Politická korektnost bezesporu nemůže být nekritizovatelná, ať už pro některé své dílčí projevy, nebo i pro některé své podstatné rysy. Přesto se domnívám, že z pozice liberální levice (na které stojím) si vposledku zaslouží obhajobu — a to vlastně kvůli obhajobě samotného principu kritičnosti.

Důvod, pro který bychom dnes měli hájit politickou korektnost navzdory některým jejím „přestřeleným“ projevům, formulovali již v roce 1944 Theodor Adorno a Max Horkheimer v předmluvě ke slavné knize Dialektika osvícenství: „Nemáme žádnou pochybnost (…), že svoboda ve společnosti je neoddělitelná od osvíceného myšlení. Věříme však, že musíme stejně zřetelně poznat, že pojem právě tohoto myšlení (…) již obsahuje zárodek onoho regresu, k němuž dnes všude dochází. Nepřijme-li do sebe osvícenství reflexi tohoto regresivního momentu, zpečeťuje si svůj vlastní osud. Přenecháme-li přemýšlení o destruktivním prvku pokroku nepřátelům pokroku, ztratí slepě pragmatické myšlení svůj sebepřekračující (aufhebenden) charakter, a tedy i vztah k pravdě.“ Tedy: neprovedeme-li my, dědicové emancipačních osvícenských ideálů, kritiku destruktivních prvků, jež jsou v osvícenství též obsaženy, chopí se této kritiky stoupenci reakce a použijí ji k odmítnutí toho, co bylo v osvícenském projektu pozitivní.

Co je osvícenství? Je to tradice distance od každé tradice. Emancipačním jádrem politické korektnosti je právě tato paradoxní tradice.

Tradičně jsme zvyklí označovat určité jednotlivce jako cigány, s čímž je spjat i určitý stereotyp (toho, jak cikán vypadá, chová se, myslí), stereotyp, který každý člověk se „zdravým selským rozumem“ sdílí jako „objektivní realitu“ — my tady u nás přece víme své… Tradičně jsou někteří z nás zvyklí označovat dny následující po zimním slunovratu a předcházející přelomu kalendářního roku jako Vánoce, což je opět spojeno se samozřejmě přijímaným stereotypem určitého jednání, určitých symbolů, v pozadí i určité kulturní příslušnosti — my tady na Západě jsme přece křesťanská civilizace… Moderní společnost, jak ji definovaly osvícenské ideály, se však vyznačuje morální povinností distance od těchto samozřejmostí a snahou o kritický pohled, povznášející se nad lokální kulturní partikularismy, snahou podívat se na situaci očima „člověka vůbec“ (což je otázka vždy omezené imaginace, ne nějaké definitivní pozice dané jako fakt). Nemůže se můj „zdravý selský rozum“ mýlit v onom samozřejmém, spontánním a slastně uspokojivém stereotypu „cigána“? Musí opravdu všichni mí dobří spoluobčané sdílet vánoční mýtus o narození spasitele? Není vůči nim nefér, jestliže je samozřejmě považuji za to či ono?

Myslím si, že většina současných útoků proti politické korektnosti je především útokem proti oné osvícenské tradici distance od všech tradic, proti onomu (jistěže otravnému) morálnímu závazku hledat pohled překlenující naše partikulární perspektivy; je to útěk před šokem ze setkání s Jiným (a přitom lidským!), útěk před tím, co otřásá každým „zakořeněním“ člověka v autoritě nějakého kulturního MY (vzpomeňme na tu a tam slýchanou tezi o křesťanských kořenech Evropy). Pokud má smysl hájit politickou korektnost, pak do té míry, do jaké znamená přijetí našeho moderního vykořenění a s tím i přijetí toho, že řád, který může taková společnost mít, je toliko historickým produktem lidského myšlení a politiky, snažících se o konsenzus mezi rozpornými, ale pokud možno rovnoprávnými pojetími dobra a člověka vůbec. Politická korektnost je jedno z alarmujících NE vůči všemu, co chce obtížnost této situace popřít a vrátit nás zpět před moderní ztrátu kulturní homogenity.

Co je pak onou kritikou, kterou je třeba provést, abychom destruktivní momenty tohoto osvícenského principu nepřenechali různým neokonům jako vítanou záminku k reakčnímu tažení?

Především je třeba si připomenout, že osvícenský útok rozumu na všechny dosavadní autority je sám velmi autoritativní: žijeme v epoše kritiky, které se vše musí podřídit, zdůrazňoval např. Immanuel Kant. Nevynořuje se tu pak ale pozice, jež je daleko mocnější než všechny předchozí autority, neboť má moc prověřovat, zda jsou autority oprávněné? Neskrývá se v tomto nároku rozumu to nejnesmlouvavější panství?

Mimořádnou důležitost nabývá tato otázka především v souvislosti s tím, že kritika není jen jakýmsi abstraktním, akademickým ideálem, ale je nutně i nějakou společenskou praxí — je institucionalizována, stává se určitým intelektuálním standardem, dovedností, které se lidé učí, navyklým postojem k druhým a jejich názorům. Pochybnost, často neoddělitelná od neúcty, se stává typickým vztahem ke světu.

Existuje větší moc než moc toho, kdo zpochybňuje? Může být ve společnosti větší moc než ta, která vše trvalé mění v páru a vše posvátné znesvěcuje? Snad jen ta, která vrátí světu trvalost a posvátnost — nebo aspoň jejich zdání…

Hlavní bod, za nějž si politická korektnost zaslouží podle mého názoru kritiku (ne však nepřátelství), s otázkou této společenské superautority na první pohled nesouvisí. Tím bodem je specificky pochopený princip nedotknutelnosti — ba snad přímo nedůtklivosti — individua, kdy se za morálně nepřijatelné porušení důstojnosti jednotlivce může brát prakticky jakýkoliv názor či i pouhé označení, které by tento jednotlivec mohl subjektivně vnímat jako zneuznání, jako diskriminaci své osoby, jako zkrácení své rovnoprávnosti.

Pro levicové politické myšlení by na tomto principu jakési preventivní ublíženosti, před kterou musíme nedotknutelnou posvátnost jednotlivce bránit, měly být pozoruhodné především dva rysy:

1. Tendence vidět v jednotlivci oběť nespravedlivých společenských poměrů je snadno čitelným zrcadlovým odrazem teze zdravého „selského“ (ve skutečnosti samozřejmě spíš měšťáckého) rozumu, která říká, že „každý svého štěstí strůjcem“ nebo že „každý by se o sebe měl postarat sám“ apod. Ve svobodné společnosti, ve které přece nade vší pochybnost žijeme, mají všichni rovnou příležitost stát se bohatými a úspěšnými. Jakýkoliv náznak toho, že snad „rovné startovní podmínky“ neexistují, pak bytostně ohrožuje představu, že tato společnost je férová. Boj proti diskriminacím všeho druhu, ač má nesporně svůj vlastní, humanistický smysl, tak získává i další ideologický rozměr — je ostentativním dokazováním, že společnost se snaží být maximálně spravedlivá (a to tím křiklavěji, čím méně jde po podstatě strukturální nerovnosti, chtělo by se jízlivě dodat).

2. Pochopení diskriminace jako něčeho, co narušuje rovnoprávnost jednotlivce, nechává stranou jednu podstatnou věc: že diskriminace je v jistém smyslu nutným rysem jakéhokoliv společenského bytí, protože být diskriminován de facto znamená být vystaven pohledu druhého, který mne určitým způsobem vnímá, identifikuje, připisuje mi nějaké vlastnosti, nějaké příznaky, pojímá mne (a tedy i zařazuje do nějakých obecnějších sociálních kategorií, skupin). Neskrývá se pak v některých projevech politické korektnosti vlastně problém se sociální podstatou lidské existence jako takové? Nejde tu i o touhu vytvořit jednotlivce, který bude sice zcela zbaven diskriminace, ale tím i zcela sociálně izolován, bude právě jen výlučným individuem, které je — paradoxně — jen jedním z nespočtu bezpříznakových stejnostejných atomů?

Domyslíme-li tyto body, vynořuje se nám odvrácená stránka politické korektnosti jako nikoliv marxistická, jak ji nazývají někteří její reakční kritikové, ale právě naopak neoliberální ideologie současného kapitalismu. Ta potřebuje představu jednotlivce, jehož lze odměňovat (trestat) za jeho životní úspěchy (ztroskotání) až poté, co mu zajistíme — alespoň zdánlivě — stejnou „startovní čáru“, jakou mají všichni ostatní. Nemá-li tuto čáru, je nutně obětí neférového zacházení — ostatní na něj byli oškliví, říkali mu cigáne, a proto nebyl úspěšný. Tato proměna v oběť je ještě příznačnější, než se na první pohled zdá. „Nápravou“, spočívající v tom, že dotyčného budou nazývat politicky korektně (a dobrou práci mu stejně nedají), se totiž jenom potvrdí pozice oběti — pozice, v níž je člověk jako individuum pasivní a bezmocný vůči strukturálním podmínkám, jež omezují jeho reálné životní možnosti. Tím, že už se této oběti nebude říkat cigán, ale Rom, se ovšem můžeme tvářit, že si za to může sám (přece jsme na něj byli hodní).

Aby ony strukturální podmínky, vůči nimž je jednotlivec relativně bezmocný, bylo možné identifikovat, bylo by ovšem nutné pohlédnout na člověka ne jako na nedotknutelné, a tím také izolované individuum, ale jako na sociální bytost, jež je určena svými vztahy k druhým. Paradoxním důsledkem politické korektnosti může být, že podstatné sociální souvislosti zůstávají skryty. To je moment, v němž by levice měla mířit na PK svou kritikou. Ovšem s tím, že současně hájí osvícenské emancipační jádro, které je obsaženo v oné snaze nazývat druhé tak, jak přísluší sice různorodým, ale přesto plnoprávným spoluobčanům naší polis. V distanci od všeho, co se nekriticky staví jako trvalé a posvátné.