V uplynulém týdnu se na mém stole sešly dva časopisy, které mají stejné hlavní téma. Jak v Sedmé generaci, tak v německém čtvrtletníku Junge Kirche se jako zvlášť aktuální jeví décroissance. Nesouvisí to, jak by si někdo nezasvěcený mohl myslet, s typickou francouzskou snídaní, ale jde o ekonomicko-politický koncept, pro který nemáme zatím vhodné české slovo. Možná by to vystihly úbytě, ale ty už jsou obsazené. Décroissance nebo anglicky degrowth je prostě opak růstu, tedy umenšování, rozumí se ekonomické.

Zasvěceně, jako obvykle, popisuje Naďa Johanisová v 7G historii hnutí a pojmu, který používá už i prezident Sarkozy, člověk s neobyčejně vyvinutým citem pro právě vanoucí větry. Dokládá, že ekonomický růst, jak mu obvykle rozumíme, nemůže pokračovat donekonečna, protože i jednoprocentní nárůst množství výrobků a služeb je exponenciální, zdvojnásobí se každých 72 let. Zároveň vysvětluje, že zastavení růstu nemusí nezbytně znamenat zhoršení kvality života, vlastně je to naopak — pokračující růst vede k problémům včetně nespravedlivě rozdělovaného bohatství. Zastánci décroissance jsou přesvědčeni, že napomáhají prohlubování radosti ze života, a proto má jejich časopis podtitul Le Journal de la Joie de Vivre.

K tématu píše ještě Eva Fraňková, která se décroissance také dlouhodobě zabývá. Referuje o knize Tima Jacksona Prosperity without Growth — Economics for a finite Plane (Prosperita bez růstu — ekonomika pro konečnou planetu) profesora udržitelného rozvoje z univerzity v Surrey.

Velmi zajímavý je publikovaný rozhovor mezi Richardem Douthwaitem a Lubomírem Mlčochem. Douthwait předpokládá, že k zastavení ekonomického růstu dojde tak jako tak z důvodů imanentních systému nastavenému na expanzi. Co potřebujeme, jsou systémy schopné zvládnout zmenšování. Mlčoch si myslí, že potřebujeme jen jiný druh růstu a v souladu s katolickou sociální naukou kritizuje kapitalismus. Ovšem prosazení racionálního ekonomického a environmentálního jednání si umí představit jen pod jakousi zelenou diktaturou. Douthwait si naproti tomu myslí, že na to stačí odpovědná a demokratická vláda s dostatečnými znalostmi. Profesor Mlčoch konstatuje velmi správně, že jejich probíhající dialog je mimoběžný a závěrem přeje Richardu Douthwaitovi, aby nalezl křesťanskou víru, protože jedině hromadné obrácení může ještě svět spasit, jak říká papež Benedikt XVI. Pokud profesor ekonomie může nabídnout už jen víru v Boha a papeže, vypadá to, že je s námi buď opravdu zle, nebo že se minul povoláním.

Ve stejném čísle v rozhovoru o rozvojové spolupráci podotýká i Petr Lebeda z Glopolisu, že český „diskurs je oproti Evropě dost jinde“. Jak pravdivé, chtělo by se radostně vzkřiknout v očekávání, že dotyčný se pustí do otvírání oken do světa a postaví se na stranu bezprávných a vykořisťovaných, ale ne. Zase jen míjení. Například „snaha dělat politiku na základě co nejširší množiny souvislosti…, nikoli prizmatem národního či ekonomického zájmu, třídní příslušnosti či partikulárního náhledu na svět“. No, takový politický diskurs skutečně Evropa ještě nezažila.

Jaký obraz nabízí obnovený kritický evangelický časopis Junge Kirche (Mladá církev. Na cestě za spravedlností, mírem a ochranou stvoření)? Článků na téma růstu a jeho alternativ je tu hned dvanáct, takže nezbývá než zmínit jen některé.