Jak liberálové zachránili českou sociální demokracii

Jan Černý

Po loňských sněmovních volbách to s českou sociální demokracií nevypadalo dobře. Za tři čtvrtě roku už vidíme přece jen odlišný obrázek. Jeden z posledních příspěvků do předsjezdové diskuse sociální demokracie popisuje, jak k tomu došlo.

Deset otázek českých intelektuálů pro kandidáty na předsedu ČSSD stejně jako sama předsjezdová diskuse jsou součástí širšího pohybu reflexe nedobré politické situace sociální demokracie po jarních sněmovních volbách. Šok ze společenské izolace, v níž se sociální demokracie ocitla, vedl reflexivnější část jejího vedení k rozhodnutí otevřít stranu dialogu s občanskou společností, odbornou veřejností, veřejnými intelektuály a politickými protivníky neoliberální ideologie a připravit půdu pro vznik sociálnědemokratického hnutí, které by se stalo ve společnosti široce ukotveným oponentem neoliberální ideologie.

Dlouhodobějším cílem je potom vymanit sociální demokracii z ideologické a politické defenzivy a učinit z ní znovu progresivní sílu schopnou ofenzivy — levicový teoretik Jaroslav Šabata mluví o „ideové straně ofenzivního typu“, která se bude účastnit evropské sociálnědemokratické (a snad i obecněji levicové) debaty o „novém sociálním řádu“. V českém prostředí může takový projekt navázat na masarykovské dědictví vize přerodu „staré buržoazní demokracie v demokracii vyššího a hlubšího typu, v demokracii humanitní“, jak zformuloval odkaz Tomáše Masaryka Edvard Beneš ve svém projevu nad Masarykovou rakví.

Jsem samozřejmě rád, že Masarykova demokratická akademie se stala integrální součástí tohoto pohybu reflexe, která vykřesala nadějná znamení možného obrození sociální demokracie. Prvním viditelným plodem tohoto úsilí byla nová podoba Programové konference ČSSD v září minulého roku v Olomouci (pojatá nikoliv jako manifestační stranická sebeafirmace, nýbrž jako řada diskusních seminářů představitelů ČSSD s odborníky v jednotlivých oblastech), dalšími pak např. založení think-tanku Cesta, putovní seminář MDA „Co čeká Českou republiku v roce 2010?“, nový projekt Akademie sociální demokracie — školení českých a slovenských sociálnědemokratických politiků informující o levicových hodnotách i praktické politice především z evropského pohledu, propojení členů ČSSD s protestním hnutím organizovaným odbory a novými občanskými iniciativami, nová, radikálnější a kvalitativně vyšší podoba hlavního ideového dokumentu pro březnový sjezd ČSSD, v neposlední řadě pak zmíněných deset otázek českých intelektuálů. Už jen srovnání ideové pozice Michala Haška, jak byla nastíněna v jeho Desateru loni na podzim, s jeho odpovědí na deset otázek intelektuálů z letošního února ukazuje reálné působení této intelektuální ofenzivy, která Haška přiměla interpretovat východiska obsažená v jeho Desateru dosti výrazně zleva.

Ve svém příspěvku k předsjezdové diskusi bych se chtěl zamyslet nad faktem, že průlomovým prvkem nového pohybu v ČSSD se stal dialog s levicovými liberály, s veřejnými intelektuály sociálně liberální orientace; a dále nad tím, jaká doplnění by tento pohyb potřeboval.

Liberálové, dále

To, že sociální demokracie začala hledat cestu z izolace na prvním místě skrze rozhovor s levicovými liberály, je pochopitelné a především pak účinné z několika důvodů:

1) Politický a ekonomický liberalismus je dominantní ideologií polistopadového režimu. Liberální ideje na ten či onen způsob vládnou české veřejné rozpravě, mají nejlepší ozvučnost a berou je vážně média, podstatná část inteligence a také pravicově smýšlející díl veřejnosti. A jakožto dominantní polistopadový diskurs v sobě liberalismus zahrnuje širokou škálu pozic a umožňuje přechody zprava doleva (nebo z politického středu doleva) pouhou reinterpretací svých východisek v závislosti na aktuální politické situaci.

2) České akademické prostředí ze sebe vydalo několik liberálních intelektuálů, kteří se posunuli na politické ose jasně doleva, popřípadě zvýraznili svou levicově liberální pozici, kterou už před tím zastávali, v reakci na ofenzivu globálního kapitálu proti civilizačním vymoženostem sociálního státu, umožňujícího skutečnou, praktickou svobodu a rovnost v důstojnosti širokým vrstvám obyvatelstva, nebo přesněji početné střední vrstvě, kterou vytváří. Lidé jako Václav Bělohradský, Milan Znoj, Pavel Barša, Jiří Pehe, Jan Štern, Martin Škabraha, Václav Hořejší a další (a pravděpodobně odjinud se v této skupině ocitnuvší Jan Keller) našli vhodné partnery k dialogu v levicových liberálech uvnitř ČSSD, jako je Lubomír Zaorálek, Oto Novotný, Jiří Dienstbier a další.

Tato nová vazba se stala paradigmatem otevření se sociální demokracie a nástrojem skutečné reflexe: reflexe je pohybem jistého rozdvojení, v němž subjekt zkoumá sebe sama, obsahy svého vědomí, své myšlení, a tím teprve plně ustavuje svou identitu. „Rozdvojení“ sociální demokracie v dialogu se spřízněnými intelektuály ustavuje sociálnědemokratickou identitu jako postupně se rozšiřující okruhy diskursů, problémů, veřejností. Nabité sály, v nichž veřejnost za účasti sociálnědemokratických politiků diskutuje s Kellerem, Bělohradksým, Baršou, Pehe a dalšími, jsou předobrazem skutečného sociálnědemokratického hnutí a místem zrodu nového sebevědomí české levice.

Politickou identitu ovšem nelze vybudovat čistě diskursivně, je zapotřebí též společného jednání — a zde se podle mého názoru skrývá neuralgický bod příštího vývoje: reálné sociálnědemokratické hnutí může existovat pouze jako interakce občanské společnosti a politických institucí, a k tomu je potřebná vzájemná důvěra. Současná krize demokratických politických institucí ovšem ještě posiluje tradiční český antipolitický instinkt a prohlubuje propast, jež dělí společnost od její politické reprezentace. Sociální demokracie hledá cestu k občanské společnosti, k novým protestním a alternativním hnutím a obecně k té části společnosti, která se v důsledku nekompetentního vládnutí Nečasovy vlády rychle radikalizuje. Naráží ovšem na krizi důvěry, na důsledky některých svých kompromisů s neoliberálními politikami, které v minulosti činila, na paušální odsuzování establishmentu pro jeho odcizenost, zkorumpovanost a rostoucí nefunkčnost.

Proces reflexe, který jsem popisoval výše, proto tím spíše musí vytvářet nové diskursy a novou veřejnost, které založí nové možnosti společného jednání, jež pročistí politické instituce i vztah veřejnosti k nim. V opačném případě nás čeká prohlubující se krize a frustrace, z nichž budou těžit pravicové i levicové populistické subjekty národoveckého střihu a možná i něco horšího.

A třetí důvod, proč právě levicoví liberálové pretendují dnes na to, být mostem mezi sociální demokracií a veřejností, můžeme snad nazvat dějinným, nebo ještě spíše dějinně-pedagogickým: 3) sociálnědemokratické hnutí i každý sociální demokrat a socialista zvlášť potřebují znovu projít zkušeností, že modernita je úzce spojena se svobodou. Bez zasazení do substrátu liberální kultury by socialistické hnutí mohlo snadno zbloudit ve své vlastní metafyzice.

Meze liberálního obrození

Zde se ovšem dostáváme k limitům toho typu obrození sociální demokracie, které se děje liberálním prostřednictvím. Zkušenost svobody si musíme na polistopadovém režimu spíše vyvzdorovat a skutečně liberální atmosféry se nadýcháme spíše v Berlíně než v Praze, protože to, co nepřipravenou českou společnost po Listopadu pohltilo, bylo jen další podobou dějinné metafyziky: neoliberální dogmatika malého státu a krajního individualismu a morální kýč vítězství dobra nad zlem udržovaný při životě opožděným antikomunismem. A právě antikomunismus je dnes podle mého soudu bludným kořenem sociální demokracie — nikoliv snad ve své zuřivé podobě vlastní pravicovým médiím, nýbrž v jemnějším odstínu liberální nechuti vůči hledání alternativ a radikální levici obecně.

Na deseti otázkách liberálních intelektuálů i na některých dalších textech z ruky těchto autorů čtenáře překvapí převažující mlčení ohledně vztahu ke komunistům (upozornil na ně ve svém pěkném textu Jiří Koubek). Zamlčování existence komunistické strany, případně její bagatelizace v mnohaletém opakování mantry o tom, že ona i její voliči brzy vymřou, signalizují určité vytěsnění alternativy mimo liberální myšlenkové univerzum, a v tom i přijetí základního polistopadového konsensu: kapitalismus a liberální demokracie („buržoazní demokracie“, jak řekl Beneš nad Masarykovou rakví) jsou koncem či alespoň dosavadním vyvrcholením dějin, a komunisté jakožto narušitelé tohoto konsensu jsou vyloučeni z veřejné rozpravy a podílu na vládnutí. Koaliční partneři existují pro sociální demokracii pouze napravo od ní.

Tento antikomunistický konsensus ovšem legitimuje jiný konsensus, který je pro sociální demokracii smrtelně nebezpečný, konsensus neoliberální, promlouvající z většiny českých médií a kolonizující myšlení velké většiny českých elit. Neoliberalismus zaplnil ideologické vakuum po pádu komunismu a razí cestu globálnímu kapitálu v jeho bezprecedentním útoku na sociální stát. Chce-li sociální demokracie přejít z defenzivy do ofenzivy, chce-li rozbít neoliberální konsensus, nesmí uhýbat ani před tím, čím je tento konsensus nesen, před antikomunismem. To primárně neznamená s komunisty vládnout — to by jednak skutečně mohlo vést ke ztrátě části voličstva sociální demokracie, především však o to pravděpodobně nestojí sami komunisté, kteří ze současného stavu profitují a na vládním angažmá by jenom tratili.

Vysvobození se ze smyčky antikomunistického-neoliberálního konsensu je opět především věcí diskurzivního boje, součástí pohybu reflexe, otevírání se a obrozování sociální demokracie. Osou nějaké druhé fáze sociálnědemokratického „přicházení k sobě“ by měl být dialog s radikálně levicovými a alternativními silami, s radikálně levicovými intelektuály, iniciativami, z nichž vzcházejí v reakci na rozličné krize současného světa nové společenské, politické, kulturní imaginace, i se samotnými komunisty. Snad sem lze počítat i dialog se zeleným hnutím, alespoň s tou jeho částí, která nepodlehla bursíkovskému mámení pohodlného antikomunistického konsensu, který Stranu zelených logicky zavedl až k přijetí neoliberální pozice Topolánkovy vlády. Autentické zelené hnutí je ze své podstaty radikálnější než to sociálnědemokratické, rozšiřuje totiž emancipační pole na všechno živé.

Tento druhý pohyb reflexe sociální demokracie by měl dát vzniknout takové veřejnosti a takovému veřejnému jednání, které překonají antikomunismus a v ideálním případě i zakletí společnosti do vyhořelé imaginace výroby a spotřeby pozdně kapitalistické společnosti. Identita sociální demokracie spočívá v historicky pohyblivém kompromisu mezi kapitálem a prací, trhem a státem, soukromým a veřejným. V prvním dvacetiletí své polistopadové existence sociální demokracie logicky sázela na pozitivní, konsensuální komponentu tohoto kompromisu, na onen souhlas s kapitalismem, jeho zlidštění, jeho „záchranu“, jak se o sociálnědemokratické tradici pochvalně vyjadřuje Václav Bělohradský.

Nesmírný vzestup moci globalizovaného kapitálu, který i ekonomickou krizi využil ve svůj prospěch, dá ovšem do budoucna narůstat významu kritické komponenty sociálnědemokratického kompromisu, vědomí konfliktního vztahu mezi kapitálem a prací a soukromým a veřejným, hledání „nového sociálního řádu“, jak někteří evropští sociálnědemokratičtí myslitelé nazývají úběžník snah o pluralitu vlastnických forem, demokratizaci ekonomiky a udržení a posílení postimperiálního formátu evropské civilizace.

Liberální komponenta sociálnědemokratického myšlení, která se nyní tak úspěšně rozvíjí, může sloužit jako zábrana tomu, aby hledání transcendence současného řádu neupadlo do osidel starolevicové metafyziky. Radikalizovaná levicová perspektiva by se zase měla stát vyzyvatelem toho, čeho dosáhne čerstvá spolupráce se sociálními liberály: Nemohou se — chvályhodně a potřebně — nově objevené střední třídy jakožto hlavní adresát politiky sociální demokracie stát fetišem, který dá zapomenout na původní a stále aktuální cíl sociálnědemokratické politiky, překonání třídních rozdílů?—- Nikoliv ve smyslu komunistické utopie, nýbrž ve smyslu radikalizované demokracie nastolující skutečnou rovnost v důstojnosti, v níž není podíl na rozhodování a vlivu v politické, kulturní i ekonomické sféře vázán na sociální status.

Nemůže — chvályhodné a ještě více potřebné — objevení zelené politiky nastupujícím vedením sociální demokracie pervertovat do úsilí o nadvládu „přirozenosti“ a tím i ztrátu prostoru politična? Nemůže se boj proti korupci — chvályhodný a skutečně životně potřebný — nakonec stát mámením „kapitalismu ctností“, který ovšem ve skutečnosti podléhá stejné logice globálních trhů jako český kapitalismus shora?

Liberální důrazy se do jisté míry navzájem vyvažují s radikálně levicovou perspektivou. Kolem jádra sociálnědemokratické politiky (sociální stát a dějinný emancipační pohyb uvolňující novou energii kulturní, politickou a též hospodářskou) obíhají ideje liberální, křesťanské, ekologické, komunitaristické, reformně komunistické. To samo ovšem k dobré budoucnosti české sociální demokracie nestačí. Chce-li sociálnědemokratické hnutí prolomit hegemonii neoliberálního diskursu a chce-li být platnou silou v boji o vyšší společensko-politický řád na evropské úrovni, musí především posilovat reflexivní vazbu na občanskou společnost. Řešení rébusu „s kým po volbách?“ spočívá v tom, co sociální demokracie konečně začala dělat po nepovedených sněmovních volbách minulých: s veřejností. Tlak veřejnosti a nových diskursů otevřou koaliční možnosti se stranami starými i novými, ale především vrátí české politice smysl a naději.

    Diskuse
    March 17, 2011 v 10.46
    Jsou tito lidé /Bělohradský, Keller,Pehe atd. ještě liberálové, nebo už spíše socialisté? Nebo se autor ostýchá tento termín používat? Ta záchrana byla možná jejich prozřením, protože i když si těchto pánů nesmírně vážím, jejich myšlenkový posun v posledních 15 letech je zřejmý. A i to je důvodem toho, že si jich vážím, protože nehají svoje názory z období před 15 lety, ale dovedou svůj omyl přiznat a jejich práce pro levici je obrovským přínosem. Ale znovu, je ten, kdo hájí myšlenky sociální demokracie liberál, nebo socialista?
    March 17, 2011 v 11.38
    Liberálové a sociální demokracie
    Neházel bych všechny liberální intelektuály do jednoho pytle. Myslím, že jsou zajímavá odlišná východiska, i když dnes vidíme, že stojí na názorově blízké platformě. Bělohradský po revoluci vystupoval jako postmoderní liberál, který hájil Klause jako autentického politického liberála a ekonomickou reformu jako správný politický program, potom u něj začlo docházet k určité kritice a posunu s hájením pozice a politiky Josefa Luxe až se nyní dostal blízko sociální demokracii, ale to především proto, že hájil a hájí práva levice a levicové politiky z liberálních pozic, jen se posunul z prava do levého středu. Pehe byl názorově vždy kritický "americký" liberál, který měl původně blízko Václavu Havlovu a jeho důrazu na občanskou společnost, k participativní (silnou) demokracii. Od Václava Havla se odpoutal, když dotyčný trochu nepochopitelně oproti svému vystupování v disentu, se dostal na pozice nekritického apologeta Bushovy konzervativně patriotické americké velmocenské politiky. Keller byl vždy kritickým levicovým sociologem, podobně Barša byl vždy spíše levicově orientovaným filosofickým a politickým liberálem.
    Nyní se však dostáváme k od veřejností vcelku přejně přijímaných liberálů k sociální demokracii. V Ústí jsem slyšel od několika studentů: Keller a Pehe byli dobří, ale Zaorálek dělal pouze stranickou politiku. A to si ještě představte, že by tam nebyl Zaorálek, ale třeba Škromach nebo Rath. Jistě, jsou to reakce studentů, ale myslím, že není tak odlišná od reakce širší veřejnosti. Stranická politika nemá u nás dobrý zvuk, i když se nás řadu let Klaus, Doležal a někteří politologové napravo i nalevo snažili přesvědčit o opaku. Jde o míru reflexe sociální demokracie a to jak politiků, tak členstva. Jde o to, jestli se sociální demokracii podaří rehabilitovat v očích veřejnosti nejen sociální demokracii, ale také stranickou politiku, která je momentálně vnímána pouze jako klientelistická síť pro získávání státních peněz a zakázek, kde ideové zabarvení hraje vcelku podružnou roli.
    March 17, 2011 v 12.59
    Pojmenování českého kapitalismu shora, který je teď v krizi a bludný kořen antikomunismu mně připadají velmi vystižné. Překonatelné jsou tím, že sociální demokracie ve spolupráci s jinými politickými silami nového diskurzu dají občanské společnosti takovou strukturu (v podobě idejí spojených s praxí legislativních změn a speciálních politik v každém rezortu), aby se mohla sama politicky rozvíjet a systém měnit. Je to historická šance ČSSD i naděje pro naši společnost.
    March 17, 2011 v 14.00
    Liberální nota v sociálně-demokratické partituře není zase tak překvapivou novinkou, jak se možná domnívá Luděk Ševčík (a jak jsem dnes zaznamenal v diskusi o jiném článku).

    Geneze současné demnokratické levice v linii Marx - Kautsky - Horkheimer - Fromm - Marcuse je historií reálné svobody stavěné proti fiktivní svobodě. Dobře do toho patří citovaná slova Eduarda Beneše o přerodu staré buržoazní demokracie v demokracii humanitní.

    Levici se kdysi vyčítalo, že má tendenci omezovat svobodu, tedy páteř liberalismu, ale je to nespravedlivé. Svobodu omezovala leninsko-stalinská deviace socialistického hnutí. Ta byla návratem k nacionalistickému, konzervativnímu a autoritativnímu modelu. Bolševický "socialismus" byl spíš státním kapitalismem. Autentická socialistická tradice vybojovala v politických záípasech od závěru 19. století dosud základní lidská, a to zdaleka ne jen práva sociální, ale i ryze občanská, jako všeobecné volební právo včetně volebního práva žen.

    Vážně se domnívám, že liberální myšlenka, tedy společnost pluralitní, tolerantní, respektující menšiny patří do socialistického progreamu. A není divu, že liberálové jsou blízko sociální demokracii a že je šnce na spolupráci stran socialistického a liberálního typu.
    JG
    March 17, 2011 v 14.09
    Dovolím si trochu provokativní otázku: je vůbec nutné, aby měla sociální demokracie předsedu? Ptám se nejen proto, že tato partaj neměla v minulosti při výběru prvního muže dvakrát šťastnou ruku a kvůli některým vlastnostem svých předsedů se stala nevolitelnou i pro lidi, kteří ji tentokrát budou volit z čistého pudu sebezáchovy. Ale je tu postatnější otázka: opravdu existuje v 21. století poptávka po vševědoucím mocném vůdci? Lamentuje se občas nad tím, že levice nemá pozitivní program, jenom údržbu sociálního státu. Přímá demokracie by takovým programem mohla být. A moderní levicová strana by mohla mít kolektivní vedení rozhodující na základě konsensu. Zkusme se poučit z nezaslouženého úspěchu Věcí veřejných. Lidi slyší na nabídku, že by mohli do politiky víc mluvit. Jsou znechucení z oligarchie, která místo věcného řešení problémů marní čas infantilními spory, kdo dál dočůrá. Tady je výzva otevřít stranu lidem a rozbít zastaralé hierarchické struktury. A zbavit se těch, kteří chtějí být hlavně předsedy čehokoli bez ohledu na program.
    March 17, 2011 v 20.33
    Ad Jakub Grombíř
    S kolektivním vedením zvítězila soc. dem. de facto ve volbách 2002. ČSSD nepotřebuje vůdce, ale důvěryhodného lídra, který bude reprezentovat program. Ne že se bude program odvíjet od lídra. Takže s vámi v podstatě souhlasím.
    MT
    March 18, 2011 v 12.30

    Koneckonců nejen Mill, ale i ten Marx byl svým způsobem liberálem - i když "sui generis" ...

    Svazky knihy Kapitál jsou sice o kapitalistické společnosti - ne o nějaké následné. O dělnických družstvech zde naleznete poznámky, o roli úvěru také (např. III. díl, první svazek) ... jenom úvahy na téma nějaké regulace tam čtenář neobjeví - maximálně v té nejabstraktnější poloze (například jakože společenská individua ovládají zvěcnělé vztahy, které dřív naopak ovládali tato individua a podobné obraty ...)

    March 18, 2011 v 22.52
    Osobně jsem přesvědčen, že funkce předsedy je klíčová. Je to mé ryze osobní přesvědčení a nehlásím se s ním do žádného politického směru. Ale péče o věci veřejné je v rukou jednotlivců. Samozřejmě jednotlivců, kteří nezůstávají uzavřeni v sobě a pro sebe, ale dávají své síly k dispozici společnosti. Věřím uspořádanému společenství občanů, ale nevěřím davu, mase, kolektiovu. Dav je destruktivní, občané propejní sociálními vazbami jsou konstruktivní. Jsem důsledný filosofický a politický personalista.
    SH
    March 19, 2011 v 20.14
    Klíčový problém.
    Obrovská většina občanů cítí levicově, protože na ni více či méně těžce doléhají pravicová rozhodnutí vlády, eufemisticky nazývaná reformami. Ovšem ve volbách nakonec volí pravici, protože ta nepůsobí partajnickými moresy. Nepochybuji, že před budoucími volbami polistopadoví vládci opět najdou nějakou fintu, jak veřejnost zhnusenou politikařením, strhnout na svou stranu.
    MP
    March 19, 2011 v 21.53
    Pane Černý,
    velmi dobře napsaný článek.
    Mám jen jednu poznámku: komunistickou stranu nelze odepisovat jednoduše proto, že nevymře ani po příštích volbách. Je tedy třeba, aby socdem vážně počítala s možností své menšinové vlády podporované KSČM. To je ostatně jediné, čeho se pravice bojí (proto onen antikomunismus!!).
    March 20, 2011 v 4.10
    On někdo zachránil českou sociální demokracii? Není to spíše tak, že levicoví liberálové pomohli vyhranit dva proudy v ČSSD?

    Prý „průlomovým prvkem nového pohybu v ČSSD se stal dialog s levicovými liberály, s veřejnými intelektuály sociálně liberální orientace“

    Nepopírám jejich přínos, ale průlomový byl, podle mne, povolební šok parlamentní levice, razantní nástup neoliberalizmu a mimořádná aktivizace sociálně orientované (levicové?) občanské společnosti. Zejména ona přiměla některé liberály k posunu doleva a k otevření se ČSSD jejímu vlivu

    Alternativa Zdola, ProAlt, Reforma společnosti, TSO, České sociální fórum, Socialistická solidarita a další občanské aktivity jsou podle mne tím hlavním hybatelem na české levici. Levicové politické strany se jejich aktivitě buď přizpůsobí, nebo se stanou zbytečné

    A českou sociální demokracii (stejně tak komunisty) zachrání buď její (třeba i levicovými liberály inspirovaní) řadoví členové, nebo nikdo

    Pro mne je zkrátka text autora příliš elitářský

    Jinak fakt dobrý …
    March 20, 2011 v 15.43
    Dvojí zklamání
    Zajímavý článek, ale ono je vždy poučné interpretovat ne jen to, k čemu došlo, ale i to, k čemu nedošlo, a dojít mohlo či mělo. Tady se hovoří o otevření sociální demokracie, navázání kontaktu s občanskými iniciativy atd. To je jistě dobrá cesta.

    Ale nelze opomenout, že na sjezdu nebyly schváleny kvóty pro kandidaturu žen, což považuji za groteskní, neřkuli skandální. Soc. dem. by jako dominantní levicová síla měla jít příkladem, pokud jde o početní zastoupení žen ve vedení strany a na kandidátkách - a skutečnost je přitom žalostnější než u stran napravo od ní. Na sjezdu také nebyla zevrubněji tematizována ekologická problematika; se zelenou kritikou systému ČSSD stále otálí.

    To jsou dva závažné body, které optimistické formulace o sebevědomé soc. dem. povážlivě kalí.
    March 21, 2011 v 22.21
    Pane Molnáre,
    název článku je myšlen jako jistá pohádková nadsázka, ale odkazuje i k reálnému základu ve skutečnosti (jak pohádky dělávají) – po volbách to s místem sociální demokracie na české politické mapě skutečně nevypadalo dobře, a liberální intelektuálové byli skutečně těmi, kdo začali naplňovat záchrannou strategii, se kterou reflexivnější část vedení soc dem přišla – stali se těmi, kdo otevřeli cestu sociální demokracie k veřejnosti; nyní je třeba jít po ní dále. Ono otevření se počítalo a počítá právě s tím, co zmiňujete: s novým pohybem v občanské společnosti, který nastal po loňských volbách, s posunem části inteligence doleva atd.

    Raději bych nevedl spor o tom, kdo je hlavním hybatelem na české levici. Jsem aktivní v ProAltu i v ČSSD, onen nový pohyb tedy zakouším řekněme z obou konců občanské společnosti – oba jsou důležité a oba mají své klady i zápory; především ale oba se navzájem potřebují. Samozřejmě, že v demokracii dostává veškerá moc svou legitimitu „zdola“ a zdola by měla přicházet hlavní iniciativa (a odpor proti neoliberalismu skutečně vzešel spíše ze společnosti než ze sociální demokracie, i když ta už také konečně pochopila); ovšem české odmítání onoho „nahoře“, odmítání role elit, anarchoidně lyrický (nikoliv ovšem uvědoměle anarchistický) přístup k politice a společnosti, to vše jsou spíše nectnosti než ctnosti našeho veřejného života, jakkoliv se z nich ozývá základní demokratické nastavení české společnosti – jenže právě jen v jakési zárodečné podobě. K uskutečnění demokratické správy a k reálnému utváření vlastního společenského osudu je zapotřebí i jisté struktury, rozložení pravomocí a odpovědností, a to už nám jde hůře.

    Podobně je tomu i v rámci jedné politické strany: i zde potřebuje pohyb zdola nějaké vyústění, zastřešení, formulaci v nějakém „centru“. Bylo by krásné, kdyby sociální demokracii zachránili jej členové, zatím je tomu tak trochu naopak: náznaky obrození, o kterých jsem psal, přicházejí shora. Ale souhlasím s vámi v tom, že pokud se tohoto pohybu neujmou i řadoví členové, nevezmou jej za svůj a nenaplní jej specifickým lokálním obsahem, nelze dosáhnout něčeho podstatného. Nezapomínejme také, že mezi centrem (resp. progresivní částí centra) a místními úrovněmi sociální demokracie stojí mezistupně, na nichž se v současnosti koncentruje největší část nekalých praktik... A právě k překonávání všech (pragmatických, konzervativních, reakčních...) sil, které budou bránit obrodnému pohybu ve společnosti, je zapotřebí, aby spolupracovaly všechny síly progresivní a nedívaly se na sebe skrze prsty: aktivní část veřejnosti s progresivními proudy v politických stranách a vice versa, vedení stran s členskou základnou a vice versa. No a na ideové rovině třeba liberálové s radikální levicí.

    Jistě, všechno je jinak v případě revolučního hnutí, které elity smete a skutečně pochází jakoby čistě zdola – jenže taková situace dosud u nás nenastala, a i kdyby díky čilému vládnutí Nečasovy vlády nastala, vyvstanou po převratu tak jako tak nové elity, včetně politických. Toho se nezbavíte.
    March 21, 2011 v 22.27
    Pane Kando,
    nejen kvóty pro kandidaturu žen, ale i další věci nebyly bohužel schváleny – např. opatření proti velrybaření (účelové nábory členstva). Je ovšem nutno mít na mysli, že pro všechny tyto změny hlasovala nadpoloviční většina delegátů, jenže to nestačí, na změny stanov je potřeba většina třípětinová. Tu se nepodařilo získat, mj. asi proto, že změny nebyly dostatečně s předstihem vysvětlovány.

    A nejen ekologická, ale též spousta jiných problematik nebyly na sjezdu zevrubně tematizovány. Programová diskuse zůstala zcela ve stínu (i časovém) voleb nejvyšších orgánů, jak se ostatně dalo očekávat. Pro skutečnou ideovou a programovou debatu je čas a prostor před sjezdem a po něm. A ekologické hledisko v ní bude hrát rostoucí roli – přečtěte si hlavní sjezdový dokument (Ideová východiska pro příští střednědobý program), všimněte si aktivit platformy Zvonečník (www.zvonecnik.cz) a zelených poslanců ČSSD; existují též náznaky sbližování ČSSD a SZ. Ale je to samozřejmě běh na dlouhou trať, konzervativní betonářské tendence jsou v sociální demokracii velmi silné. Ale nové vedení působí i v této věci slibně.
    March 22, 2011 v 18.41
    nejlepší ozvučnost liberálních idejí?
    Liberální demokracie historicky znamená demokracii buržoasní. Liberalismus je od svého začátku ideologií tržního hospodářství. Jakékoli jiné užití slova liberalismus je ahistorické a vulgárně idealistické. Již samotné jméno liberalismu je přece perfidním překroucením myšlenky svobody.
    Hledat "záchranu" v liberalismu znamená implicitně připouštět, že socialismus vlastně není svobodymilovný. Ano, není „svobodymilovný“ ve vládnoucím LIBERÁLNÍM smyslu, totiž že nesouhlasí s tím, aby se člověk podřídil totalitarismu trhu, že nehledá svobodu v tom prodávat svou pracovní sílu.

    Snažil jsem se už protiklady liberalismu a socialismu načrtnout pod posledním Hauserovým článkem, ale zdá se, že dnes opravdu panuje jiná „ozvučnost“.
    Pakliže totiž autorovi nebo některým diskutujícím stačí lehkomyslně používat slovo liberalismus v jakémsi vágním bezbřehém mnohoslibném významu, pak se ovšem není moc o čem bavit. -- I proto by mne zajímala odpověď Jana Černého na jednoduchou a srozumitelnou otázku Luďka Ševčíka.
    Tvrzení "Liberalismus je od svého začátku ideologií tržního hospodářství. Jakékoli jiné užití slova liberalismus je ahistorické a vulgárně idealistické." je ahistorické a vulgárně materialistické. Liberalismus neskončil Adamem Smithem (a to pomíjím, že i Smith asi bude trochu komplikovanější).

    Bělohradský, Pehe, Barša jsou bezesporu liberálové, u Kellera si nejsem jistý.
    March 22, 2011 v 22.15
    Liberalismus není jen tržní ideologií
    Tou byl v době svého vzniku na konci 18. a v 19. století. Platí to o ekonomickém liberalismu a současném neoliberalismu. Ale jsou různé varianty liberalismu. Masaryk a Rádl kritizovali liberalismus z pozic křesťansky orientované sociální demokracie a přece byli také liberálové svého druhu, tedy šlo jim o individuální svobodu člověka a zároveň o participaci na demokratickém systému. Současnými americkými a evropskými liberály jsou např. Rawls, Dworkin i Habermas, který je zároveň představitelem druhé generace Frankfurtské školy a vedle garance osobní svobody a lidských práv jim jde o spravedlivou společnost a vůči tržní ideologii jsou kritičtí. Bělohradský, Pehe a Barša nás přibližují současnému západnímu liberálně demokratickému diskursu, zatímco Klaus a neoliberálové současného establišmentu zastupují 50 a více let starou liberální ideologii von Hayeka, Thatcherové a spol.
    March 23, 2011 v 4.50
    Pane Černý,
    děkuji za reakci, kterou bych již za „příliš elitářskou“ neoznačil

    K další možné diskuzi mi chybí vymezení základních pojmů. Obávám se totiž, že každý pod jedním pojmem chápeme něco jiného

    Tak například, když píšete o politice, máte na mysli politiku obecně, nebo politiku teď a tady v Čechách? Já v tom vidím zásadní rozdíl

    Snad se k tomu ještě dostaneme …
    March 23, 2011 v 8.50
    Martinu Škabrahovi:
    Zajisté je to "složitější" - nejen Adam Smith, ale už Hobbes. Nicméně liberalismus v jakékoli své variantě i dnes zůstává apologetikou kapitalismu jako nejlepšího z možných světů.
    O tom, že Keller není liberál, netřeba dlouho dumat.
    Martinu Šimsovi:
    "Západní liberálně demokratický diskurs" - copak nám přinesl tak nového a podnětného: Zabránil snad válkám? Přiblížil hlásáním individuální svobody spravedlivou společnost? Kde a kdy?
    March 23, 2011 v 18.59
    Janu Kopeckému
    Myslíte, že nahrazením liberálně demokratického diskursu diskursem socialistickým a přejmenování liberálů na socialisty byste válkám zabránil? Liberálně demokratické režimy spolu neválčí. První velkou krizi prodělaly sociálně demokratické a socialistické strany v době 1.světové války. Ta vyústila do nacionalismu, pod jehož praporem byla válka vedena a po válce byly zakládány komunistické strany - ty nás nepřivedly ani k míru a připravily o zbytky demokracie a individuální svobody. Neměli bychom se poučit? Nebo zůstaneme u klasického: Jediné poučení z dějin je, že jsme se z dějin nikdy nepoučili.
    March 24, 2011 v 8.47
    Nemám tušení, co míníte "přejmenováním" - tvrdím přece, že mezi socialismem a liberalismem je jasný rozpor.

    Máte pravdu: liberálně demokratické státy opravdu neválčí mezi sebou (či "spolu" jak říkáte) - zato společně přepadají státy, které označí za nedemokratické.
    Někdy ovšem také nedemokratické státy ochotně podporují v jejich válkách proti jiným (např. USA na straně Iráku ve válce proti Íránu 1980-1988).
    Takže ta "liberální demokratičnost" funguje takříkajíc jen "dovnitř".

    Je tedy přinejmenším otázkou,
    a) zda k válkám posledního století přispěly spíše "liberálně demokratické" režimy nebo režimy ovládané komunistickými stranami, a
    b) bude-li při zpětném pohledu tak jasné, že to jsou opravdu "komunistické strany", kdo nás připravil o "poslední zbytky demokracie".
    V jednom je "vina" tzv. komunistických režimů nesporná a z liberálního stanoviska neodpustitelná: sáhly na majetek. (Jenže copak udělal režim po roce 1989 zde a v sousedních zemích? Možná největší majetkové přesuny = vyvlastnění od třicetileté války - s podporou liberálně-demokratických zemí.)

    To jsme se ale od článku Jana Černého dostali k - nikoli nezajímavé - otázce antikomunismu. Spojitost s článkem je snad v tom, že i Bohuslav Sobotka ve svém kandidátském projevu považoval za důležité mluvit o "nekomunistické" levicové straně.

    Redukujeme-li svobodu ("individuální svobodu") na svobodu projevit názor, je to zatraceně málo.
    March 24, 2011 v 23.18
    Vina komunistických režimů
    je podle mne větší v tom, že sáhly na svobodu a v době stalinismu i životy svých občanů než na majetek, i když to spolu souvisí. I v liberálně demokratických režimech se vyskytly excesy jako byly v době mccarthismu v Americe, ale s běsněním Stalina koncem třicátých let a našich komunistů v padesátých letech se to nedá srovnávat. Které státy byly podle Vás neoprávněně označeny za nedemokratické a byly přepadeny liberálně demokratickými státy? Ve válce Irán (SSSR) a Irák (USA) to bylo 1:1. Antikomunismus je špatná ideologie, hlavně proto, že bývá používán jako velmi gumový klacek nejen proti komunistům, ale i proti sociálním demokratům, levicovým intelektuálům a dalším nepohodlným lidem, na druhé straně by kritika antikomunismu neměla vést k popírání zločinů komunistických režimů. Samozřejmě bychom neměli popírat také zločiny "demokratických" režimů - viz. Pinochetovo Chile - to však nebylo výsledkem demokratické procedury a rozhodování, ale akce tajných služeb USA - pěkně odůvodňuje a kritizuje americký liberální politický filosof Rawls v nedávno vydaném "Právu národů" - USA zde nejednaly jako slušná liberální demokracie.

    To přejmenování byl odkaz na názor pana Ševčíka, ke kterému jste se přihlásil.
    March 25, 2011 v 13.26
    Martinu Šimsovi
    Nevím, zda se povídáním o -ismech, zločinech a vinách můžeme dostat dál než k jakési sterilní akademické debatě. Pro mne zůstává liberalismus jako neoprávněná redukce pojetí svobody svázán s kapitalismem. Otěže lze v rámci tohoto společenského zřízení podle potřeby uvolňovat a přitahovat. A to je vše.

    A tak snad ještě - vedle dnešního příspěvku Michaela Hausera zde v DR - upozorním na pozoruhodný článek Michala Černíka v Literárkách:
    http://www.literarky.cz/domov/spolecnost/3346-michal-ernik-konce-eskych-iluzi
    ("...požadavek totální privatizace v postkomunistických zemích je pouze rafinovanější formou neokolonialismu.")
    JG
    March 26, 2011 v 13.27
    No já bych se s tím liberalismem ještě neukvapoval. Pokud vím, je např. pořád ještě úhlavním expertem ČSSD na kulturu Vítězslav Jandák, jehož vybraný slovník nemá k Bátorovi daleko: http://www.parlamentnilisty.cz/parlament/191447.aspx
    + Další komentáře