byli Bach, exekutor i vši takříkajíc historickými postavami a neočekával jsem, že se s nimi někdy v životě potkám. Až daleko později jsem se seznámil s vešmi, které přineslo dítě ze školy a jednou jsem je i sám nedobrovolně hostil. No a ve zralém věku jsem se dožil i návratu exekutorů, zatím bohudíky bez osobní zkušenosti. Vši stačily.

Dějiny se zkrátka opakují. Dnes jsou lichváři, exekutoři a zastavárny stejně všední, jako když Jenny Marxová nosila v Londýně pravidelně do frcu rodinné stříbro. Snad už to dokonce mladé generaci připadá normální, že počty exekucí a osobních insolvencí každoročně stoupají o desítky procent, snad se to bere i za znamení pokroku, protože jak praví věrouka kapitalismu: plně lidmi jsou jen ti, kdo jsou schopni uzavírat smlouvy a mohou se zadlužit. A další přikázání zní : „dluhy se musí splácet“. Ať to stojí, co to stojí.

Shylock byl ovšem se svou librou masa břídil a ani si svoje pohledávky nedokázal dostatečně právně ošetřit. Nakonec ho u soudu převezla Porcia, která neabsolvovala dokonce ani plzeňská práva.

Zajímavé (pro velké věřitele) to totiž začne být teprve tehdy, když pěkně zadluží celou zemi. Není to tak těžké, jak by se zdálo.

S vládami se obvykle dá dohodnout – sem tam se někomu strčí úplatek, někde se zahrozí, něco se naslibuje, i vlády rády slibují obyvatelstvu, které se rádo dá nachytat, až mu nakonec zbudou jen oči pro pláč. Zasvěceně o tom píše jeden takový zadlužovač, John Perkins, který jako ekonomický poradce měl za úkol dostávat rozvojové země do problémů, a to pod zástěrkou rozvoje a ekonomických reforem.

Skutečně umění je takovou pěknou zemičku dlouhodobě udržovat na pokraji bankrotu a přistrkávat jí další a další půjčky a s každou půjčkou přidat nějaké další podmínky: otvírání trhů, deregulace všeho, snižování veřejných výdajů. Pak už se z toho prakticky nedá dostat, protože více méně všechno, co taková země vyprodukuje, zase odplyne pryč ve splátkách dluhů a úroků a úroků z úroků a v ziscích cizích investorů, kteří dostali daňové prázdniny, nebo finančních spekulantů. Když už hrozí, že přestanou splácet, tak se trochu povolí, něco se odpustí, vykoná se magická operace „restrukturalizace dluhu“ a jede se dál.

Když se tohle všechno dlouhá léta týkalo desítek rozvojových zemí, vzrušovalo se v bohatém světě jen pár nevládních organizací. Díky krizi ale přišla bída i na jinší kozáky. Pobaltští šampióni v neoliberálních reformách, členové Evropské unie, například. Píše kamarád z Lotyšska: stát vložil 37 % rozpočtových příjmů roku 2009 do záchrany Parexu, jedné z velkých bank. Na financování rozpočtového deficitu si vláda půjčila 7,5 miliard € u Mezinárodního měnového fondu, Evropské komise a dalších. Podmínkou byly tzv. strukturální reformy, v jejichž důsledku byly např. důchody sníženy o deset procent, platy učitelů o padesát procent. Zavírají se školy a nemocnice. V celém Lotyšsku se momentálně nabízí 2011 pracovních míst, na jedno místo je sedmdesát uchazečů.

Koho ale zajímá Lotyšsko, že? Nejvíc se teď píše o Islandu, zemi sice jen s 320 000 obyvateli, ale zato s nejstarším parlamentem (930 n.l.). Tento ostrovní stát pocítil dopady finanční krize v roce 2008 velmi silně a dostal se do vážných potíží, když v říjnu 2008 zkrachovala islandská internetová banka Icesave, kam vysoké úroky přilákaly množství vkladatelů z Velké Británie a z Nizozemí. Vlády těchto zemí své občany odškodnily a požadují úhradu těchto částek od Islandu.

Island nejprve nabídl úhradu limitovanou reálnými možnostmi země a stanovil podmínky, že se nepřekročí čtyři procenta z růstu HDP na splátky britských pohledávek (dvě procenta pro nizozemskou vládu), pokud by HDP nerostlo (např. v důsledku tvrdých podmínek vnucených zemi věřiteli), nemělo se platit nic a dluhy zbylé v roce 2024 měly být odepsány. Poté, co britská i nizozemská vláda tyto podmínky odmítly, připravila vláda zákon, podle kterého mají být dluhy splaceny bez podmínek v plné výši (3,9 miliard €). Na základě masivních protestů obyvatelstva odmítl islandský prezident zákon podepsat a vyhlásil k této věci referendum. Pohrůžky sankcemi všeho druhu a naprostou ekonomickou izolací ze strany věřitelů a strážců systémy na sebe nedaly dlouho čekat. Ani v takové situaci Islanďané neztrácejí humor. Na stránkách Guardianu se v době, kdy Británii sužuje nezvyklá zima a množství sněhu, objevila výzva: „Britové, vzdejte se a my si chladné počasí vezmeme zpátky. S pozdravem Váš Island.“

V prohlášení z 6. ledna (odkaz na text prohlášení je na konci článku) britská kampaň Jubilee -Milostivé léto, která usiluje o odpuštění nesplatitelných a nespravedlivých dluhů rozvojových zemí, vyzvala britskou vládu, aby podpořila vznik neutrálního systému dluhové arbitráže, který by radikálně reformoval poskytování mezinárodních půjček. Kampaň zastává názor, že zadlužené státy mají právo bránit věřitelům, aby způsobili vykrvácení jejich ekonomik a postup islandského prezidenta považuje za oprávněný.

Navíc islandskou krizi vidí jen jako odlesk daleko vážnějších problémů mnoha rozvojových zemí (a můžeme dodat i mnoha zemí tzv. transformačních). Zároveň Island ukazuje, jak současný systém půjček svaluje v případě krize veškerou odpovědnost jen na dlužníka. Protože na úrovni suverénních států neexistuje žádná procedura insolvenčního řízení, nemá zadlužená země žádnou ochranu před splácením nesplatitelných nebo nespravedlivých dluhů a může být donucena splácet i v případě, že stát pak není schopen zajistit základní služby pro občany.

V konkrétním islandském případě je zřejmé, že islandské obyvatelstvo má být trestáno za nedostatečnou regulaci bankovnictví ze strany vlád – jak islandské, tak i britské a za neodpovědnost finančníků, kteří způsobili globální krizi. Vlády ostatně zpravidla fungují jako distributoři soukromých zisků a veřejných ztrát (tj. ztrát daňových poplatníků).

Kdyby současná krize vedla k tomu, že se součástí mezinárodního práva stane dluhová arbitráž pro suverénní dlužníky, byl by to nesporný první pozitivní krok ke zlomení ničím neohraničené moci věřitelů (Mezinárodní měnový fond, skupina Světové banky, vlády bohatých zemí sdružené v tzv. Pařížském klubu a soukromé banky z tzv. Londýnského klubu). Ale to je jen blízký cíl. Dlouhodobě je třeba proměnit celý finanční systém, založený na úrocích a úrocích z úroků, které jako vši parazitují na skutečné produktivní práci. Je potřeba je vyčesat.


Prohlášení Jubilee Debt Camapign UK

Podrobné informace o islandské krizi

Informace o dluhové krizi rozvojových zemí a jejich řešeních:
Kolektiv autorů, Spravedlivé oddlužení. Informační příručka, Ekumenická akademie, Praha, 2002

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.