Víkendové Právo potvrdilo svůj dlouhodobý zájem o sociální demokracii tím, že na strany osm a devět umístilo velké rozhovory s kandidáty pro nadcházející sjezd na předsedu strany Michalem Haškem a Bohuslavem Sobotkou. Je to ovšem zájem spíše komerčně povrchní, protože jim neumožnilo vyslovit se k programovým preferencím. Strana sice nezávisle na volbě činitelů prodiskutuje a schválí programový dokument, a ten bude zavázán plnit jeden i druhý ze současných reálných uchazečů o funkci. Zkušenost však také potvrzuje, že politická osobnost není jen mechanickým vykonavatelem vůle politického orgánu nebo většiny kandidátů.

Právo spíše vyšetřovalo předsjezdovou, sjezdovou a posjezdovou mocenskou technologii obou a zapomnělo, že touto cestou se sotva co lze dovědět. Politický zápas má svou racionálně odůvodněnou strategii a taktiku a k tomu patří i to, že s něčím se kandidáti médiím svěřují a něco si nechávají až na dny jednání a v případě svého úspěchu na dny další.

Na programové body se kandidátů již před časem zeptal Deník Referendum prostřednictvím sady otázek formulovaných jménem čtrnácti osobností. To bylo dost zevrubné. Odpovědi byly podobné. U koho byly výrazem názoru a u koho snahou vyhovět očekávání, je těžko říct. Bohužel únorové obsáhlé odpovědi si mnoho z delegátů sjezdu nepřečte. Chceme-li z předvčerejších rozhovorů v Právu vyhmátnout aspoň cosi spíše programového, zdá se, že je to odlišný důraz kandidátů na preferované politické spojenectví.

Michal Hašek chce sjednocovat neexistující demokratické strany kolem středu a nalevo. Zmiňuje se o křesťanských demokratech, kteří skutečně po delší době na tradiční levopravé ose zaujímají pozici blíže ke středu. Jejich křesťanští kolegové, kteří se zaprodali pohanské neoliberální ideologii bohatství a úspěchu, odešli do TOP09. Jenže na ose autorita — svoboda se zejména pod tlakem ultrakonzervativní křesťansko-demokratické mládeže posouvají k tradičnímu autoritativnímu, nacionálnímu pojetí — a to by nebyl dobrý spojenec sociálních demokratů.

Mezi objekty levicového sjednocování, jehož hegemonem by si přála být Haškova ČSSD, patří ještě zelení. Odehrává se u nich pokus zabránit fatálnímu konci politicky sebevražedného jednání započatému pod Bursíkovým vedením. Relativně stále ještě nový předseda Ondřej Liška chce stranu vést nalevo od středu a něco se proslýchá o předvolebním spojenectví s nedávno nenáviděnými sociálními demokraty. Podle poslední oficiální verze to má platit jen pro lokální a krajskou úroveň, ale budoucí zájem o spolupráci parlamentní nelze vyloučit. Sociální demokracie potřebuje spolupráci environmentalistů jako sůl. Jen to může zabránit tomu, aby její budoucí ministři podobně jako v době své krátké ministerské epochy Pavel Drobil, nedýchali s českým průmyslem, tedy s koalicí ocele a betonu. Nukleární energetika rovněž podporovaná sociálně demokratickými technokraty znovu názorně ukázala svou bezpečnostní neudržitelnost i v technicky vyspělém Japonsku. Zelení stejně tak potřebují v současné politické konstelaci sociální demokracii, protože jen na jejích kandidátních listinách mají šanci se propracovat do Sněmovny, ne-li i vlády, a užitečně tam působit (a obnovit šanci pro budoucí možná už samostatné vystoupení před voliči).

Mluvit o aktivní roli ve sjednocování nevypadá zrovna jako podaná ruka, ale když už tuto pasáž rozhovoru s Haškem takto vezmeme, mohla by se nabídka týkat i budoucí možné strany zatím neznámého názvu, již mohli předznamenat Jan Štern a Jiří Pehe svým Manifestem radikálního liberalismu ze září 2010. Bylo by však nezvyklé, kdyby se zavázala ke spolupráci či dokonce poslušnosti dříve než předložila široké veřejnosti svá řešení.

Bohuslav Sobotka nevylučuje spolupráci s levicovými stranami, a když v podobné souvislosti mluví zejména o občanských iniciativách, není to buď — anebo. Strana s mezemi, které sociálním demokratům ukládá historická zkušenost, ohled na sponzory a na předsudky voličům, sotva může mluvit, natož jednat, radikálněji. V tomto deníku již komentovaný programový dokument, který se má projednávat na sjezdu, ukazuje opatrně možnost jít dál v klasickém sociálně demokratickém smyslu, než je současné skromné přiznání k sociálnímu státu. Ten je koneckonců projevem prosté civilizovanosti a vůdčí mocnosti sjednocené Evropy ho proto mají výslovně v ústavách bez ohledu na to, kdo právě vládne. Není to tedy typický bod na programovou či předvolební diskusi. Sociálními státy koneckonců byly i fašistická Itálie a nacistické Německo. Autentická tradice sociální demokracie vyžaduje přeformulování pro současnost, ale její demokratický socialismus.

Občanské iniciativy, z nichž Sobotka výslovně zmiňuje ProAlt (na jehož demonstraci 5. března v Praze byl přítomen), neformulují obsáhlé programové vize. Toto uskupení je prostě pro alternativy k vládním „reformám“. Když se ale blíže podíváme, jaké programové proudy se tam spojily, najdeme tam nestalinistické komunisty, radikální pacifisty a environmentalisty, anarchisty, sociální demokraty a křesťany orientované sociálně a politicky podobně, jako je latinsko-americká teologie osvobození. Jistěže Sobotkova otevřenost vůči nim není bezbřehá, ale rozhovor s nimi by mohl politickou orientaci sociální demokracie pod jeho vedením vést blíž k autentickým sociálně demokratickým programovým cílům. Aktivisté ProAltu to vědí a nezdráhají se od sociální demokracie požadovat důslednost. Ideální by bylo, kdyby odolali pokušení stranu komandovat. Legitimita občanského sdružení je dána v podstatě jen jeho členstvem, legitimita strany také sta tisíci nebo miliony voličských hlasů. Vedlo by k předčasnému zklamání, kdyby občanská iniciativa zapomněla, že strana je a musí zůstat na straně zastupitelské demokracie (se všemi jejími slabostmi) a že hlas nadšených jednotlivců a skupin může vedení strany poslouchat, ale že strana nebude poslušná.

Delegáti sjezdu budou hlasy pro modifikace a konečné znění střednědobého programového dokumentu, pro předsedu a místopředsedy odevzdávat podle svých preferencí, tu podle přirozených pravidel technologie moci, tu se snahou konečně přinést této zemi reálnou změnu. Jejich perspektiva může být lokální nebo celostátní a evropská. Přejme jim srdce hořící pro velké politické cíle a rozvahu zvažující reálné možnosti a postupné kroky. K obecnému prospěchu by bylo, kdyby lístky pro kandidáty házeli do urny levou rukou, i když jsou praváci.