Jára Cimrman české žurnalistiky

Fabiano Golgo

V souvislosti s pochybnostmi, které se vynořují okolo inzerce státních institucí v denním tisku, není bez zajímavosti osobnost Františka Savova. To je takový Jára Cimrman české mediální scény: mluví o něm kdekdo, ale nikdo ho neviděl.

Před měsícem poslal Jiří Paroubek písemnou interpelaci premiéru Petru Nečasovi na téma inzerce státních institucí v denním tisku. Zajímal se konkrétně o Pozemkový fond, Lesy ČR a České dráhy. Vadilo mu, že se inzerce Pozemkového fondu příliš často objevovala v deníku Právo. Měl totiž podezření, že se vláda skrze inzerci snaží získat „levicový" deník na svou stranu. Též zmínil nesmyslnou inzerci ČD v deníku E15.

Premiér Nečas tuto interpelaci přeposlal řediteli Pozemkového fondu Radimu Zíkovi, který expremiérovi zaslal rozpis nákladů PF ČR za poslední tři roky. Bylo skutečně zajímavé vidět, že deník Právo za poslední tři roky získal téměř dvacet milionů korun, zatímco Mafra, která vlastní tři deníky, získala 133 866,50 Kč za rok 2008, o rok později už pouhých 18 007,00 Kč a v roce 2010 už Pozemkový fond u Mafry, kde by inzeráty byly nejvíce vidět, jednoduše neinzeroval.

Jiří Paroubek (a nemůžu si pomoct, ale jako Jihoameričan musím říct, že mi Paroubek silně připomíná Huga Cháveze nejen váhou, ale i populisticky-útočným způsobem vyjadřování) na základě své interpelace získal odpověď, co se týče PF, ale už jsem nezaregistroval, že by se někdo obtěžoval objasnit situaci kolem inzerce ČD v deníku E15.

Ve své interpelaci Paroubek správně upozornil na známou přátelskou vazbu mezi vlastníkem Médey Jaromírem Soukupem a jistým panem Savovem, který je označován jako vydavatel deníku E15.

Ten člověk je František Savov. Takový Jára Cimrman české mediální scény: mluví o něm kdekdo, ale nikdo ho neviděl.

Tenhle pán v roce 2001 údajně sehnal neznámé investory na nákup vydavatelství Mladá fronta a. s., která nemá s deníkem Mladá fronta Dnes nic společného, ale vydává několik tradičních titulů jako Mateřídouška, Lidé a země, Maminka, Sluníčko, Ikarie a donedávna i Věda a technika mládeže a Mladá fronta Plus. V současné době navíc vydává deník E15, týdeník Sedmička a časopis Strategie. (Akciová společnost Mladá fronta patřila od roku 1995 německému koncernu Rheinisch-Bergische Druckerei- und Verlagsgesellschaft, který tehdy koupil i menšinové podíly českých majitelů.)

Savov je též úzce spojený s případem zmizení 500 milionů z České konsolidační agentury. Minulý měsíc pražský Vrchní soud potvrdil rozsudek krajského soudu a poslal Jana Šika a Miloše Skořepu do vězení za machinace s penězi ČKA. Jenže pan Šik tvrdí, že vše dělal na pokyn právě Františka Savova. Avšak protože František Savov oficiálně nefiguruje vůbec nikde, v kauzách vystupuje pouze vždy jen jako svědek.

Neexistuje žádná fotografie ukazující jeho vzhled a v poslední době probíhají jednání s managementem přímo v jeho domě nedaleko Prahy. To proto, aby nikdo neměl šanci ho vyfotit.

A celou dobu tvrdí, že je pouze zprostředkovatelem, jednatelem a konzultantem jisté americké společnosti se sídlem v Oregonu, která se jmenuje European Financial Services. Samozřejmě, jak bývá v českém kapitalisticky-mafiánském prostředí zvykem, je firma zastoupena jakýmsi advokátem z Karibského ostrova Dominica, daňového ráje. Ideální pro firmy, které chtějí, aby jejich vlastníci zůstali v utajení.

Málokdo ví, jak Savov vypadá a co je to za člověka, ale já jsem měl tu příležitost ho spatřit, když jsem se stal tzv. publisherem v Mladé frontě a. s. Nejen ji řídil, ale postupně renovoval veškeré její tituly. Byl to rok 2003, kdy jsem byl pozván do společnosti Adore, která sídlila na Andělu v Bozděchově ulici. Přede mnou se objevil mladý, ani ne třicátník, zrzavý, velmi vysoký muž se se štíhlou, ale svalnatou postavou, který se představil jako František Savov. Na stůl položil několik časopisů se slovy „tohle jsem koupil, ale nevím, co s tím mám dělat". Když jsem mu začal vysvětlovat, co všechno je třeba udělat, zastavil mě a řekl: „Nerozumím časopisům, rozumím penězům. Vím, že jste špičkový, dávám vám to na starosti."

Byl jsem poslán do nějaké budovy v Modřanech, kde „neoficiálně" sídlily redakce těchto časopisů. Oficiálně Mladá fronta a. s. sídlila v historické budově v Radlické ulici, což jsem zjistil, když za mnou chtěla přijít reportérka Martina Coufalová, abych napsal článek o svých plánech s těmito tituly, ale dostal jsem zákaz zveřejňovat, kde sídlíme, což mi připadalo zvláštní, vzhledem k tomu, že tam denně chodilo pracovat skoro sto „novinářů". Ale jsme v ČR, to znamená, že 1) pokud to není na papíře s razítkem, tak to neexistuje a 2) je snadné najít „novináře", kteří umějí mlčet za plat na konci měsíce. (Toto nařízení jsem samozřejmě ignoroval.)

Kvůli té práci jsem s panem Savovem jednal prakticky dennodenně. Z blízka jsem poznal jeho evidentní neschopnost k řízení médií, viděl jsem, jak z též neschopné sekretářky - milenky udělal generální ředitelku; jak byl zafixovaný na Ameriku a zálibu ve sledování porna během dne v práci. Ne, že by to nikdo z nás nedělal, ale bylo vtipné spatřit záběr ze skupinových orgií a jako naschvál počítač zrovna zamrznul, když mi jednou něco chtěl ukázat na jeho obrazovce. To říkám jen proto, abych ilustroval, že Savov nevypadá jako klasický velký podnikatel, ale to, co skutečně je: syn bývalého papaláška z ministerstva zemědělství s dobrými konexemi, které mu otevíraly obrovské možnosti. Takže typická česká zlatá mládež. Pouze póza, ne mnoho chytrosti. Skoro bych řekl neomalenost.

Nicméně, jak to ve VIP kruzích v Praze bývá, byl amerikanofil a naše první schůzka byla zprostředkována jedním Američanem a od té doby se mnou od začátku do konce naší spolupráce mluvil jenom anglicky, takže mám pocit, že si neuvědomil, že mluvím plynule česky, a asi proto přede mnou mluvil otevřeně o jistých věcech u telefonů s důležitými lidmi - pravděpodobně ho nenapadlo, že všemu rozumím.

Těmi lidmi byli například Jaromír Soukup, lidé z Českých drah a další. Proto mě vůbec nepřekvapuje to, co Paroubek tvrdí.

Než jsem z Mladé fronty a. s. odešel, pracoval jsem na koncepci nového deníku i týdeníku, které měly být prezentovány s účelem rozdávání ve vlacích zdarma. Nevím přesně, s kým z ČD mluvil konkrétně, ale nabízel, že další jeho firma s názvem Face Up Media - což je síť reklamních plakátů např. nad pisoáry na veřejných toaletách - může ČD poskytnout prostor jako jednu z výhod pro získání licence na distribuci tisku ve vlacích v České republice.

Ale jeho nejzajímavější prapodivná vazba byla s jakýmsi Tomášem, který údajně byl v pozadí poloviny masokombinátů v ČR. Když jsem chtěl najít někoho pro exkluzivní rozhovor v prvním vydání časopisu Mladá fronta Plus, Savov mi zařídil možnost dostat se do tajného sídla, kde se odehrávaly různé kšefty mezi masokombináty. Tam jsem ve velmi luxusní kanceláři našel bývalého komunistického funkcionáře Miroslava Štěpána, jednatele společnosti, mezinárodně známého za faux pas během listopadové revoluce u ČKD („nejsme děti!").

Jenže několik let po mém odchodu z Mladé fronty a. s. se v časopisu Ekonom objevilo, že jsem údajně tvrdil, že v pozadí Savovovy firmy je ruský kapitál. Zajímavé je, že neznám toho reportéra, který mě citoval, což bych očekával nanejvýš v Blesku, nikoli v seriozním ekonomickém týdeníku. Ale i na základě tohoto článku dokonce i Syndikát novinářů vyjádřil znepokojení z potenciálního ruského kapitálu v Mladé frontě a. s.

Pravdou ale je, že jsem nikdy rusky hovořící osobu v blízkosti Savova neviděl, a zároveň vím, že lidé, se kterými jsem jednal, pro které jsem dělal prezentace, abych sháněl peníze pro vznik Mladé fronty Plus, byli Američané.

Hned od začátku, když jsem tuto práci přijal, jsem řekl panu Savovovi, že jediná moje podmínka je, abych měl vlastní zpravodajský týdeník, a chtěl jsem, aby se jmenoval Mladá fronta něco, bylo jedno co, aby lidé při nákupu v trafice viděli jistou podobnost, čímž by se zajistila čtenost jedné velké cílové skupiny. Jenže Savov mi vysvětlil, že on sám nemá peníze a že to, co dělá, je zprostředkovávání investorů. Proto mi dal na úkol si vytvořit byznys plán, abych byl připraven to těm Američanům prodat.

Dostat peníze od Mladé fronty a. s. byl skutečně velký boj. Platy přicházely na účet s minimálně dvouměsíčním zpožděním a důvod mého odchodu byl, že nechtěli zaplatit externistům a tehdejší finanční ředitel a dnešní člen představenstva Lukáš Pollert mi tvrdil, že si mám každý třetí měsíc najít jinou skupinu externistů, protože tak dlouho mají trpělivost, než si jdou hledat další práci. Pollert je ten typický kolaborantský typ s „poker face", brýlatý účetní, který neměl žádné výčitky svědomí kvůli svému chování.

Proč externisté nemohli vymáhat své mzdy právně, neměli snad podepsané smlouvy? Ne, je zvyk, že externisté komunikují se šéfredaktorem často pouze po telefonu nebo e-mailu a články vycházejí bez podpisu, pouze s iniciály nebo zkratkou (např., jako interní vtip, mé články vycházely se zkratkou „fag").

Takže co se týče Savova a jeho údajného napojení na investory z bývalého SSSR, je to dle mého názoru spíše zaviněno špatnou investigativní schopností našich „novinářů". Důležitější budou spíše jeho kamarádíčci z české politické scény, nikoli ze zahraničí. Možná i díky nim nebyla Mladá fronta a. s. kontrolována ani pokutována za to, že nezveřejňuje účetní uzávěrky, ani výroční zprávy již od roku 2003.

To, čeho jsem svědek, je to, že například tiskárna Europrint, která sídlila právě pod redakcí a vydavatelstvím MF a. s. byla též řízená Savovem, protože jsme měli často společné porady. A jako synovi daňového advokáta mi nepřišlo divné, že Europrint zaúčtoval MF a. s. nesmírné částky, které nakonec vedly k tomu, že společnost byla ztrátová.

Proč? Pravděpodobně proto, že dělal něco podobného jako vydavatelství Stratosféra, kde ředitel stále získával peníze od amerických investorů. Fungovalo to víceméně takto: Američané viděli úspěšnost jednoho titulu a zároveň viděli, že jiný titul potřebuje finanční injekci, a protože bylo více titulů, kterým se dařilo, než těch, kterým ne, tak rádi investovali dále a rok nato viděli uměle vytvořená čísla, že se ta investice vyplatila. Jenže posléze prý začal být neúspěšný jiný časopis, aby Amíci poslali další prachy. Pravda ale je, že většina časopisů měla stálou nekolísající čtenost. A Savov mi řekl, že jeho snem bylo, aby se jeho firma stala jakousi Stratosférou a skrze mě se pokoušel, částečně úspěšně, dostat k sobě co největší počet zaměstnanců právě ze Stratosféry.

Takže bychom se spíše měli bát jeho vazeb, nikoli ruského původu, ale těch na českou politickou scénu.