Toto povídání bych chtěl začít příkladem článku, který jsem před pár týdny četl na novinkách.cz. Psalo se v něm o myslivci, který zastřelil chromého kulhajícího jelena, aby ušetřil zvířeti trápení, jenomže zrovna v tu dobu neměl k odstřelu povolení, a tak ho vyšetřuje policie pro pytláctví.

V první chvíli jsem měl tendenci přijmout obrázek hodného myslivce šikanovaného kvůli nesmyslné byrokracii, jenže vzápětí mě napadlo: Počkat a co ten jelen? Vždyť přece kulhal. Přál by si být on zastřelen, nebo by raději kulhal po lese dál? Pak jsem si vzpomněl na lovecké historky z časopisu Myslivost. Z vlastního vyprávění myslivců jsem si kdysi odnesl dojem mužů, kteří chodí po lese a s gustem střílí po všem, co se pohne. Co táhlo hlavou zmíněnému myslivci? Nezaradoval se nad pěkným kusem a cennou trofejí, a neřekl si, že kulhání bude dobrá výmluva pro odstřel?

Zmíněný příběh má dvě strany, z nichž lze na něj nahlížet, a článek rozhodně neobsahoval informace, z nichž by bylo možno určit, která z verzí je blíže pravdě. Autor čtenářům pouze jednu z nich podsouval mezi řádky.

I proto mě zajímalo, jaká bude čtenářská diskuze pod článkem. Skoro všichni diskutující se rozčilovali nad šikanováním ze strany policie a nesmyslnou byrokracií. Lidově řečeno „baštili i s navijákem“ interpretaci, kterou jim podsunul autor.

Pochybovačný názor, jestli měl myslivec veterinární zkoušky, aby posoudil vážnost zranění jelena, označilo nejvíce lidí svým nesouhlasem.

Často se lze setkat s tím, že my lidé nejsme ochotni podívat se na věc, kterou nám někdo naservíruje, ještě z druhé strany. Kolika lidem je vždy všechno jasné? Jste-li jen trochu přemýšliví, určitě máte zkušenosti s tím, že vám někdo kvůli vašim skeptickým názorům dal najevo: „Vždyť je to přece tak jasné a jestli to nevidíš, tak jsi hlupák.“

I proto se v politice těžko mohou prosadit lidé chytří a pravdomluvní zároveň. Kdo vidí složitosti světa a otevřeně o tom mluví, toho mají ostatní za hlupáka. Kdo nabízí dosti arogantně jednoduchá řešení, ten budí dojem, že má vše v malíčku. Nic nového pod sluncem, i Švejk vzpomíná na jistého obrlajtnanta Holuba těmito slovy: „Ten byl tak učenej, že ho všichni u kumpanyje považovali za blba.“

Pak ovšem nutně existují pravdy, které jsou platnými pravdami jen proto, že se nikdo nepodíval na druhou stranu jejich mince, kde by třeba zjistil, že nestojí za zlámanou grešli. Přitom mezi ně patří takové pravdy, na které se odvolá předseda levicové i pravicové strany, křesťan i feministka, ultrakonzervativec i dogmatický marxista.

Příkladem budiž otázka demografického vývoje. Úbytek obyvatelstva je špatný, Evropa vymírá, populace stárne. Každý politik vám řekne, že je to špatné, uvede důvody, proč je to špatné. Podle některých nebude na důchody, nebude mít kdo pracovat, rostoucí ekonomika potřebuje rostoucí populaci.

Ultrakonzervativec, nebo nacista se budou bát toho, že Evropu zaplaví muslimové. Někdo se bude rozčilovat nad mravní zkažeností Západu, kde lidé nechtějí mít děti, a bude v tom vidět důsledek rozkladu křesťanských hodnot.

I řešení se nabízí různá: propopulační politika, podpora imigrace z chudších zemí. Návrat k tradičním hodnotám, zákaz antikoncepce nebo potratů.

„Nejrychleji rostoucí církev na světě“ zakazuje „gumovou čepičku“, jak si možná vybaví diváci Smyslu života od skupiny Monty Python. S imigrací je zase spojený strach ze ztráty kulturní identity, např. tzv. islamofobie, která je „fuj“, protože zavání nacismem, rasismem apod., ale ve skutečnosti je do značné míry oprávněná. Kdyby k nám Přemysl Otakar II. nezval německé osadníky, možná bychom tu pak neměli Mnichov ani odsun. Na druhou stranu Římskou říši neuchránila před imigrací jinokulturních Germánů ani limes romanus.

Zdravý rozum nám však říká, že lidstvo už je pro tuto planetu příliš početné. Rozhodně není možný nekonečný narůst příslušníků druhu homo sapiens.

Přirozený úbytek obyvatelstva by mohl být požehnáním. Problém ovšem je, že žádný národ nechce ztratit na relativní početnosti vzhledem k ostatním. A zatímco někde populace stále přibývá, jinde už je na úbytě.

Neměl by být třeba tohle úkol pro mezinárodní politiku? Myslím tím: Zabývat se otázkou poklesu populace na mezinárodní úrovni a spíše ho podporovat, než mu bránit. Zatím to  vypadá naopak tak, jako by měl růst populace vyřešit většinu našich ekonomických problémů, aniž by někoho napadlo, že je sám o sobě problémem par excellence. (Tedy, abych nebyl nespravedlivý, pár lidí to napadlo — četl jsem o tom např. u polárníka Jaroslava Pavlíčka.)

Pokud byste byli nyní na pochybách, co tím článkem vlastně chci říci, pak vězte, že jsem se dal na dráhu lobbisty. Rozhodl jsem se lobovat za kritické myšlení.

To, že se lidé mnohdy nedokáží podívat na druhou stánku věci, je tragikomické. V neškodných případech je možné se nad tím pousmát, když se např. kdosi rozčiluje nad šikanováním myslivce. Pokud však neschopnost vidět druhou stranu mince zachvátí celou společnost, pak to vede zákonitě k velkým historickým karambolům. Pěkně to vyjádřil Jan Vodňanský ve svém komentáři o tanci, jehož směr vinutí určuje „vedení na špici“, tedy o tanci letkis: „Taky se mohlo stát, že celý ten letkis se někam vinul, pak to spadlo do propasti, a ty zadní ještě tleskali.“