Poslední velká pražská výstava Jitky Válové proběhla v loňském roce v Topičově salónu a Věra Jirousová k ní tehdy napsala: „K vrcholům výstavy patří obraz Kalvárie (1992—93), jedno ze vzácných pláten současné malby, které si každý, kdo ho někdy spatřil, navždy uchová v paměti.“ Právě síla ve výrazu Jitky Válové z ní dělá zásadní postavu české umělecké scény.

Jitka Válová spojila svůj život s rodným Kladnem a se svou o dvě hodiny mladší sestrou Květou (1922—1998). Na jednu lze bez druhé vzpomínat jen stěží. Vždy společně tvořily i vystavovaly, vzájemně si pomáhaly při napínání pláten a v době finanční tísně si půjčovaly jeden zimní kabát. Přes všechno sdílené si každá zachovala osobitý a těžko napodobitelný rukopis. Monumentální figury obou získávaly různé podoby. Květa směřovala k hřmotnosti, Jitka naopak ke kresebné jemnosti.

Jitka Válová věděla od malička, že má být malířkou. Střední školu vystudovala v Železném Brodě, kde se vyučila k práci se sklem. Byla totálně nasazená v kladenské ocelárně Poldi a po válce spolu s Květou nastoupila na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze do ateliéru k Emilu Fillovi. Právě zde obě přilnuly k monumentální malbě a figurálním tématům. V padesátých letech se pak staly spolu s Olbramem Zoubkem, Evou Kmentovou a dalšími členy skupiny Trasa, která zkoumala možnosti nové figurace.

V sedmdesátých letech sestry nemohly vystavovat a až na počátku let osmdesátých je výrazněji představili manželé Ševčíkovi v chebské galerii. Velkou retrospektivu sestry měly v roce 2000 v Národní galerii. Vztah umělkyň ke Kladnu a ocelárnám Poldi, kam se obě opakovaně vracely a nacházely zde inspiraci pro svou práci, se silně projevil právě při této pražské výstavě. Na vernisáž dokonce musel být z Kladna vypraven autobus a Národní galerie se prý tehdy zaplnila známými obou sester pocházejícími z prostředí oceláren.

Vzpomenout na Jitku i Květu Válovy můžete na „Malé retrospektivě“, kterou oběma uspořádala Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích a která potrvá do 17. dubna 2011.