Décroissance

Ekonomicko-politický koncept décroissance, pro který neexistuje zatím vhodné české slovo, je opakem růstu, tedy umenšováním, rozumí se ekonomickým. Růst, jak mu obvykle rozumíme, podle tohoto konceptu nemůže pokračovat donekonečna.

V uplynulém týdnu se na mém stole sešly dva časopisy, které mají stejné hlavní téma. Jak v Sedmé generaci, tak v německém čtvrtletníku Junge Kirche se jako zvlášť aktuální jeví décroissance. Nesouvisí to, jak by si někdo nezasvěcený mohl myslet, s typickou francouzskou snídaní, ale jde o ekonomicko-politický koncept, pro který nemáme zatím vhodné české slovo. Možná by to vystihly úbytě, ale ty už jsou obsazené. Décroissance nebo anglicky degrowth je prostě opak růstu, tedy umenšování, rozumí se ekonomické.

Zasvěceně, jako obvykle, popisuje Naďa Johanisová v 7G historii hnutí a pojmu, který používá už i prezident Sarkozy, člověk s neobyčejně vyvinutým citem pro právě vanoucí větry. Dokládá, že ekonomický růst, jak mu obvykle rozumíme, nemůže pokračovat donekonečna, protože i jednoprocentní nárůst množství výrobků a služeb je exponenciální, zdvojnásobí se každých 72 let. Zároveň vysvětluje, že zastavení růstu nemusí nezbytně znamenat zhoršení kvality života, vlastně je to naopak – pokračující růst vede k problémům včetně nespravedlivě rozdělovaného bohatství. Zastánci décroissance jsou přesvědčeni, že napomáhají prohlubování radosti ze života, a proto má jejich časopis podtitul Le Journal de la Joie de Vivre.

K tématu píše ještě Eva Fraňková, která se décroissance také dlouhodobě zabývá. Referuje o knize Tima Jacksona Prosperity without Growth – Economics for a finite Plane (Prosperita bez růstu – ekonomika pro konečnou planetu) profesora udržitelného rozvoje z univerzity v Surrey.

Velmi zajímavý je publikovaný rozhovor mezi Richardem Douthwaitem a Lubomírem Mlčochem. Douthwait předpokládá, že k zastavení ekonomického růstu dojde tak jako tak z důvodů imanentních systému nastavenému na expanzi. Co potřebujeme, jsou systémy schopné zvládnout zmenšování. Mlčoch si myslí, že potřebujeme jen jiný druh růstu a v souladu s katolickou sociální naukou kritizuje kapitalismus. Ovšem prosazení racionálního ekonomického a environmentálního jednání si umí představit jen pod jakousi zelenou diktaturou. Douthwait si naproti tomu myslí, že na to stačí odpovědná a demokratická vláda s dostatečnými znalostmi. Profesor Mlčoch konstatuje velmi správně, že jejich probíhající dialog je mimoběžný a závěrem přeje Richardu Douthwaitovi, aby nalezl křesťanskou víru, protože jedině hromadné obrácení může ještě svět spasit, jak říká papež Benedikt XVI. Pokud profesor ekonomie může nabídnout už jen víru v Boha a papeže, vypadá to, že je s námi buď opravdu zle, nebo že se minul povoláním.

Ve stejném čísle v rozhovoru o rozvojové spolupráci podotýká i Petr Lebeda z Glopolisu, že český „diskurs je oproti Evropě dost jinde“. Jak pravdivé, chtělo by se radostně vzkřiknout v očekávání, že dotyčný se pustí do otvírání oken do světa a postaví se na stranu bezprávných a vykořisťovaných, ale ne. Zase jen míjení. Například „snaha dělat politiku na základě co nejširší množiny souvislosti…, nikoli prizmatem národního či ekonomického zájmu, třídní příslušnosti či partikulárního náhledu na svět“. No, takový politický diskurs skutečně Evropa ještě nezažila.

Jaký obraz nabízí obnovený kritický evangelický časopis Junge Kirche (Mladá církev. Na cestě za spravedlností, mírem a ochranou stvoření)? Článků na téma růstu a jeho alternativ je tu hned dvanáct, takže nezbývá než zmínit jen některé.

Prof. Hans Diefenbacher se ve svém příspěvku Růst a kvalita života zabývá zásadní otázkou, jak růst vlastně měříme, a dokládá, že HDP je měřítko notoricky nevhodné, pokud nás zajímají dopady ekonomiky na kvalitu života. Přestože v odborné veřejnosti je tento názor už dlouho akceptován, do politických debat se alternativy k HDP dostávají teprve před nedávnem (zase Sarkozy!). Diefenbacher představuje Národní index blahobytu (NWI), který v Německu klesá od roku 2000 i v dobách, kdy roste HDP. V tomto indexu se negativně projevuje příjmová nerovnost a negativní dopady na životní prostředí, pozitiva představuje např. hodnota domácí práce a dobrovolných aktivit. Diefenbacher vidí nutnost politické debaty o nulovém růstu a décroissance.

Další články se věnují otázce, co znamená pro německé evangelické církve problém úbytku členů. Tuto décroissance církevní vedení považuje za velmi nežádoucí, protože znamená zároveň úbytek peněz z církevní daně. Protože, zdá se, o peníze jde často i v církvích až na prvním místě, dochází při snaze o zastavení poklesu, nebo dokonce o růst počtu věřících k uplatňování manažerských metod z byznysu. Jednou s oblíbených doporučení externích poradců pak bývá soustředit se na tzv. core business, tedy jen čisté náboženství a neplést se do politiky, ekologie a ekonomických otázek. Podle těchto rad některé církve skutečně omezují takové aktivity. Proti tomu se samozřejmě zvedá odpor církevních aktivistických skupin a hnutí, ale i teologů, kteří považují čistě kvantitativní a ekonomická měřítka úspěšnosti církevního působení z hlediska protestantské teologie kříže za obzvláště nevhodná.

Některé příspěvky ukazují, že je daleko zajímavější, když se radikální teologové zabývají ekonomikou, než když krotký ekonom pěstuje špatnou teologii. Švýcarský profesor a reformovaný farář Peter Winzeler píše v krátkém článku Hranice růstu rovnou k věci: „U Marxe jsme se naučili, že kapitalismus růst potřebuje“ a o pár odstavců dále dochází k závěru: „Slovo socialismus by mělo být i v církvích nově hláskováno: ekonomicky jako cesta ke kvalitativnímu růstu při zkrácení životní pracovní doby zajišťující obživu a uvolnění pro smysluplné činnosti, ekologicky jako postulát udržitelnosti (užitná hodnota předchází směnou hodnotu) a politicky jako imperativ přímé demokracie, kterou je třeba rozšířit z komunálních procesů na demokracii hospodářskou.“

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Stanislav Hošek - Český těšín

Socialismus. Pátek, 1.Dubna 2011, 16:27:29

I ta karikatura socialismu, které někteří říkají protosocialismus, měla v sobě prvky udržitelnosti. Byly jimi plánované hospodářství (budoucí osvícená diktatura) a pomalý rozvoj, dávající více času na působení zpětné vazby, která mohla ještě včas korigovat chyby, což je v boji pod praporem konkurence vyloučeno.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.