Muž se probudil pozdě a sám. Přečetl si, co napsal v noci, pak teprve se oholil a umyl. Vyhlédl do dne a zdálo se mu, že si zasluhuje volno. Ne že by článek byl hotov; chybělo mu jemné dopracování a pointa, ale měl to hlavní, co ho k ní jistě už dotáhne. Oblékl si lehké kalhoty, jež pro lepší formu autorovy figury ztužil řemenem, přes to nechal splynout srpnovou košili a vyšel. Na ulici hned cítil, že toto je ten živý letní vítr, co rozklusává chlapce, jimž se podařilo utéct z domu.

Teď dostal chuť na jídlo. Vešel do mléčné jídelny. Koupil si sklenici chladného mléka, pil a přitom v zrcadle pozoroval, jak starší, svěže suchý pán v srpnovém klobouku, pojídající chleba se smaženým vajíčkem, pozoruje dívku, ulizující po lžičkách zmrzlinu se šlehačkou. Dopil zároveň s nimi, aby mohl pána sledovat, jak půjde za dívkou.

Šla volně a kývala vycházkovým košíkem, v němž ležela kniha, plavky a sluneční brýle. Náš muž pozoroval, že starší pán vidí, jak dívce sluší modrá blůzka bez a srpnová sukně, jež proti slunku dává známý klínový efekt. Jenom doufám, pomyslel si náš muž, že nikdy nebudu takto očima omakávat mladé ženy..., a vtom také starší pán zatřepal hlavou a rázně se obrátil k výloze železářství. To strhlo i našeho muže k výloze, kde nic hledaného neviděl, zato však zaslechl, jak si pán bručí cosi jako „Té naší stařecké pošetilosti!", než vstoupil do krámu.

Muž ušel ještě třicet kroků a stanul před knihkupectvím, aby zjistil, zda vyšlo něco nového dobrého, a hle:

Zelený vítěz, výbor ze Zeyera. Když pak s balíčkem převázaným stužkou rozmýšlel před světly křižovatky, má-li se dát rovně k nábřeží či vpravo nahoru k parku, poznal, že zas už stojí vedle staršího pána. I ten si toho všiml, rozpačitě ukázal na mužův balíček a řekl popleteně: „Takže...zase Zeyer, nakonec?" Stejně popleten ukázal muž na kornout zřejmě odchlipující kapsu pánovy blůzy a řekl: „Vy zase... zdá se, že konečně vyšly mosazné vruty, čtyřky, se zapuštěnou hlavou." Světla semaforu trvala, oba muži čekali a pán řekl: „Všiml jste si, co jich zas všude je?" Muž se rozhlédl náměstím a uviděl je — srpnové strážníky. Řekl: „Co pořád chtějí potlačit asi?" Pán se usmál: „Naše zapomínání, nejspíš." Dotkl se slaměného klobouku a vykročil k nábřeží. Muž nahoru k parku.

Odtud shora se zdálo, že město dole správně trvá bez nešťastných změn. Jak za mužova mládí a dřív se štíty a střechy, kopule a věže slévaly nad ulicemi, kudy lidé kdysi osobně nosívali budoucnost. Ti ale dopadli, ti dopadli, pomyslil si muž, a za chvíli, to já jsem ještě dopadl krásně! A jako když tu stával s dětmi, pořád většími, v průzračném vzduchu se od sebe lehce odlupovaly věci a bylo čistě vidět kouli plynojemu v Libni, jízdní sochu Žižkovu, věže sv. Ludmily, oblouky mostů i sráznou skálu Vyšehradu. Jen kde tenkrát ležela už pole, jako pohádkové bílé hradby vznášela se teď nová pražská města. Všecko jak na drobnomalbě, jakou umí jen malíř staromilec — nadějný srpnový vítr.

Po schodech dolů a přes most zamířil muž na výstavu české fotografie z let 1918—1938. A tu ho najednou měl — ten zaniklý život z ulic: jeho slibný republikánský vzmach, jeho žádostivost světa i jeho fotogenickou bídu. Muž s úmyslnou nepozorností míjel autorovy prostoduše zaujaté perspektivami betonových stěn jako Funke, nevrle hleděl na koláže Štyrského a Toyen, podivuhodně dnes nicotné v srovnání s původní jejich ctižádostivou směrodatností pro tvorbu a život, a zas už ho nevzrušily Drtikolovy ženy, zneužité za ideový symbol, či dokonce jen patetický ornament. Naopak, přál si déle vidět Schneebergovy obrázky z ulic, Sudkova zátiší a krajiny, Berkovy tramvaje a neóny, Lauschmannovy skály a stromy..., hleďme, našemu muži je dobře s netřídní piktorialistickou fotografií! Budí v něm očividný stesk po intimních prostorách světa, ztracených ne náhodou od chvíle, kdy ve vývojce převzala moc Teigova fotografie „světa na pochodu". Snad byla avantgarda přesná v kritice své přítomnosti. Ale její myšlenky o budoucnosti byly mlhavé a mylné jako myšlenky děcka. Žárem dlažby zemdlený dav nacpával se do autobusů jedoucích podle seškrtaného, srpnového jízdního řádu, když se muž protlačoval pryč, s myšlenkou: Celý zjev Kašpaříkova Oběšence, jeho šaty i tvář, mluví o tom, proč si zoufal. Jakým ale objektivem či jakými technikami vypodobíme, co zabíjí dnešní sebevrahy?

Kaštany, jejichž listí začalo už rezivět, skláněly se nad stoly v restauraci U kotvy, kde muž seděl u pozdního oběda. Několik jiných osamělců popíjelo pivo, mladý pár otáčel v tichém rozhovoru sklenicemi červeného vína, tři starší dámy měly kávu. Starší pán v slaměném klobouku tu nebyl, zřejmě. Čtyři napodiv slušní mladíci zpívali si při kytaře tiše moderní romantickou píseň, a nikdo, to bylo v tomto srpnovém dni nejpodivnější, nepřišel je napomenout ani legitimovat.

Už před večerem odemkl muž dveře svého bytu. Na věšáku uviděl povědomý slaměný klobouk. Otevřel dveře pokoje... a tam seděl srpnový pán. Dočítal si jeho noční práci. Vzhlédl teď, pomalu propouštěl listy z prstů a pravil: „Hm. Ta úvaha o naší mravní odpovědnosti za dívky, jež potkáme na ulici, je výborná, humánní, a hlavně potřebná. Zato odstavec o fotografii je ošemetný, a hlavně pořád ještě zmatený. Výjev ze zahradní restaurace, hm, není vymyšlený? Ale celé je to hlavně moc dlouhé a musí se to zkrátit na tři stránky." Autor cítil, jak ho ta přátelská a moudrá slova dožrala. Usedl naproti, zběžně prolétl své čtyři listy, pak vzal pero a ukázněně vyškrtl tu potřebnou úvahu o mravní odpovědnosti za dívky potkané na ulici. Na první stránce pak vyhledal v třetím odstavci slovo „očima" a vepsal před ně slůvko „jen". Opravený článek zdvořile podal svému společníkovi.

V noci krátká srpnová bouřka očistila město skoro od všeho zlého.