Tyto dny si český prezident nejspíše užívá. Vítězí na všech frontách, zastiňuje premiéra, určuje vládní politiku, mění program koalice, na Šumavě má přítele ředitelem národního parku, ve Věcech veřejných získal nového spojence atd. atd. Pravda je však taková, že jeho vítězství je dáno především slabostí druhých. Věci veřejné však také brzy poznají, jak loajálního si našly soukmenovce.

V pondělí jsem si kvůli rozhovoru s Tomášem Ježkem koupil Týden, kde o prezidentovi hovořil, kterak „tu hájí ruské zájmy“, „jak se sune do černých bažin nacionalismu“... Zakončil jej tím, že už by s Václavem Klausem ani nešel hrát tenis: „Poslouchat pořád ty jeho kecy…“ Vít Bárta by si asi měl přečíst, co říká Tomáš Ježek. Pokud zůstane v politice, bude nejspíš zanedlouho jako někdejší člen ODA takto rovněž hovořit.

Když jsme se včera se studenty na Slovensku bavili o českém roce 1998, především o volbách a tzv. opoziční smlouvě, nevěřili mi, že Václav Klaus podpořil před slovenskými volbami Vladimíra Mečiara. „Vždyť on je demokrat, zaznělo na jeho obranu.“

V nezáviděníhodné roli je ovšem Petr Nečas. Stojí v Klausově stínu, z něhož se v určitém momentu podařilo vystoupit jeho předchůdci Mirku Topolánkovi nebo hned na začátku premiérského období Vladimíru Špidlovi. Pravda, Miloš Zeman nebyl prezidentem, měl to o poznání snadnější.

Pomineme-li všechny nynější Klausovy nepatřičnosti, jednu zásadní kritiku opominout nesmíme. Naše parlamentní demokracie počítá se silnou rolí vlády, premiéra. Prezident má poměrně omezené pravomoci, získat cosi navíc může jen svou osobností. V posledních týdnech se mu v tomto směru velice dařilo. Téměř to vypadá, jako by byl zvolen v přímé volbě, nebo byl nadřízeným premiéra a šéfem celé vlády. To není dobré, míchají-li se takto ústavní role, protože jedno vychýlení znamená, že na ně doplatí celý systém. Nynější prezidentovo jednání pak téměř vybízí k tomu, abychom přímou volbu prezidenta odmítli. Ta by prezidentský úřad posunula do úplně jiné role.

Klausova pozice je pro něj výhodná v tom, že za své činy a výroky nenese takřka žádnou odpovědnost. Jeho rady jsou jen nezávazné glosy, mnohdy populistické, ale sedmdesát procent Čechů, kteří mu důvěřují, si řekne: Dělal by to nejspíš jinak, lépe. On nás, Čechy, před ostatními ochrání. Přemýšlím, co by se asi muselo stát, aby z těch sedmdesáti procent někdy bylo třeba jen padesát. Ale to je science-fiction.

Přitom Klausovy výroky a postoje jsou stále horší. Už jen ten nápad s panem Bátorou. Téměř bych se vsadil, že mu to navrhl Petr Hájek. Otázka, která hned napadne: Kam až může Václav Klaus zajít? Tam, kde my ostatní máme přirozenou hranici studu, on už necítí nic. Odmítne-li někdo pana Bátoru učinit náměstkem ministra, prezident neváhá napsat, že asi nežijeme v „primárně“ demokratické společnosti.

Václav Klaus dnes hraje v české politice hlavní roli. Kladnou postavou však už dávno není.