Kdo se bojí politické korektnosti (a čeho se bojí politická korektnost)

Levice by neměla přenechat kritiku politické korektnosti těm, kdo s jejím odmítáním odmítají i moderní liberální kulturu jako takovou. Jen vyrovnáním se s tím, co je v politické korektnosti destruktivní vůči emancipačním cílům, lze zachránit její osvícenské jádro: tradici distance od všech tradic.

Skabraha

Martin Škabraha

01.04.2011 08:00

Politická korektnost bezesporu nemůže být nekritizovatelná, ať už pro některé své dílčí projevy, nebo i pro některé své podstatné rysy. Přesto se domnívám, že z pozice liberální levice (na které stojím) si vposledku zaslouží obhajobu – a to vlastně kvůli obhajobě samotného principu kritičnosti.

Důvod, pro který bychom dnes měli hájit politickou korektnost navzdory některým jejím „přestřeleným“ projevům, formulovali již v roce 1944 Theodor Adorno a Max Horkheimer v předmluvě ke slavné knize Dialektika osvícenství: „Nemáme žádnou pochybnost (…), že svoboda ve společnosti je neoddělitelná od osvíceného myšlení. Věříme však, že musíme stejně zřetelně poznat, že pojem právě tohoto myšlení (…) již obsahuje zárodek onoho regresu, k němuž dnes všude dochází. Nepřijme-li do sebe osvícenství reflexi tohoto regresivního momentu, zpečeťuje si svůj vlastní osud. Přenecháme-li přemýšlení o destruktivním prvku pokroku nepřátelům pokroku, ztratí slepě pragmatické myšlení svůj sebepřekračující (aufhebenden) charakter, a tedy i vztah k pravdě.“ Tedy: neprovedeme-li my, dědicové emancipačních osvícenských ideálů, kritiku destruktivních prvků, jež jsou v osvícenství též obsaženy, chopí se této kritiky stoupenci reakce a použijí ji k odmítnutí toho, co bylo v osvícenském projektu pozitivní.

Co je osvícenství? Je to tradice distance od každé tradice. Emancipačním jádrem politické korektnosti je právě tato paradoxní tradice.

Tradičně jsme zvyklí označovat určité jednotlivce jako cigány, s čímž je spjat i určitý stereotyp (toho, jak cikán vypadá, chová se, myslí), stereotyp, který každý člověk se „zdravým selským rozumem“ sdílí jako „objektivní realitu“ – my tady u nás přece víme své… Tradičně jsou někteří z nás zvyklí označovat dny následující po zimním slunovratu a předcházející přelomu kalendářního roku jako Vánoce, což je opět spojeno se samozřejmě přijímaným stereotypem určitého jednání, určitých symbolů, v pozadí i určité kulturní příslušnosti – my tady na Západě jsme přece křesťanská civilizace… Moderní společnost, jak ji definovaly osvícenské ideály, se však vyznačuje morální povinností distance od těchto samozřejmostí a snahou o kritický pohled, povznášející se nad lokální kulturní partikularismy, snahou podívat se na situaci očima „člověka vůbec“ (což je otázka vždy omezené imaginace, ne nějaké definitivní pozice dané jako fakt). Nemůže se můj „zdravý selský rozum“ mýlit v onom samozřejmém, spontánním a slastně uspokojivém stereotypu „cigána“? Musí opravdu všichni mí dobří spoluobčané sdílet vánoční mýtus o narození spasitele? Není vůči nim nefér, jestliže je samozřejmě považuji za to či ono?

Myslím si, že většina současných útoků proti politické korektnosti je především útokem proti oné osvícenské tradici distance od všech tradic, proti onomu (jistěže otravnému) morálnímu závazku hledat pohled překlenující naše partikulární perspektivy; je to útěk před šokem ze setkání s Jiným (a přitom lidským!), útěk před tím, co otřásá každým „zakořeněním“ člověka v autoritě nějakého kulturního MY (vzpomeňme na tu a tam slýchanou tezi o křesťanských kořenech Evropy). Pokud má smysl hájit politickou korektnost, pak do té míry, do jaké znamená přijetí našeho moderního vykořenění a s tím i přijetí toho, že řád, který může taková společnost mít, je toliko historickým produktem lidského myšlení a politiky, snažících se o konsenzus mezi rozpornými, ale pokud možno rovnoprávnými pojetími dobra a člověka vůbec. Politická korektnost je jedno z alarmujících NE vůči všemu, co chce obtížnost této situace popřít a vrátit nás zpět před moderní ztrátu kulturní homogenity.

Co je pak onou kritikou, kterou je třeba provést, abychom destruktivní momenty tohoto osvícenského principu nepřenechali různým neokonům jako vítanou záminku k reakčnímu tažení?

Především je třeba si připomenout, že osvícenský útok rozumu na všechny dosavadní autority je sám velmi autoritativní: žijeme v epoše kritiky, které se vše musí podřídit, zdůrazňoval např. Immanuel Kant. Nevynořuje se tu pak ale pozice, jež je daleko mocnější než všechny předchozí autority, neboť má moc prověřovat, zda jsou autority oprávněné? Neskrývá se v tomto nároku rozumu to nejnesmlouvavější panství?

Mimořádnou důležitost nabývá tato otázka především v souvislosti s tím, že kritika není jen jakýmsi abstraktním, akademickým ideálem, ale je nutně i nějakou společenskou praxí – je institucionalizována, stává se určitým intelektuálním standardem, dovedností, které se lidé učí, navyklým postojem k druhým a jejich názorům. Pochybnost, často neoddělitelná od neúcty, se stává typickým vztahem ke světu.

Existuje větší moc než moc toho, kdo zpochybňuje? Může být ve společnosti větší moc než ta, která vše trvalé mění v páru a vše posvátné znesvěcuje? Snad jen ta, která vrátí světu trvalost a posvátnost – nebo aspoň jejich zdání…

Hlavní bod, za nějž si politická korektnost zaslouží podle mého názoru kritiku (ne však nepřátelství), s otázkou této společenské superautority na první pohled nesouvisí. Tím bodem je specificky pochopený princip nedotknutelnosti – ba snad přímo nedůtklivosti – individua, kdy se za morálně nepřijatelné porušení důstojnosti jednotlivce může brát prakticky jakýkoliv názor či i pouhé označení, které by tento jednotlivec mohl subjektivně vnímat jako zneuznání, jako diskriminaci své osoby, jako zkrácení své rovnoprávnosti.

Pro levicové politické myšlení by na tomto principu jakési preventivní ublíženosti, před kterou musíme nedotknutelnou posvátnost jednotlivce bránit, měly být pozoruhodné především dva rysy:

1. Tendence vidět v jednotlivci oběť nespravedlivých společenských poměrů je snadno čitelným zrcadlovým odrazem teze zdravého „selského“ (ve skutečnosti samozřejmě spíš měšťáckého) rozumu, která říká, že „každý svého štěstí strůjcem“ nebo že „každý by se o sebe měl postarat sám“ apod. Ve svobodné společnosti, ve které přece nade vší pochybnost žijeme, mají všichni rovnou příležitost stát se bohatými a úspěšnými. Jakýkoliv náznak toho, že snad „rovné startovní podmínky“ neexistují, pak bytostně ohrožuje představu, že tato společnost je férová. Boj proti diskriminacím všeho druhu, ač má nesporně svůj vlastní, humanistický smysl, tak získává i další ideologický rozměr – je ostentativním dokazováním, že společnost se snaží být maximálně spravedlivá (a to tím křiklavěji, čím méně jde po podstatě strukturální nerovnosti, chtělo by se jízlivě dodat).

2. Pochopení diskriminace jako něčeho, co narušuje rovnoprávnost jednotlivce, nechává stranou jednu podstatnou věc: že diskriminace je v jistém smyslu nutným rysem jakéhokoliv společenského bytí, protože být diskriminován de facto znamená být vystaven pohledu druhého, který mne určitým způsobem vnímá, identifikuje, připisuje mi nějaké vlastnosti, nějaké příznaky, pojímá mne (a tedy i zařazuje do nějakých obecnějších sociálních kategorií, skupin). Neskrývá se pak v některých projevech politické korektnosti vlastně problém se sociální podstatou lidské existence jako takové? Nejde tu i o touhu vytvořit jednotlivce, který bude sice zcela zbaven diskriminace, ale tím i zcela sociálně izolován, bude právě jen výlučným individuem, které je – paradoxně – jen jedním z nespočtu bezpříznakových stejnostejných atomů?

Domyslíme-li tyto body, vynořuje se nám odvrácená stránka politické korektnosti jako nikoliv marxistická, jak ji nazývají někteří její reakční kritikové, ale právě naopak neoliberální ideologie současného kapitalismu. Ta potřebuje představu jednotlivce, jehož lze odměňovat (trestat) za jeho životní úspěchy (ztroskotání) až poté, co mu zajistíme – alespoň zdánlivě – stejnou „startovní čáru“, jakou mají všichni ostatní. Nemá-li tuto čáru, je nutně obětí neférového zacházení – ostatní na něj byli oškliví, říkali mu cigáne, a proto nebyl úspěšný. Tato proměna v oběť je ještě příznačnější, než se na první pohled zdá. „Nápravou“, spočívající v tom, že dotyčného budou nazývat politicky korektně (a dobrou práci mu stejně nedají), se totiž jenom potvrdí pozice oběti – pozice, v níž je člověk jako individuum pasivní a bezmocný vůči strukturálním podmínkám, jež omezují jeho reálné životní možnosti. Tím, že už se této oběti nebude říkat cigán, ale Rom, se ovšem můžeme tvářit, že si za to může sám (přece jsme na něj byli hodní).

Aby ony strukturální podmínky, vůči nimž je jednotlivec relativně bezmocný, bylo možné identifikovat, bylo by ovšem nutné pohlédnout na člověka ne jako na nedotknutelné, a tím také izolované individuum, ale jako na sociální bytost, jež je určena svými vztahy k druhým. Paradoxním důsledkem politické korektnosti může být, že podstatné sociální souvislosti zůstávají skryty. To je moment, v němž by levice měla mířit na PK svou kritikou. Ovšem s tím, že současně hájí osvícenské emancipační jádro, které je obsaženo v oné snaze nazývat druhé tak, jak přísluší sice různorodým, ale přesto plnoprávným spoluobčanům naší polis. V distanci od všeho, co se nekriticky staví jako trvalé a posvátné.

A co si myslíte vy? Diskuse (15 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

tápu v tom ... Pátek, 1.Dubna 2011, 09:18:10

Reprezentuje politická korektnost nějaký POZITIVNĚ formulovaný vyhraněný společenský postoj, tj. znamená něco jiného a něco více než jen obecné vymezení se vůči "nesprávnému", nebo možná přesněji: "neslušnému"? (Boj proti plevelu?)

Odkud se bere celá ta neodbytná mlhavost?

Img_4546

martin škabraha - autor erót-ické literatury

Pátek, 1.Dubna 2011, 14:26:16

Nejsem si jist, zda otázce správně rozumím. Nicméně, v konkrétní rovině je PK primárně negativní postoj - je odmítáním určitých pojmenování, určitých výroků. Snaha formulovat nějakou pozitivní alternativu v podobě korektního vyjadřování je vlastně vůči tomuto relativní - na tom, čím se prvé nahradí, záleží méně než na tom, aby se nějak nahradilo. Celkově je ale postoj PK inspirován pozitivně - opírá se o určité chápání lidské důstojnosti, jež je by se dalo asi nejlépe označit jako liberální. Samostatná ideologie to každopádně není, to by musela řešit celý komplex společenských otázek, ne jen jeden, relativně dílčí soubor.

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

ad MŠ Pátek, 1.Dubna 2011, 17:04:3

Děkuji za odpověď. Musím si to prostudovat, abych si pořádně ujasnil, v čem je jádro problému. - Východiskem mi také možná může být Vaše věta "Paradoxním důsledkem politické korektnosti může být, že podstatné sociální souvislosti zůstávají skryty." Nevím, zda důsledkem...

(Vzpomínám si ještě, jak se Škvorecký na toto téma kdysi potýkal svými studenty v Kanadě.)

Martin Pleva - pedagog, Brno

Politická korektnost je problém Pátek, 1.Dubna 2011, 17:20:9

Není jistě náhodou, že politickou korektností se začala západní levice ohánět nejvíce právě tehdy, když začala opouštět kritiku kapitalismu a podléhat dokonce neoliberalismu.
Je to tak, jak M. Škabraha říká: Romům je potřeba DÁT PRÁCI (nikoli pracovní PŘÍLEŽITOSTI), to jim pomůže víc než to, že jim přestaneme říkat cikáni ...

Img_4546

martin škabraha - autor erót-ické literatury

ad JK Pátek, 1.Dubna 2011, 17:21:41

Samozřejmě, ta formulace je zavádějící. Zakrytost jistých souvislostí může být příčinou toho, že se emancipační politika "vybije" na PK, aniž by viděla dál. Ale jedním z důsledků PK pak zase může být to, že onen stav nadále trvá :-)

PK vždy funguje v nějakém kontextu. Mé rozlišení toho, co je na ní třeba hájit, a toho, co je hodno kritiky, je vlastně postaveno na rozlišování kontextů, v nichž se požaduje PK. Kdy to má emancipační rozměr, a kdy to jen přispívá k reprodukci strukturálních nerovností?

Img_4546

martin škabraha - autor erót-ické literatury

Pátek, 1.Dubna 2011, 17:22:52

Pane Plevo, myslím, že často chybí právě i ty příležitosti...

Martin Pleva - pedagog, Brno

Ad příležitosti Pátek, 1.Dubna 2011, 23:10:2

Myslel jsem to tak, že pokud budou Romové vystaveni volné konkurenci na trhu práce, vždy samozřejmě prohrají. Každý podnikatel dá raději práci neromskému uchazeči - s tím se dá dělat jenom to, že veřejný sektor bude pro Romy (a ostatní znevýhodněné) vytvářet prac. místa.

Img_4546

martin škabraha - autor erót-ické literatury

ke "kulturnímu marxismu" Sobota, 2.Dubna 2011, 09:58:26

Objevila se tu někde zmínka o PK jako "kulturním marxismu". Tak se to někdy charakterizuje u amerických "konzervativních" (podle mě neokonzervativních) publicistů. Když pominu, že pro ně je to slovo marxismus de facto nadávka, tak to má jistou logiku: PK vychází z toho, že jazyk není souborem neutrálních znaků věcně označujících "objektivní realitu", jazyk je vždy příznakový, protože v tom, jak mluvíme, jak věci nazýváme atd., se nutně odráží mocenské vztahy a zápasy, které jazyk reprodukuje a spoluutváří. To je náhled, který je marxismu nesporně blízký. Ostatně, Komunistický manifest začíná právě tím, že se vezme termín komunismus, kolující toho času Evropou jako strašidlo, a začne se analyzovat, jaký sociální konflikt vlastně tento termín nese...

Vladimír Frič - elektrotechnik, Slavkov u Brna

Můj pohled na "osvícenskou tradici distance od všech tradic". Sobota, 2.Dubna 2011, 16:00:36

"Distanci od všech tradic" chápu možná podstatně střízlivěji, než p. Škabraha.
Pokud "distance od všech tradic" znamená nezatížení tradicemi, nezávislost na nich, toto pojetí naprosto chápu a do jisté míry se s ním i pro dnešní dobu ztotožňuji.
Pokud to ale znamená neúctu a pohrdání tradicemi, jejich potírání a neuznávání různorodosti kultur, je to pro mne něco naprosto nepřijatelného.
Nejvýbušnějším kamenem úrazu pojetí "distance od všech tradic" může být právo vychovávat své děti. Pro mne je toto právo nezpochybnitelné. A to přesto a možná právě i proto, že je známo, že většina lidí je náchylná si postupně vytvořit velmi tuhou kostru svého modelu chápání světa, a titíž lidé se později stávají téměř imunními k sebezřejmějším "pravdám" (i když často zase jen iluzorním), které se do tohoto modelu nějak nehodí.

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

Sobota, 2.Dubna 2011, 17:04:41

Co je do očí bijící - a společné zastáncům i odpůrcům PC - je naprostá absence humoru. (U nás je zářným příkladem Václav Klaus.)
A bez humoru asi sotva může být kritika důsledná.

Petrasek Milan - penzista

Pojem politická korektnost jako Sobota, 2.Dubna 2011, 17:14:39

nutný občanský postoj funkčního liberálně demokratického režimu se stala během konzervativní revoluce termínem sveřepého boje o jeho významové obsazení. Výsledkem je konfusní obsah sloužící spíše politické nekorektnosti konfusní levopravé i pravolevé politické scéně. Vaše osvícení významu PK je sice zdařile obhajobou, ale recyklace PK jako nosného označení v korektní politické diskusi - tedy bez zhoubného záření chvilku potrvá. Pomyslel jsem si.

Petrasek Milan - penzista

Nic mně více neobdaří úsměvem pana Kopecký, Sobota, 2.Dubna 2011, 17:22:46

než pár a i jedno slovo pana Klause. Dovede nejkomičtěji parodovat korektnost.

Img_4546

martin škabraha - autor erót-ické literatury

k výchově Sobota, 2.Dubna 2011, 17:56:29

Právo vychovávat své děti nemůže být nezpochybnitelné. Existuje totiž i něco jako práva dítěte. Tato práva se někdy s těmi rodičovskými mohou dostat do konfliktu, pak je nutno najít nějaký kompromis - a ten je nedosažitelný bez aspoň kouska zpochybnění.

Vladimír Frič - elektrotechnik, Slavkov u Brna

Ovšem, omlouvám se, uvažoval jsem jen v kontextu. Sobota, 2.Dubna 2011, 18:48:11

(Zatím to ještě nehrozí, ale jen doufám, že s postupem neoliberalismu, s mimoděčnou podporou naivních levicových liberálů, nezačne být vyžadováno i právo dětí na výchovu podle obecně většinového nebo mediálně preferovaného názoru.)

Img_4546

martin škabraha - autor erót-ické literatury

Neděle, 3.Dubna 2011, 20:19:48

Určitá tendence k totalitarismu je vlastní moderní společnosti vůbec (viz analýzy Arendtové či Baumana). Vaše obava mi ale připadá lehce paranoidní, pokud jde o ty levicové liberály. Spíš lze poukázat na reálný příklad Bushova období v USA, kdy se neoliberalismus sléval (a to už za Reagana) do pozoruhodného mixu s neokonzervatismem, který společnost rozklíženou sociálními rozdíly zase dává dohromady vlasteneckým šikováním proti nějaké té Ose Zla, to navenek; uvnitř pak vede tažení za "pravé americké hodnoty", ztělesňované křesťanskou pravicí, jejíž nejradikálnější výhonky na sebe občas upozorní někým tím atentátem ve jménu tradiční rodiny...

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.