Deník Referendum Domov

Citoval jsem v pátek v České televizi z volebního programu Věcí veřejných. V pasáži věnované „extremismu“ se v něm kromě jiného píše, že Věci veřejné navrhují „nekompromisní stěhování chronických neplatičů a nepřizpůsobivých (prověřovat opakující se stížnosti)“. Jejich program důsledně hovoří o „nepřizpůsobivých občanech“ anebo „nepřizpůsobivé minoritě“.

Říkal jsem, že se v tom odráží sklon Věcí veřejných k autoritativnímu stylu vládnutí. A že to jedno sousloví o nekompromisním stěhování nepřizpůsobivých bylo, a to již před rokem, dostatečným důvodem pro odmítnutí jakékoli spolupráce s touto formací. Na dnešní vevevarieté nemusel čekat nikdo.

Citovaná pasáž z programu nejmenšího vládního uskupení totiž odráží tolik nebezpečný sociální a zastřeně i etnický rasismus. To potvrzují i tehdejší texty bývalého výkonného místopředsedy Jaroslava Škárky. Věci veřejné nechtěly řešit problémy lidí. Plánovali lidi i s jejich problémy odsunout z dohledu dosud nepostižené části veřejnosti.

Ještě v pátek mi přišel podepsaný e-mail, ve kterém se pisatel, starší muž, ptá, co mi vadí „na myšlence vystěhovat neplatiče a nepřizpůsobivé“. Příklady podle něj táhnou, „a pokud si řádný občan (…) uvědomí, že je vlastně hloupý, když řádně žije a platí svoje faktury, a přestane to dělat – pak tento stát rychle zkrachuje“. Zároveň klade otázku, zda takový přístup podporuji.

Pisatele rád ujišťuji, že nepodporuji ani rezignaci řádných lidí na řádný život, ani krach státu. Důrazně se ale zároveň stavím proti nucenému stěhování lidí (na ulici) – tím spíše, že neobsazených a údajně také neprodejných bytů je v republice dostatek. Při živelních katastrofách stavíme pro postižené stanová městečka, aby měli alespoň nějakou střechu nad hlavou. Vystěhovávat kohokoli na ulici ve chvíli, kdy žádnou katastrofu nezažíváme, by bylo v naprostém rozporu s úctou, kterou jsme povinováni životu každého člověka. O nic jiného by totiž, jak tu před časem správně napsal Ondřej Vaculík (Cikánovo poslední spojení se světem), v řadě případů nešlo.

Pisatel, kterého jsem citoval, sám sebe popsal jako „většinou levicového voliče“. Politická levice ale od svého vzniku stojí na snaze o demokratizaci společnosti a její emancipaci.

Byla to – levicová – sociální demokracie, která bojovala za všeobecné a rovné volební právo. Podle levice totiž mají lidé právo rozhodovat o svém životě a chodu společnosti bez ohledu na to, jak movití byli jejich rodiče, nebo jak movití jsou oni sami.

Programem levice byla odborová organizovanost a vzdělávání dělníků. Aby se učili samosprávě a aby lépe zvládali hájit svá práva na slušnou mzdu za odvedenou práci, bydlení a spokojený život). Teze o nuceném stěhovávání lidí nemá s levicí nic společného mimo jiné proto, že abyste mohli člověka vzdělávat, alespoň tu střechu nad hlavou mu musíte dát; dát, ne pronajmout.

Dnes je programem levice udržet klasické výdobytky jejího úsilí – třeba proti pokusům o likvidaci veřejných služeb, jako je zásahy do systému důchodů, vzdělávání nebo zdravotnické péče předvádí stávající pravicová koalice.

Pokud jsou tu skupiny, které jsou systémově znevýhodněné, v českém a slovenském prostředí se často hovoří o Romech, pak emancipační program levice pro nejbližších patnáct let by mohl znít: kandidatura romské ženy na prezidentku nebo předsedkyni vlády je představa, nad kterou se nikdo ani jen nepozastaví. Že volí všichni muži a nejen ti bohatí, nám dnes ostatně také nijak divné nepřijde. Nejde přitom o to, aby například ČSSD romskou ženu do této funkce kandidovala nebo prosadila. Cílem emancipační politiky levice má být, aby taková žena kandidovat mohla – třeba za ODS.

Když si čtu v programu Věcí veřejných, nevidím v něm zájem o klidný nebo bezpečný život „řádných občanů“. Čtu v něm, že Věci veřejné chtějí trestat chudé za jejich sociální postavení. A že nabízejí represi a sledování, a ne zlepšení jejich sociální situace a kvality života nás všech.